Egon Wiener: Letní čemejření

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Venku to je paráda a já nemyslím, než na jedno. Chlazené a u vody. Pokoukání na krásná děvčata, která mne míjejí, ale nevidí. Budiž, mohlo by být i hůř. To kdybych neviděl já a přestal si všímat dívčího čemejření až tak, že bych z bytu odešel bos, bez bot.
Je léto. Horko. Pro chlapa, co už má léta, je každý slunný den požehnáním a každá letní bouřka důvodem ke vzpomínání. Každý závan větru nosí vůni vypraného prádla, co matka věšela na šňůrách uprostřed dvorku vzadu za domem. Vůně kvetoucích lip mi připomíná letmý polibek z nočního výletu na koupaliště v Machníně.
Léto, to jsou chrousti, kteří hlučně létají a padají vám k nohám. Pampelišky rozfoukané do okolí, a sousedův pes, který zdáli vrtí ocasem. To bylo mládí mého věku. Tráva, které shne na zubech dřevěných hrábí i nanuky, které jsem prodával na LVT. Hrdlička, která mě ráno budila, skřivan zpívající vysoko u machnínské lípy a křepelka volající „pět peněz, pět peněz“ (což mi připomíná, že čtvrtého beru důchod).
Sedám si v parku vedle bezdomovce. Asi to bude tím horkem. On pije víno z krabice a já medituju. Dřív bych řekl: vypnul jsem. Bezdomovec se svou družkou na sebe řvou tak hlasitě, že přehlušují i kolem jezdící tramvaje. Snad už spím, ale cítím se skvěle. To je tím vedrem. A taky tím, že už toho hodně vím a žel méně si pamatuji, ale tak už to chodí. Jsi starý a tak šup s tebou na lavičku, je čas střídání. Už tolik neskáču přes kaluže a ani to nezkouším. Doba výskoků je ta tam. Přitom si pamatuji, že v dobách mého mládí byl před každým obchodem malý vápenný „rybníček“, do kterého když jste šlápli, pomáhali jste zastavit slintavku či kulhavku, či co já vím. Tehdy jsem skákal do té bílé kaše, rochnil se v ní až do pohlavku, který následoval.

V té době jsme byli jako mladí lvi. Silní, zdraví a hraví. Jahody v té době byly jahodami – jedna vás stačila nasytit. Stejné to bylo s borůvkami, malinami a s houbami úplně podobně. Velký košík a pokaždé plný až po okraj. Lišky, praváci, křemenáče, másláci, kozáci... I hadi byli tehdy větší a jedovatější, sem tam i obrovští pavouci a tečkovaní mloci...
S Rudou Reichlovým jsme o prázdninách vytáčeli medometem med první jakosti, kilo po 24 korunách. A ani si nedovedete představit, jak to dopadlo, když jsme medomet přestavěli na centrifugu! Med byl pak i na stropě a za okny s truhlíky s pelargoniemi. Tehdy běžně kluci uměli všechno.
O prázdninách většina kluků i holek odjížděla k prarodičům do kraje, odkud naši rodiče přišli v pětačtyřicátém do pohraničí. Nakonec jsem si nestěžoval. Místo nich odtamtud přijížděli jejich bratranci a sestřenice, s kterými to docela šlo. I s Pražáky. Byli a to jim zůstalo, trochu pomalejší, ale stejně to trvalo jen do konce srpna.
Pak museli taky domů a do školy. S těmi, co se vrátili od babiček jsme se opět pustili do boje o prestiž. Hrdinou byl ten, kdo ropuše kamsi strčil brčko a nafoukl ji. Hloupá zábava, která se nám tehdy zdála fajn. Navštěvovali jsme okolní bunkry a sbírali, co tu po mobilizaci v osmatřicátým zůstalo.A že toho nebylo málo dosvědčily četné popáleniny, amputace prstů a ohořelé vlasy.
Nebylo nám v kraťasech až tak zle. V krámě se prodával jen jeden jogurt a televize ještě nebyla. Když si někdo už něco jako zlomil, nejelo se hned za doktorem, ale nejdřív přišel ke slovu octan hlinitý.
A ž později se šlo k Matoušovi, truhláři, co se mu třásly ruce a byl vesnickým ranhojičem. A dobrým!
A randit taky bylo kde. U domů ještě stály různé přístavky, prázdné garáže a kolny, tudíž bylo kam jít. Mléko se prodávala z velkých bandasek naléváním. Hodně se němčilo a slovenčilo. A doktor tu byl mimořádně schopný! Kvůli Malému dekretu musel změnit podnebí, takže už neléčil doktora Háchu, ale nás, vesnické burany. A psi neměli očkování. Benzínem jsme polévali díry v zemi, kde sídlily vosy, pak zapalovali a pak přišel trest. Vařečky a opasek, který stočený kolem sevřené pěsti tvořil něco, čeho jsme se báli. Žádná telefonní linka důvěry...
Dobré bylo lovit hady. Pod Hamrštejnem řádil profesionální hadař a my jsme se mu radši vyhýbali. Nosil živé hady do laboratoří. Sobotu, co sobotu jsem chodil do místní knihovny za panem Kurkou. To byl pan knihovník!
A uměl to s námi.
Rostli jsme jako z vody a byli jsme byti často jako žito. Snad to k něčemu bylo, v každém případě, díky za zájem. Byli jsme trochu jiní než ti, co přisli po nás. Byli jsme připraveni jít na dva roky do základní vojenské služby a odjet mimořádným vlakem třeba do Milovic. Jo a bylo nás víc...

Ilustrace © Galerie IN - báseň Cecilka, foto Helena Stehlíková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 07. 2010.