Naše loňské vyprávění a nalezlo stránkách Pozitivních novin  mnoho čtenářů. Pokud ještě váhají, zda se skutečně na Šri Lanku vypravit, posíláme další náměty k přemýšlení.

20.3. – 21.3.2010
Cesta do hor

 
 

V Kandy jsme si užili skvělé spaní. Náš hotel je posazený vysoko nad městem a je tu naprostý klid. S nadšením se vrhám do bazénu s výhledem na město a Lúďa se konečně napojuje na internet. Dopíjíme na terase kávu a najednou se u auta objevuje Keerthi. „Už je čas pane profesore!“ V hale se na starých hodinách rozbimbalo devět. Ľúďa neskrývá své vzrušení. Dnes pojedeme do čajových hor a spát budeme v nejvýše položeném městě na Šri Lance, v Nuvara Eliya. Postavili si ho v první polovině 19. století angličtí kolonialisté, aby se měli kde zotavit z následků neustálého horka. Jestli se tu kolonialisté cítili jako doma, můžeme očekávat mlžné, chladné a deštivé počasí a to bude vítaná změna. Prý jsou hotelové pokoje vybaveny teplými přikrývkami a ty dražší mají topení.
Angličané si tu postavili i dostihové závodiště a golfové hřiště, ale nás nejvíc lákají čajové plantáže. Lúda se těší, že bude mít konečně dost času, aby mohl pořádně a v klidu pozorovat česačky čaje při práci a možná si i trochu začesat. Prostě přestat spěchat a dovolit si luxus bloumavého potulování. Jen dvě drobnosti nás zneklidňovaly. Že stejný nápad ve stejnou dobu navštívit Nuvara Eiya měl i Šrilandský president v rámci své předvolební kampaně, tím pádem bude ve městě narváno a těžko budeme hledat ubytování a taky že je sobota a v sobotu se možná čaj nečeše.
První drobnost jsme vyřešili ještě před odjezdem. Požádali jsme Keerthiho, aby mám zavolal do náhodně vybraného hotelu a rezervoval nám pokoj. Tentokrát k našemu překvapení hovořil singhálsky. Najednou mu nevadilo, že tomu nerozumíme. No co, hlavně, když máme kde spát. A česačky? Otevřeně projevuji naše přání: „Keerthi, ty to tady znáš, prosím vyber nějakou zajímavou cestu čajovými plantážemi. Chceme fotografovat a tak budeme hodně zastavovat!“A starý mariňák srazil podpatky k sobě. „Rozkaz má paní!“

 
 

Cesta čajovými horami patřila k nejromantičtějším. Silnička se vinula kolem kulatých kopců mezi rýžovými poli a všude bylo slyšet bublání tekoucí vody. Stavěli jsme co chvíli a pořád bylo na co koukat. Šššt, šššt, cvakaly pilně naše spouště a Lúďa se radoval. „Rýžové pole sklizené – mám, rýžové pole osázené – mám, rýžové pole zorané – mám, čajové hory zezdola mám, čajové hory shora – mám. Už mi chybí jen česačky!“ Z dálky jsme viděli pár barevných hlav, ale jinak byly čajové hory prázdné. Je sobota, možná odpočívají.
Idylku neočekávaně pokazilo naše auto. „Vaříme!“, konstatoval Keerthi, musíme někde zastavit. Příležitost se nabídla sama, nedaleko se krčil malý hinduistický chrám. Zastavili jsme na rozlehlém prostranství před chrámem. Okamžitě jsme byli obklopeni hordou dětí. Samy si otevřely všechny dveře u auta a sápaly se po baťohu: „Máš propisky? Máš žvýkačky? Peníze, peníze, dej mi peníze!“ Strkaly ručičky úplně všude
„Ne, tak takhle by to nešlo“, pochopil Keerthi, „Vrátíme se na silnici a ještě kousek popojedeme. Tady není bezpečno!“
Zastavil hned za zatáčkou u bíle omítnutého domečku. „Zkusím je požádat o trochu vody. Auto si musí odpočinout. Přijďte tak za půl hodiny!“ Využili jsme nadělené chvíle k bezcílnému bloumání. Vydala jsem se po úzké stezce nedaleké čajové plantáže s vědomím, že mi řízením osudu spadl do klína čas na procházku a že by byl hřích toho nevyužít. Až mi srdce poskočilo, když jsem mezi keříky nalezla pár téměř rozpadlých křesťanských křížků. 

