Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (22)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL (22) |
| Take it easy! – Ryby v síti – Nezdary patří k dění – Volební boj 2002 – Zrušená cesta TAKE IT EASY! Teď neukazuji, že umím anglicky. Znám několik desítek slov a několik frází. Můj mozek se již více nenaučí. Zaměstnávám jej přes limit. ČAS! Ten věčně omílaný neřád. Dítě se naučí mnohému, ale dědek má už tolik starostí a hlavu přeplněnou vzpomínkami, že je do ní marné investovat. Přiznám se, že mne příliš nedojímá, když slyším, že devadesátiletý Gruzínec dostal vysokoškolský diplom za dálkové studium elektrotechniky. Domnívám se, že mohl zbytek života prožít jinak. Funebrákům je lhostejné, jestli máš diplom. Praští s tebou stejně. Take it easy! BER TO S KLIDEM! – Ono se to řekne! Ale my Češi také říkáme: „Tisíc komárů umořilo osla!“ Snažil jsem se žít – s nadhledem –, nad hloupostmi mávnout rukou. Trvalo to několik dní a pak přišel dopis bez podpisu, že všechno vidím hořce, že bych raději měl chodit na procházky do lesa, že naše současnost nepotřebuje jedovaté epigramy, že je zbytečné obírat se minulostí, atd. Večer volala YVONNE PŘENOSILOVÁ, že do pořadu PŘESČAS na ČT2 nemohu já ani Jan Kristofori, protože paní dramaturgyně tohoto pořadu řekla, že tam může být jen jeden host. Příští den tam byli hosté dva a vyprávěli moderátorce životně důležité příběhy, jak jejich kočky pijí mléko, každá z jiné misky. Těch dvojic tam bylo v dalších pořadech ještě několik. Yvonne byla smutná, ale ani já ani Jan Kristofori jsme se nezlobili. Měli jsme v tomto pořadu vyprávět o naší knize FOUSKOFÓRY – KRISTOFÓRY, v níž jsem doprovázel aforismy a epigramy satirické kresby Janovy a o připravované knize, kterou též vydala Academia, FOUSKOVY PROTISTÁTNÍ PÍSNĚ. Tu na oplátku doplnil kresbami Jan Kristofori, který byl v padesátých letech vězněn v komunistických lágrech. Přiznám se, že nás to mrzelo. Jan mávl rukou a řekl jedinou větu: „Co si budeme, Pepiku, tady o tom všem říkat!?“ Mne to mrzelo víc, protože jsem o tom už řekl novinářům a Tomáš poslal zprávu internetem do zahraničí. Yvonne nás pozvala na své vysílání do SVOBODNÉ EVROPY. Stanice, která mně dávala desítky let naději, nás s Janem přivítala. Možná, že se OSOBA v TV zalekla názvu mé knihy.  Mám rád ROZHLAS, ve kterém se mluví bez scénáře a od srdce. Jdu Vinohradskou třídou k Českému rozhlasu a myslím na klub DVOJKA, ve kterém jsem začínal. Klub byl trochu výše, naproti rozhlasu. Na domech okolo jsou malé desky s nápisy – Zastřelen 5. května 1945, narozen 1. května 1925, jeden z těch, kteří bránili rozhlas před německými vojáky. Myslím na svou tetu Marii, která padla zastřelena střelou dum-dum. Tato místa přivolávají veselé i chmurné doteky minulosti. Myslím na první rozhlasové hry s písněmi, které jsme s Miloslavem Šimkem napsali pro děti. Vzpomínám na NOČNÍ PROUD, noční pořad Českého rozhlasu se Zdeňkem Vrbou. Myslím na chvíle v nemocnicích se sluchátky na uších. Poslouchal jsem Waldemara Matušku, Pavla Bobka, Petra Spáleného – zapomněl jsem na nemoce, dostával jsem poselství. Venku se probouzela botanická zahrada za zdí nemocnice. Někdo četl povídku O‘Henryho. Rozhlas je pro mne POEZIÍ ZAVŘENÝCH OČÍ. S rozhlasem si sami tvoříme obrázky. VOLEBNÍ BOJ 2002. Turisté Made in Politika se belhají na Říp. Chtějí se rozhlédnout z kopce po okolí a předvést svou lásku k rodné hroudě, kterou objevil praotec Čech, přičemž zapomněl na moře, ale on na něj nezapomněl. Měli jsme ho, jenže Rakousko-Uhersko padlo a s ním i dovolená u Jadranu. Na náměstí SÍTNÁ v Kladně nafouklý balon oznamuje – 28. 4. 2002 v 15.30 bude provedena ukázka z muzikálu POMÁDA. Akci pořádá ČSSD –. „Vidíš, táto, jak se ti železničáři starají o spoluobčany a o kulturu!