Ivan Kraus: Otec jde do školy

Rubrika: Literatura – Povídky

Do školy chodívala vždycky matka. Byla dokonce členkou několika rodičovských organizací, chodila na schůzky a porady, pomáhala učitelům i rodičům, čeho bylo zrovna zapotřebí. Ale stávalo se také, že musela jít do školy kvůli někomu z nás. Jednou například protestovala sestra Kateřina proti čemusi tím, že si položila nohy před sebe na lavici a odmítla se chovat jako slušná žákyně přes opětovné povely i prosby třídní učitelky, která dala nakonec do třídy zavolat bratra Jana, aby své mladší sestře domluvil. Jan však nepochodil a tak učitelka zavolala Michaela, který v té době chodil do ještě vyšší třídy, aby to zkusil s Kateřinou on. Ale ani jemu se nepodařilo přivést sestru k rozumu, a tak zbyla jediná možnost – matka. To už odmítala Kateřina přistoupit dokonce na podmínky nabízené ředitelem a situace vypadala dost vážně. A matce se skutečně podařilo sestru uklidnit.
Pokud pamatuji, byl náš otec ve škole jen dvakrát. Jednou musel do gymnázia kvůli mně, když jsem měl dostat dvojku z mravů. Tenkrát ztratil profesor Fiala nervy a bušil do stolu stehenní kostí, kterou naštípl a nemohl jí už dát kolovat. Téhož profesora hodili o několik let později studenti do jezírka v parku a byl o tom velice zajímavý článek v novinách.
Po druhé šel otec do školy proto, že se matka rozhodla, že otce do školy pošle, aby sama stihla jinou schůzku rodičů.
Otec měl jít tehdy do školy kvůli bratru Michaelovi a zeptat se na jeho prospěch.
„Dobrovolně tam otce nedostaneš,“ řekl Michael matce, když mu řekla o svých plánech.
„Vymyslela jsem si takový malý trik,“ řekla matka bratrovi, který už cítil, že dojde k nepříjemnostem.
„Řekneš otci, že mám jiné dvě schůzky a že do tvé školy musí jít on, protože je to moc důležité!“ vysvětlovala matka. Bratr řekl, že udělá, co po něm matka žádá, že bude bratrovi jakousi morální oporou, a tak když se otec vrátil domů, vrhla se rychle pod květinový stolek, kde se skryla a čekala, co se bude dít.
„Kde je matka?“ zeptal se hned otec.
„Ve škole…“ řekl bratr nejistě, couvaje zvolna ke květinovému stolku, protože ho matka tahala na nohavici. Bylo to znamení.
Bratr tedy sdělil otci, že musí jít do školy, protože by to matka nestihla.
„A proč nešla do tvé školy, když je to tak nutné?“ divil se otec. Bratr se podíval bezradně pod stolek, kde matka ukazovala na hodinky a všelijak při tom gestikulovala.
„Nestihla by to,“ řekl.
„Hm,“ zabručel otec, „a co by se stalo, kdybych do té školy nešel?“
Bratr se podíval pod stolek. Matka se chytala za hlavu, spínala ruce a dívala se vzhůru. Bratr pochopil a řekl otci, že by z toho bylo boží dopuštění. Otec ještě chvíli bručel a zdráhal se, ale když matka, ležící pod květinovým stolkem, neustále na Michaela naléhala, přesvědčoval bratr otce tak dlouho, až se otec sebral a šel.
Matka vylezla ze svého úkrytu a stěžovala si, že jí bolí záda. „“Ale hlavně že jsme ho tam dostali!“ pochvalovala si. Pak šla do školy kvůli Janovi. Když se večer oba vrátili, ptala se hned matka otce, co říkali profesoři.
„Je výborný zejména v ručních pracích,“ řekl otec, kterého zřejmě zjištění potěšilo.
„V ručních pracích?“ divila se matka.
„Ovšem, v ručních pracích. Prý velmi pěkně vyšil monogram.“
„Monogram?“
„Ano, a prý mu jde dobře i pletení,“ vysvětloval otec.
Matka se podívala na otce nechápavým pohledem. Pak zavolala bratra. „Jak to, že ani nevím, že máte ruční práce?“ zeptala se Michaela přísně.
„Ruční práce vůbec nemáme,“ řekl bratr.
Matka se podívala na otce a otec na matku. Dívali se na sebe, jako by se viděli poprvé v životě. Pak se matka náhle vzpamatovala a zeptala se otce velice přísně, kde byl.
„Ve škole,“ přiznal otec.
„Ale v které?“ ptala se matka, s rukama v bok.
„Takový veliký dům, hodně oken ….“ Začal otec nejistě.
Možná že matka byla v domnění, že otec jen předstíral, že byl ve škole, a že byl za školou, protože se tvářila najednou podezíravě a začala otci klást nepříjemné otázky. Nakonec se zeptala, jak vypadal profesor.
„Profesor?“ podivil se otec. „Snad jsi chtěla říci, profesorka, ne?“ Víc se už matka ptát nemusela. Ukázalo se, že otec sice ve škole byl, ale ne v té, v které být měl. Samozřejmě že se hájil a nechtěl si to dát vymluvit a tvrdil, že se k němu hned všichni vyučující sami hlásili a že jim činilo potěšení referovat mu o jeho synovi.
Otce to pochopitelně potěšilo a tak naslouchal a o víc se už nestaral.
„Vždyť oni ti říkali o někom jiném“ zaúpěla matka.
Otec jen pokrčil rameny a řekl, že to je jedno.
„Stejně by si z toho žáka měl vzít příklad!“ dodal později a už se o celé záležitosti nebavil.
Od té doby zavládl zase starý pořádek a do školy chodila jen matka. A když někdo z nás navrhoval, aby zas, pro změnu, poslala do školy otce, říkávala: „Ani mě to nenapadne. Copak jsem zvědavá na prospěch cizích dětí?“




Ivan Kraus
To na tobě doschne
Vydalo nakladatelství Academia, rok 2000
  
Kresba na obalu: Adolf Born  


Foto © Šárka Svobodová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 06. 2010.