Lenka a Luděk Novákovi: Šri Lanka II. aneb cestování s kufrem (4)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Šri Lanka II.  aneb cestování s kufrem
Zpráva o svobodném rozhodování a jeho důsledcích
 
Ostrov Šri Lanka leží v Indickém oceánu vpravo dole pod Indií a je veliký přibližně jako Česká republika. Loni jsme na něm strávili 14 dnů naší dovolené a přišli jsme na to, že je to málo. Na ostrově jsou nejen báječné pláže, ale i strmé hory, národní parky plné zvěře a významné kulturní poklady dávných civilizací. Dva týdny stačí jen na ochutnání a tak jsme tu zas. Máme ambiciózní plány, tedy vlastně já je mám, protože jsem celou cestu připravila. Toužím se podívat na východ, kam cestovky zatím nejezdí, do čajových hor na vycházku, do starodávného královského města Polonnaruwa, do chrámu Buddhova Zubu v Kandy, do národního Parku Yala a na nejkrásnější pláž Šri Lanky (a 10 nejkrásnější pláž na světě) Unawatuna. Sama jsem zvědavá, co stihneme a jak se splní naše očekávání. Ale nejvíc se těším na příběhy, které nás po cestě za návštěvou atraktivních míst potkají, protože ty nevymyslíš. Jsou to příběhy jsou o nás a proto si jich z celého cestování  vážím nejvíce.
Naše loňské vyprávění a nalezlo stránkách Pozitivních novin  mnoho čtenářů. Pokud ještě váhají, zda se skutečně na Šri Lanku vypravit, posíláme další náměty k přemýšlení.
Část 4

19.3. Kandy
 
Ztracená hodinka
Náš pobyt na východě ostrova končí, respektive my jsme se rozhodli, že je čas jej ukončit, protože naše toulavé boty se zase začaly nedočkavě vrtět. Těšíme se do Kandy, do města v horách, kam si obyvatelé Šri Lanky jezdí odpočinout od dusného horka. Už jsme v něm byli loni, dobře se pamatuji na osvěžující spánek bez větráku i bez klimatizace, ale tenkrát jsme si nestihli prohlédnout nejdůležitější památku města a pro buddhisty i celé Šri Lanky, Dalada Maligawa - Chrám Buddhova zubu.
Těšíme se, máme rádi mystické doteky dávné historie. Sedíme v recepci, plánujeme si, co kdy uděláme a čekáme na řidiče. Po jeho oblíbené půlhodině ho začínáme shánět. Pomáhá nám mladý tmavý recepční a vytrvale mu telefonuje. Keerthi mobil nebere a v ubytovně pro řidiče ho nikdo neviděl. Přijíždí po hodině s vysvětlením, že myl auto a taky se musel vysprchovat. Jen září, ale naše tváře jsou zakaboněné.
“Včera jsme se dohodli, že odjedeme v 9:00. Čekáme tady na tebe už přes hodinu!“
“Ukažte, kolik že je hodin? Ukazuje své prázdné zápěstí bez hodinek. “To už je deset? To už tady asi čekáte dlouho?” Neuniklo mi, že je čerstvě oholen, místo krátkých kalhot se navlékl do džínů, vzal si bílé tričko s límečkem a dokonce si i naleštil mokasíny. Má zklamaný výraz, očekával asi pochvalu za svou péči a našemu spěchu nerozumí. My zase nerozumíme jeho nespěchu. Dávám mu příležitost, aby si nás trochu udobřil a žádám ho, aby nám v Kandy telefonicky zamluvil hotel, abychom se nezdržovali hledáním noclehu. K mému překvapení s hotelem mluví ne singhálsky, ale svou špatnou angličtinou. Na mou otázku mi vysvětluje, že je to proto, abychom věděli, co jim říká.
Přátelsky se loučíme s ochotným recepčním. Jeho štíhlá postava prozrazuje tamilský původ. Neočekávaně jsme svědky záblesku rasistické nesnášenlivosti. Poodešli jsme několik metrů z recepce a Keerthi se ke mně naklonil: „Tihle lidé nejsou dobří,“ ukazuje na recepčního.
„A proč nejsou dobří“, zajímalo mě?
„Protože jsou divní a jsou líní!“
Cesta zpět po rozestavěné cestě nebyla lepší, ale nějak nám rychleji utekla. Přemýšlela jsem znovu o našem čekání, o naší netrpělivosti, o tom, že máme dovolenou a že naši poslední hodinu neočekávaného čekání jsme si zmařili rozčilením, místo abychom si užili „darované hodinky“ ranní siesty v tropické přírodě. Řidič by si nás jistě našel. Naši nenáladu jsme Keerthimu během cesty dali pěkně sežrat. Žádné relaxační zastávky, spěcháme! Byli jsme najednou bílí, co mají peníze a moc a neváhají ji uplatnit. Přiznám se, že mě to vůbec netěšilo, ale výchovný efekt to mělo. Už nikdy jsme na něj nemuseli čekat déle, než 5 minut.
 