  

Malý hřbitůvek. Jak je asi starý? Jména už byla k nenalezení, jen šedivé opracované kameny. Vlastně proč ne. Poetické místo plné slunce, zelených čajových lístků, míru a respektu. Ani stopa po vandalství, jen otisky zubu času. Co asi zbude po nás?

Nuvara Eliya
Odpočaté auto přestalo zlobit a za pár kilometrů jsme se k našemu překvapení najednou ocitli rovnou ve staré Anglii. Typické anglické stavby, střižené trávníky a květinové záhony. Jen obyvatelé byli zvláštně oblečení. Gumové sandály, krátké kalhoty, triko s dlouhým rukávem a na hlavě fleecová čepice naražená až k očím. A tak jsme poznali, že jsme se konečně ocitli v horách.
Nuvara Eliya „město světla“ je nejvýše položeným městem na Šri Lance (1893m/nad mořem) a právě tady leží prapočátek světové proslulosti cejlonského čaje.

 

Britové se totiž pokusili pěstovat v okolních kopcích kávu, ale kávovníkové plantáže na ostrově prakticky úplně zničila plíseň. Tehdy někoho geniálně napadlo, že by se zde dal pěstovat čaj a ejhle, ono to vyšlo. Čajové plantáže a zvědavost byly také hlavními důvody, proč jsme se tu po 150 letech ocitli i my. Rychle se ubytujeme a hurá na procházku. Z našeho domluveného hotelu jsme byli zklamaní. Přes anoncované obsazení všech volných lůžek náš hotel připomínal kajutu na opuštěné lodi. Chladno a vlhko na 6 metrech čtverečních, kolem ani živáčka a za nekřesťanskou cenu. Když o tom tak zpětně přemýšlím, náš rozum měl si dovolenou, že jsme na takový pokoj přistoupili. Ale Keerthi nás dlouho rozmýšlet nenechal.
„Hurry, hurry, je čas na oběd. Mám hrozný hlad!“ Přiznám se, že mě to překvapilo. Lúďo, co myslíš, půjdeme s Keerthim na oběd? Na oběd bychom snad měli zvát my jeho, ne?“
„Já už mám taky docela hlad. Zveme ho vždycky, tak vlastně proč ne?“
Obědvali jsme v Indické restauraci a ta nebyla z nejlevnějších. „Všiml sis, že Keerthi se vůbec nerozpakoval a objednal si z lístku nejdražší jídlo?“ „Taky se mi zdá, že to s naší pohostinností přeháníme. Nebo jsme si ho tak zkazili?“ „Myslím, že si za to můžeme sami. Večer s námi nevečeří!“ Urychleně končíme oběd, půjdeme do hor. „Kam že to půjdete?“ Ukazuji Keerthimu osamělý kmen na vrcholu kopce. „Tam, nahoru. Musí být odsud krásný rozhled a cesta vede čajovými plantážemi!“ Keerthi se na mě dívá trochu jako na blázna. „Vy půjdete tam nahoru jen tak? Pro zábavu?“ Náš cíl jít nahoru a dolů mu evidentně připadá nesmyslný a zbytečný. „Já zůstanu dole a podívám se, jestli je auto v pořádku!“ Přiznám se, že se mi ulevilo. Na procházku ho nikdo nezval a moc jsem se těšila, že konečně na chvíli budeme s Lúďou sami. Asi na nás padá ponorková nemoc.

 


Vyhlídka na město byla úchvatná a keříčky kolem nás připomínaly staré bonsaje. Hodně bonsajů. Vrchní v nejbližším hotelu nám dodatečně potvrzuje, že jsou „původní“, takže můžou být staré i 150 let. Naše tělo se evidentně raduje z čerstvého vzduchu a se soumrakem si s nadšením oblékám fleecovou mikinu.
Konečně chladno a při tom sluníčko. Nádhera. Vůbec se Angličanům nedivím. Najednou byla tma a přitom jsme už byli ve městě. Veřejné osvětlení svítilo jen kolem autobusového nádraží. Se zájmem si prohlížíme místní trh. Zimní bundy, zimní čepice, šály a k tomu přiměřená zelenina, zelené saláty, naťová cibulka, mrkvička, brambory. Zboží jako doma na asijském trhu.


