Jitka Dolejšová: Trafika

Rubrika: Inspirace   |   Zobrazit všechny články autora

Rozespalé ráno se probudilo došediva.
Auto vyplivne svázané barevné balíky a chodník se prohne tíhou.
Spoutaná písmena se bázlivě krčí, retušované fotky spoře oděných modelek se zimomřivě choulí do sebe. Černobílí politikové vypadají mírumilovně a filmové hvězdy obyčejně lidsky.
Veselé obrázkové postavičky zvědavě vykukují zpod snímků nablýskaných závodních aut.

Už za chvíli trafika ožije.

Ohnutá záda dědy Františka, zámek skřípne.
Tíha se přesune do vrásčitých dlaní, pak do nitra malé boudy.
Vlnitý plech, narezlé mříže, pestrobarevná okna zaslepená vitrážemi deníků, týdeníků a měsíčníků.
Zavane vůně čekajících cigaret i exotický dech doutníků.
Trafika zamžourá otevřeným okénkem a čerstvý vzduch pronikne dovnitř.
Vyplazené noviny jen mávnou svými křídly a zase se ztiší.
Kostelní zvon rozřízne ticho a den se vyloupne jak pomeranč.
Spěchající kroky se zastaví, cinkne mince o minci a potištěné papíry se postupně vydávají na cesty.
Cesty blízké i vzdálené.

Z konvice uniká pára a pískot nabírá na síle. Puntíkovaný hrnek se rozvoní lipovým čajem.
Mihnou se vzpomínky na dětství.
...Rozkročený strom na návsi je oblečen do bílých květů a medonosky si bzučí ódu na žlutý pel. Kejhavé husy se kolébají s krkem nataženým do zvědava, štip štip, trávu ostříhají na ježka.
Rybníček zarůstá zeleným povlakem, jen nesmělý leknín u břehu se rozprostřel do krásy.
Tetky-pletky spřádají svůj hovor kdekdoskýmaproč.
Traktor zakašle a rozběhne se k rozrytému poli.
Bouchnou vrata, kdesi zapláče dítě.
Udýchaný autobus vzdychne a spolkne pár školáků…

Klep klep, snění se polekalo a mizí v dědově srdci.
Ruce zákazníků spěchají.
Přehlídka hodinek na zápěstích. Pán čas diktuje tempo.
Přehlídka peněženek.
Přehlídka rukou. Ruce bez ozdob, ruce upracované, ruce s tetováním.
Dlouhé pěstěné nehty, okousané nehty prvňáčka se skvrnami od inkoustu, špína za nehty s mozoly od tvrdé práce.
Prstýnky z lásky, prsteny z bohatství, zlaté manželské okůvky.

Trafika naslouchá.
Korálky pozdravů a šňůrky slov. Akordy libých i skřípějících tónů. Spousta slov bez duše. A ticho. Stovky podob ticha.
Teď je slyšet mlčení. Souznění v mlčení. Okénko trafiky, dědovy ruce a dědův úsměv v pomačkané tváři. Zvenku veselý pohled paní Růženky. Mince sem, noviny tam.
Mlčení vklouzne do melodie slov. Tichá dohoda beze svědků zahalená radostným očekáváním.



Stíny se dlouží.
Trafika ohluchla.
Konvice odpočívá, hrnek zívá.
Mříž a zámek, zvonění klíčů, šoupavé dědovy kroky směřují k domovu.
Zvony bim bambam jednou, dvakrát, pětkrát.
Trafika se údivem narovná. Lupne jí v zádech.
Před ní František. Kdepak děda. Poslušné vlasy, hladké tváře, nová proužkovaná košile, šibalská jiskra v oku.
Paní Růženka tančí ulicí. Laskavý úsměv, moudré vrásky a jarní vůně.
Ruka potká ruku a mužské rty orazítkují jemnou kůži.
Muž a žena se zbavují tíhy věků a kráčejí k parku. Světélkují.
Navzdory gravitaci se vznášejí.

Trafika se široce usmívá. 

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 03. 06. 2010  |  Foto © autora