 
 
Školení v prodejních dovednostech
Kandy nás přivítalo průzračným vzduchem a svěžím vánkem. Bydlíme v hotelu vysoko nad městem a kolem nás se vzpínají kopce a hory. Je to příjemný pohled, vítaná změna. Po zkušenostech z Trincomalee dáváme Keerthimu volno a do města vyrážíme po svých. Jsme staří známí, už víme, kde co je a tak míříme přímo k tržnici. Chceme nakoupit nějaké koření a to roste právě kolem Kandy. Taky se domlouváme s mým strýčkem, co má Chandru za ženu, že se v Kandy potkáme. Tržnice je plná zboží a místních lidí, turistů moc nepotkáváme. Příjemné je, že nás nikdo neotravuje, nikdo nám nic nenutí a tak máme čas si všechno dobře prohlédnout.
Za rukáv nás tahá drobný človíček:
„Sháníte něco určitého?“
 „Hledáme, kde se taky prodává koření!“ Kolem nás byly hromady oblečení a látek, až oči přecházely.
„Já vás tam zavedu!“ A už běží před námi, sotva mu stačíme. Tržnice pokračovala i přes ulici a tam se konečně prodávala zelenina.
Dovedl nás ke stánku, kde visely dlouhé buřtíky různobarevného prášku. Okamžitě se objevil usměvavý prodavač a ze všeho nejdříve jsme dostali čaj s kouskem vanilky: „Vidíte, chutná, jako kdyby byl oslazený!“ Čaj byl výborný, ale marně se rozhlížím po našem průvodci. Očekávala jsem, že bude chtít peníze, ale on najednou zmizel.
„ A odkud jste?“
„My jsme z Čech, víte, kde to je?“
„Ano, vím, hlavní město je Praha. Počkejte, já vám něco ukážu!“ Vytáhl objemné album se spoustou fotografií. Na nich byl vyfotografován před svým obchůdkem s mnoha různými lidmi:  „Tohle jsou přátelé z Německa, tihle jsou z Anglie, tady jsem s Francouzi a tohle jsou přátelé z Prahy. Nakoupili u mě už několikrát. Poprvé tu byli, když tu byli na humanitární pomoci v 2005. Od té doby sem jezdí skoro každý rok a vždycky u mě nakoupí. Co vlastně sháníte?“
A už kouzlí voňavé prášky. V tomhle je kardamom, v tomhle hřebíček, tohle je Šrilanské kari, přičichněte, ochutnejte, ohmatejte. „A kolik buřtíků budete chtít?“ Na pomocníka v krámě volá: „Napiš jim doporučení, na co se které koření používá!“ V plastovém košíčku se nám hromadí barevné válečky a občas jako by mimochodem k nim prodavač nějaký přihodí s úsměvem: „A tohle je dárek ode mne. Abyste o mě řekli vašim přátelům v Praze. Najdou si mě snadno, každý mě tu zná. Pojďte, vyfotíme se spolu, co říkáte? Tady mám svou vizitku, pošlete mi prosím fotografii?“
Kdyby to šlo, nahraju si ho na video a pověsím na You Tube, jak se dělá správně byznys. Ještě teď je mi do úsměvu, když si na něj vzpomenu. Náš malý průvodce se už neobjevil. Prý si s ním nemáme dělat starosti, svůj podíl dostane.
 