“ slyšel jsem říkat paní středního věku. „ČSSD, to nejsou dráhy,“ vysvětloval její manžel, „to je Česká strana sociálně demokratická!“ „Vlakem ale můžou jezdit,“ nenechala se porazit představitelka ženského pohlaví. Vedle balonu stálo auto a v něm bdělá ochranka, aby jej někdo neukradl nebo neprobodl. Bylo na něm volební heslo. Všechny veřejné akce v České republice se náhle zaplnily „kulturumilujícími“ politiky všech stran a kategorií. Radoval jsem se z naší „uměnípřející aristokracie“. Nebyl den, aby ve schránkách nelákaly roztomilé letáčky k volbám vyzývající zívající občany. Na volebních „šou“ se objevily tváře známých umělců. Koho by to nepřilákalo. Člověk se musí přiklánět. Jednou tam, jednou jinam. Takový je život. A jíst se musí. Odmítl jsem několik nabídek různých stran. Už jsem vystřízlivěl. Umělci to v totalitě neměli lehké. Dnes již ANTICHARTU podepisovat nemusí a ti mladí si ji pletou s antikoncepčním prostředkem. Volební cirkus začal a nabírá nových šašků, krotitelů a akrobatů. Na světlo Boží jsou vytaženy Benešovy dekrety a Temelín pomalu mizí ze scény. Zvyk je železná košile. Chvíli jede, chvíli se opravuje a já se obávám, že za pár let bude vyhlášena soutěž o nejlepší návrh na zacementování Jihočeské příšery. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, jsem přesvědčen, že komunistická strana získá hodně hlasů, že mnoho lidí bude raději koukat na fotbal, pít pivíčko na chatách, a nedej bože, kdyby bylo hezky. To by přišli jen ti, kterým se stýská po soudružském objetí. Na slunci páchnou ryby. Ryby, které měly vystřídat starou garnituru, jsou mnohdy dravější než ty předešlé. Mají stejné krmivo a na háčky je chytají rybáři neměnné kvality. „Pojď dál, uvařím ti kávu!“ Tyto věty mizí jako vzácní motýli. Jsem sám sebou znechucen, že se někdo snaží celý život řídit moji loď a rve mi kormidlo z ruky. Ti, co budou volit cestu zpátky, chtějí předat kormidlo. Bojí se zodpovědnosti. Chtějí být dobrovolnými loutkami totalitního divadla. Myšky nerady opouštějí své díry. Mám také takové poraženecké myšlenky. Nechat se vést a vykašlat se na vlastní názor. Je to tím, že jsem v Rybách zrozen. Ryby podléhají, jsou ovládány, využívány, hýčkány a pak snědeny. Stále na ně čekají hloupí rybáři s těstíčkem na háčku. A vezmou jim svobodu plout do stříbrných řek, moří a oceánů. Závidím rybám, které propluly sítě, dostaly se k novým břehům a nezůstaly v kalných tišinách, kde zestárly za měsíčního svitu, pod nánosem trav, listí, bagančat, plastických láhví a žabinců, – a tam vzdychaly nad poztrácenými šupinami. 6. června jsem měl odjet do USA a Kanady. Zrušil jsem cestu na poslední chvíli. Chtěl jsem načerpat inspiraci pro slíbené pokračování mé knihy EMAN A KORNELIE V AMERICE. Pramen inspirace jsem ucpal sám svou nerozhodností. Něco mi říká, že Ameriku už neuvidím. Ubývá mi sil a odvahy. „Šetři se! Opatruj se! Nepřepínej se!“ říkají mi ti, které rada nic nestojí. S každou touto větou mne ukládají a odsunují do tichého a nudného polospánku. Dávám druhým odvahu – Nevzdávat se, a sám se přizpůsobuji těm, kteří nechtějí, aby moje loďka vyplula tam, kam oni nemohou. Začínám se přizpůsobovat, tloustnu, mlčím a kompromisy pokládám za moudrost. Nasazuji sluchátka a zkouším udělat text na hudbu mladého skladatele Kadeřábka pro Zuzanu Stirskou a její Gospeltime. Na zemi u postele leží kniha básní Milana Knížáka z let 1954-1990, kterou vydalo nakladatelství M.U.K.L. V době, kdy byly napsány první básně této knihy, pracoval jsem jako pomocný dělník v POLDI Kladno. Ještě jsem nevěděl, co je to dekadence, abstrakce, socialistický realismus, ale už na mne blikala