Nelze přehlédnout, že jsme pod neustálým dozorem. Tak velké město a žádní jiní bílí? Ani nedokážeme odhadnout, jak moc je naše noční procházka bezpečná. Šátráme se černými ulicemi do známé indické hospody a vychutnáváme si jídlo s chutí, bez hořkých myšlenek a nevítané společnosti.

 

Vždycky je něco za něco
Tak si v pohodičce lebedíme, nebo jsem si to alespoň myslela, až to najednou z Lúďi vypadlo: „Pořád se někde natřásáme a ani nemáme čas si vydechnout!“ Vypadalo to jako stížnost, ale na koho? Na co? My přece nejsme klienti cestovní kanceláře? My nemusíme být oběťmi našeho špatného rozhodnutí. Zarazila jsem se. „Ale Lúďo, takhle to přece být nemusí? Je to naše dovolená, náš čas, naše peníze a naše volba. Nikdo nás k ničemu nenutí!“
„Víš, zdá se mi, že pořád někde jezdíme a ani nemáme čas si to pořádně užít!“
„No jasně, rozumím tomu. Program jsme si naplánovali lákavý, ale asi je moc náročný. Tak co s ním uděláme? Otázka jednoduchá, ale odpověď složitá. Můžeme změnit téměř všechno kromě počasí, času a stavu Šrilanských silnic. Tím hůř. Vědomé rozhodnutí udělat něco jinak patří k těm nejtěžším. „A jak bys to chtěl?“ Váhá, ale pak vyhrkne: „Já bych chtěl ještě zůstat v horách, mně se tady líbí!“
„No dobře, klidně tady ještě zůstaneme. Není nic lehčího, prostě řekneme Keerthimu, že měníme plány. Jen se musíme rozhodnout, CO vyměníme za CO. Věnujeme ještě jeden den horám, ale musíme ho někde vzít!“
„Ale pobytu u moře se vzdát nechci!“, váhá Lúďa. Zvažujeme všechny možnosti pro a proti. Při naší flexibilitě jich nemáme málo, ale původních záměrů se nechceme vzdát. Nakonec nám vychází jediná možnost.
„Ať počítám, jak počítám, nezbývá nám, než zrušit plánovanou návštěvu Národního parku Yala. Místo toho můžeme zůstat v horách a kousek popojet čajovými plantážemi do Haputale.“
„Hmm, a je to dobré rozhodnutí?“
„Tak to nám nikdo nezaručí, je to jen na nás!“ V hlavě se mi to mele. Národní park Yala jsem naplánovala já s jakousi romantickou představou. Lákala mě jízda džípem po safari a chtěla jsem fotografovat zvířata. Ale co když tam žádná nebudou? Bude moc horko, moc sucho, moc džípů? Ani v Haputale, ani v Yala jsme nikdy nebyli a nemáme ani reference od jiných cestovatelů, jen reklamní obrázky. Tady v horách máme velkou kliku na počasí, svítí sluníčko a zdá se, že nám počasí ještě vydrží. Možná je opravdu škoda se tu jen otočit, když jsme sem jeli takovou dálku. Naskočily mi myšlenky o vrabci v hrsti. Horečně listujeme průvodcem a plánujeme si program na další den. Začíná se mi to líbit: „Tak jo, tak to uděláme!“ Ano, konečně cítím, že je to tak dobře. Už vím, za co safari vyměním.
„Já mám takovou radost“, s úlevou prozrazuje Lúďa, „právě se mi totiž plní moje tajné přání!“

Randy a jeho geniální nápad
Všechno napětí z nás spadlo. Dáváme si místní kořalku a rozhlížíme se kolem. Vedle u stolu sedí další turista a čte si knížku přímo s anglickým klidem. Když se mimoděk rozhlédne, usměji se na něj. Úsměv mi vrací a jeho pohled říká: „Můžu k vám?“
„Jasně!“, Lúďa odstrkuje židli. A tak jsme se seznámili s Randym, respektive on s námi. Bylo na něm vidět, jak moc si přeje s někým popovídat. Je původem Američan, ale už 15 let žije v Bangkoku.