 
Jak jsme si zlepšovali náš karmický osud
Za soumraku se chystáme do Chrámu Buddhova Zubu. Původní chrám byl postaven v 17 a 18 stol. panovníky z Kandy a ukrývá nejposvátnější relikvii buddhismu na Srí Lance, zub samotného Buddhy. Cca v 18:00 začíná každodenní obřad, „púdžá“ – obětování čili motlitba. kdy každý může na okamžik spatřit malou pozlacenou skříňku ve tvaru dágoby, ve které je prý další skříňka a další a další… s drahocennou relikvií, která je jinak bezpečně ukrytá za vyřezávanými stříbrnými dveřmi. Jen jednou za rok v dubnu opustí vzácný zub stěny chrámu v nádherném baldachýnu, který nese slavnostně vyšňořený bílý slon při slavnosti Esala Rerahera. Slavnost jsme neviděli, ale svým významem prý patří k největším slavnostem roku v celé buddhistické Asii.
 
 
 
Celý příběh o tom, kde se Buddhův zub vlastně vzal, jak se dostal na Šri Lanku a jak ho ne/podařili ochránit před kolonialisty a jaký je jeho skutečný význam, je nesmírně zajímavý. Podle pověstí byl zub potají vytažen z Buddhovy hranice v r. 545 př.n.l. a ve 4 stol n.l (po 900 letech) tajně propašován na Sri Lanku. V 17.-18. století byl považován za symbol suverenity ostrova. Jedna pověst uvádí, že pak jej ukradli kolonialisti a vyvezli ze země, druhá, že jim podstrčili něco jiného a Buddhův řezák ochránili.  
Pro Šri Lanské buddhisty je Chrám Buddhova zubu poutním místem. Když jej navštíví, zlepší si prý svůj karmický osud.
Prošli jsme bezpečnostním rámem, odevzdali boty a po vlahém písku pokračujeme v prohlídce chrámu. Na přístupové cestě se najednou vyrojili bílí mravenečci. Desítky, možná i stovky. Školáčci. Jejich štěbetání a mlaskavé dupání bosých nohou zaplnilo všechny místnosti. Jako mávnutím kouzelného proutku se v přízemí objevují slavnostně odění bubeníci a prvními údery do bubnu zahajují vlastní obřad.
Rytmické údery Bum Bum cítíme až v kostech. Míříme do centra dění, do místnosti, kde se drahocenná relikvie uchovává. Je plná modlících se lidí se sepjatýma rukama. Stále přicházejí další. Všichni přinášejí jako dárek umně naaranžované kytice lotosů. Vzduch houstne, květiny silně voní a bubnování otupuje.
Přichází „ceremoniář“ a dveře se otvírají. Okamžitě se vytvoří dlouhá fronta. Postupuje poměrně rychle, každý má několik vteřin, aby pohlédl na zářící dágobu, sepjal ruce a uklonil se, ale lidský had jakoby nikdy nekončil. Původně jsem se do něj také postavila, ale rychle poznávám, že tam nepatřím. Využívám své výšky a v pohodě si zlatou skříňku prohlížím nad hlavami postupujících věřících. Bubny stále bubnují a modlící se stařenky se blíží transu. Lehce omámeni opouštíme místnost a studujeme  výzdobu dalších sálů, malby zobrazující výjevy ze života Buddhy a vzácné sošky z celé Asie. Prohlížíme si i fotografie poškozeného chrámu po bombovém teroristickém útoku 1998 a chápeme přísná bezpečností opatření. Unikáme bubnování ven pod hvězdnou oblohu a cítíme se jakoby rozjaření. Venku už je hustá tma a nám najednou dochází, že máme hlad.


 
 