bludička surrealismu, která později několik roků ovládala mé básně a fotografie. Je ve mně pořád. Nechce se jí odletět. Otevřel jsem namátkou knihu profesora na straně 171. Strach Olověné slzy dusivého moře pokryjí nebeských červánků nach a vzletí s voláním: Strach! Ano! Máme strach. (Milan Knížák, úryvek 1954-1956) Přemýšlel jsem, jestli se k nám vrátí zašedlý socialismus. Pravice se rozkmotřila, začala hra na vlastním písečku. Vzadu čeká na svou šanci STRACH. Ano! Mám strach. Než jsem usnul, napsal jsem na zadní stranu Zpravodaje Ochranného svazu autorů text. Ráno jsem nevěděl, že jsem jej psal. Jako vždy ho našla Jarmila spadlý za gaučem. Před odletem do Toronta Jsem starý celkem dost Mne strany nesvedly Ač často bloudil jsem A téměř posedlý Prsty jsem pozvedal K svatému Václavu Na pravdu věřil jsem A vcházel do davu Iluze trpké jsou K smíchu jsou ideje Lumpům se odpustí A nic se neděje Majetek božstvem je Kdekoli na světě Bylo a bude dál Na této planetě A tak mne napadá Zda je to všude tak Že moudrý v koutě dlí A čeká na zázrak Zda slušnost váhu má V globálním mumraji Na trhu úspěchu I svou čest prodají Boeing se zastavil Tak to je Toronto Anděl mi pošeptal Dávám ti na konto Lásku a naději Která tě zachrání Neboj se, dočkáš se Nového svítání Téměř denně se projedu aspoň kousek na kole. Udělám několik okruhů na betonových čtvercích mezi hotelem KLADNO a bývalým byrem komunistů. Jezdím jako magor dokolečka kolem vystaveného vozu Škoda z firmy NEVECOM. Skví se poblíž hotelu Kladno jako reklama pro případné zájemce. S lidmi, se kterými se setkávám ve svém městě, ti moc peněz nemají. Také bych chtěl jednou nový vůz, ale pokaždé, když něco našetříme, utratíme to za cesty a jiné pro nás užitečnější požitky. Více a více mne pronásleduje myšlenka, zda se dá poctivě zbohatnout. A další myšlenka – proč zbohatnout? Jedu pomalu Pěší zónou, abych nezranil městského policistu. Zastavuji nejraději u obchodů se slevou bot. Koupím si je a po nějaké chvíli prasknou v podrážce nebo mi nadělají kuří oka. Nakupuji laciné věci, ač vím, že Angličané říkají: „Nejsem tak bohatý, abych si koupil lacinou věc.“ Jsem dítě z ulice, z proletářské rodiny, – dál kupuji šunty a špurky a nerad vyhazuji cokoli starého. Mám již tolik zbytečných věcí, že nedokáži rozeznat, která je na vyhození. Ani nevím jak a stál jsem u sochy Antonína Dvořáka v parku před Městským divadlem. Tady býval hřbitov. Míjím místa posledního rozpadu, pohlédnu na kříže a pomníky a sám sebe si představuji jako umrlce. Teď již zůstává na světě málo koster, krematoria zpopelňují. Když si představím ten žár, bojím se, abych jej nepociťoval. Duše člověka opustí ve chvíli skonu, ale kdo to může potvrdit? Co když se ještě nějakou chvíli nemůže rozloučit s tělem, které jí bylo desítky let domovem? Soužila, dávala radost, bolest, lásku, řevnivost, posedlost, laskavost a najednou by rychle odletěla? „Pane Fousek,“ oslovil mne muž v mých létech, „před týdnem jsem vás viděl v pořadu, už nevím, co to bylo, hrál jste na klavír a vyprávěl anekdoty!“ Ten pán mi tiskl ruku tak srdečně a vděčně, že jsem neměl to srdce, abych mu přiznal, že na klavír neumím hrát, a že žádné anekdoty jsem nevyprávěl. Ten člověk měl nádražáckou čepici, a ta byla důvodem, že jsem si vzpomněl, že jsem již dlouho nebyl na kladenské Výhybce, na nádraží. Seděl jsem na lavičce, kolo opřené o kolena. Nějaký laskavý muž mi sděloval, že se kola kradou. V duchu jsem nevděčně pomyslel, že vypadá jako by jich měl doma už deset. Sluníčko ohřívalo klouby. Koleje se leskly a ubíhaly jako paprsky do dálky, směrem k lesu, kde zůstaly zarostlé krátery po bombách z Druhé světové války. Co je to padesát sedm let? Je trochu pravdou, že