„Víte, proč tu jsem? Přivedl mě sem geniální nápad! Byli jste někdy v Thajsku?“ Na odpověď nečeká, stačí mu přikývnutí. „No, tak to víte, jaké je tam horko. A teď v březnu a v dubnu, než přijdou monzuny, je tam nejhůř. Trpěl jsem několik let a teď jsem na to přišel. Nuvara Eliya je jediné místo nedaleko Bangkoku, kde se můžu trochu ochladit. Dokážete si to představit? JEN tří hodiny letu a tady taková nádhera. Vezmu si vždycky kufr knih a čtu a čtu. A taky spím při otevřeném okně, žádná klimatizace. Nejvíc mi vyhovuje, že tu není internet, hrozně by mě to svádělo. A odkud jste? Jo Prahu, tu znám. Kdysi dávno (1984) jsem tam měl přítelkyni. Jmenovala se Milena. Moc se mi u vás líbilo. V porovnání s americkými dívkami jste byli rozumově nesmírně vyspělí. U nás dvacetileté dívky řešily, jakou si vyberou barvu rtěnky. Naopak u vás bylo největší dilema, zda vstoupit či nevstoupit do Ksč eventuelně jaké následky bude mít odmítnutí členství pro další život“. A Randy s nadšením, že po několika dnech čtení má konečně posluchače, mluvil a mluvil.
„V Thajsku teď jsou nepokoje. Je to stát prolezlý korupcí. A když se na vládnoucí stranu vyvalí všechna špína, volí se opozice a ta místo aby se chovala jinak, ujímá se volného místa v korupčních praktikách. Stejně se chová vláda i na Šri Lance. Tohle je pro asijské státy typické!“ Sotva jsem si stačila pomyslet, že už dlouho nebyl v Evropě a už to valil dál: „Hlavně je evidentní vzrůstající vliv Číny a způsob, jak manipuluje s okolními zeměmi Šri Lanku nevyjímaje!“ Vzpomněli jsme si na přístav v Trincomalee, ale Randy bez nadechnutí pokračoval: „Amerika i Evropa vliv Číny podceňují, ale brzy budete koukat. Čína má neskutečný kapitál a velmi dobře ovládá umění, jak udržovat lidi v nevědomosti, protože tak jsou lépe manipulovatelní“.
DOŠLA NÁM ŘEČ.
„Kde bydlíte? Aha, to je až na konci města. Já vím, kde to je!“ Jeho obličej neprozrazoval žádné nadšení. „Mám na ubytování svůj osvědčený recept. Zásadně si nevybírám hotely z průvodců a z reklam. Oni se totiž moc nesnaží, turisti jim chodí sami. Ale když navštívím nějaký ne moc známý hotel, jsou mnohem ochotnější, všechno mi ukážou a dá se smlouvat o ceně. Musíte se se mnou podívat, jak skvěle tu bydlím!“ No to jsme museli. Příjemná stará anglická budova, v hale hořel v krbu oheň, všechny pokoje obsazené a cena poloviční. Připíjíme si whisky z Randových zásob a šouravým krokem nevidících se suneme tmou do našeho hotelu. „Prý město světla. Kdo to vymyslel!“


Náš Keerthi ještě sedí v lobby našeho hotelu obklopen místními, mluví hodně nahlas a oči mu divně svítí. Prý z hotelu nevytáhl paty. Je na něj příliš zima. S vysvětlováním změny programu se nezdržujeme, jen upřesňuji, že vyrážíme v devět. Nedaleko našeho hotelu je místní botanická zahrada, do devíti to stihneme. Vlhká postel ještě prohloubila moji nespokojenost s výběrem hotelu a k tomu v podpalubí řvali námořníci celou noc. Je evidentní, že tentokrát jsme se špatně rozhodli.