Vždycky jede, stačí věřit
Večer jsme strávili se strýčkem v 180 let starém baru hotelu Queen s původním vyřezávaným ostěním a romanticky osleplými zrcadly. Vrchní nás vítá širokým úsměvem: „Vy jste tu byli loni, že ano? Dám vám dobrou míru. A že je tady hezky!“
„Ano, je tady krásně“. Lenošíme si ve starém anglickém přepychu.  
Pípla SMS. „Hele Keerthi, píše, kde jsme, že prý je ve městě!“
„Nech ho být, určitě se o sebe umí postarat!“
SMS jsem ignorovala, ale Keerthi na nás nezapomněl a volá: „Dostali jste mou zprávu? Jsem ve městě, nepotřebujete něco?“
„Ne, děkujeme, všechno jsme zvládli a teď si povídáme se strýčkem!“ Do dnešní společnosti se nám nehodí, takže slovo pozvání nevyslovuji. Lúďa jen poznamenal: „Třeba má hlad a proto se mu po nás stýská!“ Nejistě jsme se zasmáli, ale pro jistotu mu posílám SMS černé na bílém, že zítra vyrážíme přesně v 9:00. Nedalo mi to a postěžovala jsem si strýčkovi na řidičovu nedochvilnost.
Dostalo se mi zajímavého vysvětlení. „Dobře si prohlídni lidi na ulici. Většina z nich nemá na ruce hodinky. Podle hodin se jejich život neřídí, určuje ho slunce a jejich životní biorytmus. Všimni si, že ho mají pomalejší, než naše hodinové ručičky. Nikam se nehoní, spokojí se s málem a jejich hlavní hodnoty leží v mezilidských vztazích. Vždycky si najdou čas poklábosit mezi sebou a nebo se jen tak povalovat. Pro ně je tento odpočinek důležitou součástí duševní hygieny a vůbec nechápou, kam a proč my se pořád někam honíme. Co nestihlou dnes, stihnou zítra. Tak je vidíme my. A víš, proč tu autobusy nejezdí podle jízdního řádu?“ 
„No to nevím!“
A k čemu by jim byl, když nemají hodinky? Úplně jim stačí, když vědí, kudy autobus jezdí. Postaví se na silnici a počkají, až nějaký pojede. Vždycky nějaký jede, stačí mávnout“.
 
Nejcennější je vlastní pouť
Rozpor mezi naším biorytmem a nároky naší společnosti, co všechno bychom měli ve vymezeném čase stihnout, mě zarazily a inspirovaly k přemýšlení.
Je to hluboká pravda. Sladké nicnedělání vlastně neznám, o duševní hygieně si čtu v jen časopisech a jakékoliv čekání mě vytáčí, protože přece už dávno musím být někde jinde. Když se někdo opozdí, mám pocit, že mě připravuje o cenné minuty či hodiny mého života.
Když pohlédnu pravdě do tváře s 2500 let starým Buddhovým zubem za zády, musím připustit, že ve skutečnosti se o ně připravuji sama. Je to můj čas, můj život a moje příležitost. Já sama se můžu přece rozhodnout, zda se na opozdilce budu zlobit s vědomím, že tím stejně nic nezměním a nebo se ten čas pokusím pro sebe využít nějak jinak. Maximálně se můžu poučit ze své právě prožité zkušenosti pro příště. Varovat, nečekat, taky přijít pozdě nebo si vzít něco na čtení, na co jindy nemám čas a nebo se třeba zasnít…
Vzpomněla jsem si na naši návštěvu Laosu a na Laosany. Podle jejich životní filosofie je čekání výbornou příležitostí k tomu, aby nedělali nic. Vlastně záleží jen na nás, jak si svůj čas využijeme pro sebe.  
Teď a tady máme dovolenou na zotavenou a to především na zotavenou naší hodinovými ručičkami vystresované mysli. Přesto si náš den plánujeme div ne na minuty, abychom to všechno stihli. Možná bychom se měli sami sebe zeptat, co je pro nás důležitější? VŠECHNO vidět a nebo být ŠŤASTNÍ?
Buddha dosáhl osvícení, když poznal, že ke svému štěstí potřebuje jen klid ve svých myšlenkách. Místa, která jsme viděli a nebo chceme vidět, jsou jen věci, stavby, přírodní úkazy, či pro nás exotická lidská společnost, se kterou nemáme nic společného, která se nás netýká. Co budeme mít z toho, že je uvidíme?
Ano, jsou cílem naší pouti, na které je ale nejcennější naše vlastní pouť. Je jen na nás dvou, jak si ji dokážeme užít a jak se z ní dokážeme poučit. Každá minuta našeho života má pro nás hodnotu. My sami si můžeme zvolit, jestli hodinu čekání  promarníme nadáváním a nebo ji využijeme pro sdílení našich vzpomínek, plánování našich společných dní a nebo třeba  zkoumáním své vlastní mysli, proč tu jsme a co od naší dovolené očekáváme. Připustit a nebo nedej Buddha vyrobit si škaredé myšlenky znamená připravit si škaredý den a to bez ohledu na právě navštívená vytoužená místa, na kterých jsme tady a teď a asi naposledy.
 Stačí se dobře rozhodnout.
 
 
Pokračování...



Lenka Nováková a Luděk Novák 
sponzor cestování SMART GALLERY

Foto © archiv autorů

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 06. 2010.