kdybychom nezapomínali, tížilo by naší mysl o hodně více smutných vzpomínek. Zapomínání je také sebeobranou. Po kolejích jsme dojeli Amtrakem, vlakem, do Seattle ze Chicaga. Večery jsou kolébkou vyprávění, ale není to přesně řečeno. Tou kolébkou jsou příběhy a teprve v pozdní dospělosti se mění na tichou cestu uplynulých vod – osudů plavců, těch, kteří nespěchají k posledním přístavům. Mají ještě mnoho k povídání. V restauraci Amtraku jsem ochutnával Sutter Home, červené z Californie. Bylo v malých láhvích, s obsahem méně než dvě deci. Byl to nejlepší Cabernet Sauvignon, který jsem pil. Nejsem profesionální ochutnavač a celý život jsem slyšel a slyším v našich barech: „Přejete si vavřinecké nebo frankovku?“ ale tohle víno mi uchvátilo. Možná, že je to spojeno s duševním prožitkem cesty napříč Spojenými státy americkými. Možná to bylo tím vínem, ale možná, že i modrou oblohou nad North Dakotou. Dáma v modrém z dálky šeptala: „Nezapomeň o mně něco říct!“ Oprýskaný činžák ve Staré Evropě. Je jedno, jak se jmenovalo město. Nechci o něm mluvit. Znám ho. Jakmile jedu metrem, nebo vlakem, objeví se Dáma v modrém. Je ve věku před osmdesátkou. Na rukách má pletené rukavičky, černý kostým a hlavu ji zdobí velký slaměný klobouk s fialovou stuhou. Klobouk jak palouk modrých chrp. Chrpy mi připomínají barvu něžných očí. Den před tím jsme pluli na trajektu okolo mlčících vraků letadlových lodí z Druhé války. Za okny lodi se chlubily hvězdy novým nočním hávem. Oceán šplouchal, jakoby nám chtěl něco říct. Za námi se zmenšovala a tmavla silueta Seattlu, brány k Aljašce. Ten příběh o Dámě v modrém jsem nedovyprávěl. Toho vína minulý večer bylo u Bobinky a Karla moc. Proč si na něj Petr Lang, Karel a Tomáš vzpomněli tady na Pacifiku, nedaleko vraků, které poznaly na Havajských ostrovech japonské přepadení PEARL HARBOURU 7. prosince 1941, po němž začala válka mezi Japonskem a USA, jsem nepochopil. Dámě v modrém bylo v té době asi osmnáct let. Možná si přátelé vzpomněli proto, že se kapitánská kabina na vraku bitevní lodi podobala klobouku. V zamženém pozdním večeru byl skutečně modrý. Tady odtud pluli první pionýři Západu za zlatou vidinou na Aljašku. Na trajektu se smály děti, popíjely limonády, žvýkaly žvýkačky, pojídaly laskominy, ale já myslel stále na oprýskaný činžák v Evropě. Možná, že nikdo ze stovek cestujících na trajektu, nikdy neviděl starou Evropu, a přesto z ní všichni pocházeli. Jsou ale příběhy, které nerozdělí žádná hranice. Ať duševní nebo z ostnatých drátů. Jsou lidské příběhy, o nichž není nutno říkat, kdy a kde se staly. Stačí nechat naslouchat srdce. V ruce mě hřálo velké kakao za dolar. „Ta paní pracovala v mateřské škole. Dávno měla být v důchodu, ale protože by měla nepatrnou penzi, pracovala dál. Žehlila, prala prádlo malých lidiček, později jen uklízela. Ohnutá, shrbená, pokašlávající. Neustále si naříkala na kolena a na páteř. Před dvaceti roky nosívala pytle s moukou v pekárně. Později získala „lepší“ povolání a přidávala u zedníků. Vyučena byla švadlenou. Její manžel odešel do věčného ráje v padesáti letech života. Spolupracovnice jí odpouštěly neustálé hořekování. Naříkala takovým způsobem, že to bylo spíše veselé postesknutí. Její kolegyně se těšily na konec „šichty“. Nastala obrovská změna. Dáma v modrém, jak jí všichni říkali, si oblékla tmavomodrý kostým, obula tisíckrát vyleštěné střevíce se stříbrnou sponou – Jsou po babičce, od Bati – chlubila se, navlékla bílé děrované rukavičky, které jí sahaly až k předloktí, nasadila si modrý klobouk s fialovým pérem za šedou stuhou, a prohlédla se v zrcadle na chodbě. Všichni věděli, co přijde. Rázně se narovnala, až to zapraskalo, a z ohnuté, pokašlávající, osmdesátileté stařeny, se stala usměvavá Dáma v modrém.