Marta Urbanová: Egypt
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
Před pár lety nikomu slovo Hurghada nic neříkalo. Před pár lety tam nebylo ani letiště. Během třiceti let se všechno změnilo. Z malé přímořské osady se stalo letovisko, kam odlétá z Evropy několik letadel s pasažéry na dovolenou. I já jsem byla mezi těmi, kteří tam přistáli.  Hotel byl obklopen pouští, ale když jsem vešla do jeho bran, octla jsem se v orientu. Jako by v přepychovém sídle nějakého šejka. Všude kolem jsem nacházela obchůdky se vším, co se dalo prodat. Zde je jeden s kořením. V areálu hotelu se můžete koupat v bazénech, dát si libovolný drink, kávu, občerstvit se u stolečků pod širým nebem. Nechat si udělat masáž, nakoupit si, co hrdlo ráčí, zkrátka užívat si dovolené. Autobus vás zaveze na pláž k teplému moři, loď vás odveze a zakotví tam, kde se můžete potápět do labyrintu korálů, můžete chytat i rybky, máte-li svědomí připravit je o svobodu. Na programu byla Káhira – nejlidnatější město afrického kontinentu. Nastoupili jsme do autobusů, jejichž kolonu provázela ozbrojená stráž. Téměř celou cestu jsme neviděli nic než zprava Rudé moře a zleva vysoké hory, po jejichž strmých hřbetech se táhlo elektrické vedení. Jediné překvapení té stereotypní cesty byl pes. Po čtyřech hodinách jízdy vyprahlým pískem po něm běžel pes. Sám samojediný utíkal, aniž by zřejmě tušil, jakou dalekou cestu pustinou má před sebou. Odvážný samotář. Káhira čítá společně s Gízou kolem 20 mil obyvatel. Není to na první pohled město, ale mraveniště. Téměř ze všech domů trčí k obloze dráty. Avizo, že příští generace bude přistavovat patro. Ze zvědavosti jsem navštívila mešitu Muhammeda Aliho – tzv. alabastrovou mešitu. Při vstupu jsme si zuli boty a zahalili se jakousi zelenou pláštěnkou upnutou ke krku. Modlit jsme se nemuseli ani se sklánět na koberečku k zemi. Ostatně žádné hříchy jsem neměla. Uvnitř k obdivování byl jen prostor a lom světla. Je nemyslitelné, abyste v Káhiře nenavštívili muzeum. Od r. 1835 schraňuje a vystavuje na 120 000 exponátů. Budova je dílem francouzského architekta Marcela Dourgnona. Procházíte a žasnete. Při procházení tím stísněným prostorem mne napadlo, že se do Egypta musím vrátit, až bude postaveno a otevřeno nové Velké egyptské muzeum v Gíze za půl miliardy dolarů podle představy architekta Martina Roubíka. Nové muzeum by mělo být nedaleko od pyramid, nemělo by je rušit a mělo by být zaříznuto do písečné duny. Naproti hotelu, v němž jsme bydleli, stál obchodní dům. No, nepodívejte se do něj, když už jste tady. Před hotelem vedla dopravní tepna. Několik pruhů aut se řítilo tam, stejně tolik v protisměru. V Káhiře neexistují semafory, tak jsem zůstala stát na chodníku a žasla jsem. Mladík s rozměrnou deskou na hlavě, na níž měl pyramidu chlebů tím tokem aut mistrně probalancoval. Po chvíli se do téže řeky aut vrhla žena. Malé děcko měla posazené na rameni, jednu jeho nožičku na prsou, druhou na zádech. Dítě se jí drželo za hlavu. Ona v každé ruce objemnou tašku kličkovala mezi těmi houkajícími auty a k mému zděšení a úlevě se dostala na druhý břeh. Oddychla jsem si a chtěla se vrátit do hotelu, když mě dohonili mladík s děvčetem. Moc mě nepřemlouvali, popadli mě za ruce a já udělala první krok a zavřela oči. Nevím, jakým zázrakem se jim podařilo mě převést na druhý chodník. Gíza, součást města, královské pohřebiště, se rozkládá na západním břehu Nilu na okraji Lybijské pouště. Sotva tam vstoupíte, nabízejí vám sošky z alabastru a abyste věřili, že js ou pravé, klepou jimi do zábradlí. Je k nevíře, že sošky jsou tesány ručně. Většina lidí kupuje, mezitím co já obdivuji tři pyramidy a posléze ležící Sfingu lhostejnou vůči kvapícímu času. Není snad nikoho, kdo by netoužil mít obrázek, že stanul v místě, kdy si čtvrtá dynastie vybrala toto místo pro svůj poslední odpočinek. Ani já jsem nebyla výjimkou. Z Káhiry jsme odjížděli pohodlným čistým rychlíkem do Asuánu. Odtud lodí po Nilu do Luxoru. Chrámy a domy sloužící živým byly postavený na východním břehu Nilu, zatímco západní břeh byl pohřebištěm. Jedním takovým je chrám královny Hatšepsut vytesaný ve skále. V Luxoru – nejstarším kulturním centru - v Údolí králů a v Amonově chrámu v Karnaku vás obklopuje žár, který udržel všechny tyto památky po tisíciletí do jisté míry nedotčené. Chodíte a klaníte se stavbám a umění obyčejných lidí, snad otroků, kteří bez jakékoliv techniky vytvořili dílo hodné boha. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 05. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Karel Šíp |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Stanislav Motl |