“ „Tak, dámy, a jdu do ulice!“ pokaždé říkala. „Přece těch dvě stě metrů, které mě dělí od mého kvartýru v činžáku, nepůjdu skrčená jako bába před smrtí!“ „Vykročila, a opravdu, celou tu trasu dvě stě metrů, šla rovně jako mladá holka. A takto to dělala několik roků. Největší radostí pro ni bylo, když ji potkaly mladé ženské z okolí a říkaly: „Ta bába vypadá pořád skvěle!“ Penzisté uctivě smekali a dívali se za ní. Před rokem jsem našel v okresních novinách inzerát: – PRODÁM STARÝ FOTOAPARÁT VOITLÄNDER S MĚCHEM! CENA 100 Kč – Šel jsem na tu adresu. Sbírám staré foťáky. Přede mnou kráčela vztyčená Dáma v modrém. Zašla do domu, kam jsem mířil i já. V temné chodbě činžáku bylo špatně vidět. Po chvíli jsem ji spatřil. Ohnutá, na čtyřech, drápala se s hekáním do prvního patra. „Můžu vám nějak pomoci?“ zeptal jsem se ochotně. Lekla se, otočila, a s námahou se narovnala. „Já žádnou pomoc nepotřebuju. Upadl mi klíč, a tak jsem ho hledala.“ Ukázala mi klíč a odmykala staré otlučené dveře. Jakoby se omlouvala, dodala ve dveřích: „Říkala jsem to domovníkovi několikrát, aby sem dal pořádnou žárovku.“ Dveře se zavřely a v chodbě se zastavilo ticho s laciným parfémem. Podíval jsem se na roztřesené písmo napsané u zvonku. Bylo to jméno té paní, co chtěla prodat starý fotoaparát za sto korun. Neměl jsem odvahu zazvonit. Na chodbě někdo rozsvítil světlo. Tak jsem poznal osobně Dámu v modrém. Trajekt přistával. Začalo hustě pršet. Nahoře na palubách vyřazených lodí moknuly klobouky. V přístavu jsme si dali irskou kávu. Z rádia se ozvala Měsíční serenáda pana Glenna Millera. Prý utonul ve Druhé světové válce v oceáně neznámo kde i s kapelou, která letěla dodat naději americkým vojákům. „Jestlipak ta paní sehnala někde kupce na ten aparát?“ napadlo mne. Ale to už jsem nebyl v Seattlu. Přehodil jsem si přes hlavu kapuci a šlapal z nádraží Výhybka domů do sídliště. „Kde jsi byl tak dlouho, Pepíku?“ ptala se Jarmila. „Na nádraží,“ vysvětloval jsem. Jarmila nikdy nevěděla a neví, kdy se vrátím. Záleží vždy na délce snů. „Čekal jsi na vlak?“ smála se. Zakroutil jsem hlavou. „Čekal jsem na Dámu v modrém.“ Jarmile Musím tě vzít s sebou, Jarmilo Do obyčejných míst Kde o samotě jsem dlel Jak starý zámek bez klíče Pil víno, tiše rezavěl Už ani nevím kolikrát Jsem s tebou ve snech spal Však jedno věz, že pokaždé Jsem tvoji duši postrádal Co platno pití, spousty slov O tom, co kde a kdy a jak Samota smutná družka je V níž chlap se cítí jako vrak Já do těch míst tě zavedu Kde číšníci mne vítají Pak za výčepem potajmu Je blázen, o mně říkají Co měst jsem viděl, nevím sám Na celém světě byl jsem snad Tam všude zřel jsem na ženské A jenom tebe měl jsem rád I do soukromí vkrádal se A stesků slyšel bezpočet Jen zapomenout na lásku Jsem nikdy zcela nedoved Mám oči slabé, srdce též Z vlasů je řídká zahrada Je krásné žít, když tvoji dlaň Tam někdo v dálce postrádá O víc už nejde, co bys chtěl Člověku málo postačí Až jednou v parku usednem Jen stromy pro nás zapláčí (Klatovy 24. září 1997) Pokračování příště... |
Josef Fousek CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL Copyright © Josef Fousek 2002 V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE jindrichkraus@volny.cz www.pragoline.cz © Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE web Josefa Fouska - www.pepafousek.cz |
| Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 07. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Kraus |
 |
Dáša Cortésová |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Jan Vodňanský |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Stanislav Motl |
 |
Milan Lasica |
 |
Milan Markovič |