Jan Jurek: Neděle

Rubrika: Literatura – Povídky

- Proč se na chvíli nezastavíš. Proč stále musíš něco dělat?
- Mám starosti a práce mi pomáhá na ně nemyslet.
- O jakých starostech to zase mluvíš?
- Copak ty žádné nemáš?
- Mě zajímá, jaké máš ty?
- Třeba děti.
- Co je s nimi?
- Bojím se o ně, aby byly zdravé, aby měly všechno co potřebují.
- A dál?
- Taky se bojím o svou matku, která je nemocná a o otce, který pije. A taky se bojím o práci, abych o ni nepřišla. Mám pokračovat?
Nebylo třeba.
Neděle. Proč je ten den pokaždé nějak zvláštní. Jiný než ostatní. Je léto, školní rok se chýlí ke konci. Jeho i Kláru čekají coby učitele téměř dva měsíce dovolené. Jenže přijde neděle a s ní trudnomyslnost, melancholie, radost se krčí v koutě a on vede s manželkou rozhovor o věcech, které nelze předvídat, natož je změnit.
Děti se šly koupat k řece, s kamarády mají program na celé dopoledne. Jejich synové jsou už velcí, a tak mají teď více času sami pro sebe. Jakoby ale po patnácti letech manželství nevěděli, jak s ním správně naložit.
Sleduje Kláru, jak strká špinavé oblečení do pračky. Do oken se opírá ostré letní slunce. Cítí vůni z čerstvě vypraného prádla.
Zvenčí slyší halekání z mikrofonu. Každou neděli přijede před jejich dům vůz s nabídkou čerstvých vajec. Mirek se postaví ke Kláře a obejme ji kolem pasu. Klára hned ví, co chce. Její postava už sice není co bývala, ale pořád Mirka rajcuje. I po patnáct letech manželství, i po dvou dětech, i po všem, co mají za sebou v posteli i mimo ni.
- Už sme to nedělali ani nepamatuju, řekne Mirek.
- To máš teda krátkou paměť, odpoví Klára.
- Jak moc krátkou?
- Není to ani deset dní, co sme si to rozdali na gauči v obýváku.
- To byla jen taková rychlovka.
- A ta se snad nepočítá?
Mirek neodpoví. Místo toho se opírá o futro dveří a představuje si, jaké by to bylo na dlaždicích v prádelně jejich domu mezi vypranými prostěradly, ručníky, spodním prádlem a ponožkami. Dělali to téměř všude, ale v prádelně to ještě nezkusili.
- Nezlob se, ale já nemám na sexuální hrátky ani pomyšlení.
- Budeš radši celou neděli prát?
- Prát, uklízet, vařit …
- Bezva. Mám ti s něčím pomoct?
- Chce se ti?
- Moc ne.
- Tak se zařiď podle sebe. Vyraž si na kole, nebo si zajdi na pivo. Nebo konečně dopiš tu knihu.
- Stejně mi ji nikdo nevydá.
- Ale dopsat ji chceš, ne?
- To ano.

Mirek opustí prádelnu a jde rovnou do kuchyně. Otevře lednici, nalije si trochu patnáctileté skotské, kterou dostal od bratra k čtyřicátým narozeninám. Dívá se skrz prosklené dveře do zahrady.
Nemá neděle rád. Co přestal být kluk, je někdy vyloženě nesnáší.
Se sklenicí alkoholu jde záhy po schodech do své malé pracovny. V ní jsou jen police s knihami, stůl, židle, počítač a pár jiných drobností, které Mirek potřebuje ke své práci neúspěšného spisovatele. Okno má zatažené žaluziemi, a tak je v pokoji příjemné šero. Hlavně je zde ale naprostý klid. Ideální podmínky aby se Mirek dokázal zcela pohroužit do svého nitra, v němž kolikrát bloudí jako zatoulaný pes v New Yorku.
Neví, proč ho takové přirovnání napadlo. Nikdy v tom městě nebyl, ale ví o něm dost, aby tušil, že New York a jiná podobná místa nejsou pro něj. On patří tam, kde je. Malé město uprostřed Evropy, o němž se nepíše, nemluví a má za to, že ani mluvit nebude. Není zde v podstatě nic, co by za řeč stálo. Škola, Městská radnice, kostel, domy, ulice a lidi, obyčejní, vzdělaní i nevzdělaní, většinu z nich ani nezná, jen je míjí.
Kdysi před lety si se svou ženou vybrali k životu právě tohle malé bezvýznamné město. Zde se rozhodli založit rodinu a zakotvit. Přirazit ke břehu jako loď, která má svá nejlepší léta za sebou a která už nemá v plánu někam dál plout.

Mirek se posadí ke stolu, otevře laptop, položí ruce na klávesnici. Pustí se pomalu do psaní. Deset povídek už má hotových. Chce jich napsat ještě nejméně pět, než rozešle rukopis čítající zhruba sto normostran jednotlivým nakladatelům. Tedy těm, kterým stal někdy dříve alespoň za odpověď.
Věc se má tak. Je mu čtyřicet a úspěchů moc neposbíral. Pár povídek mu vydali v časopisech, některé získaly ocenění v nějaké regionální soutěži, ostatní skončily v šuplíku. Televize natočila jeden jeho scénář, ochotnická společnost zinscenovala jeho divadelní hru. Relativní úspěch sklízí pouze jeho recenze nových knih a filmů. Toť vše.
Nicméně psát Mirek musí. Potřebuje to asi jako jeho žena potřebuje žehlení a praní, k vyčištění hlavy od zbytnělých starostí. Při psaní zažívá pocit svobody, je to pro něj dobrodružství - klást slova na papír, klenout příběh a vzdalovat se světu, v němž mu občas není nejlíp. Žije si zkrátka svůj dětský sen.
Práce učitele literatury na gymnáziu pro něj snem není a nikdy nebyla. Jejím prostřednictvím plní především funkci živitele rodiny, kterým se před lety stal.
Napíše pět stran nové povídky, při tom vypije svou obvyklou dopolední dávku alkoholu. Dole už slyší své syny. Vypne počítač a jde se najíst.

Poledne. Celá rodina sedí u stolu. On, jeho žena Klára a jeho synové – Mirek a Michal, jemuž nikdo neřekne jinak než Miky.
Klára nosí na stůl. Nejprve polévku. Posléze hovězí pečeni na víně s bramborem. Má je všechny před sebou, své nejbližší, kteří vytvářejí ostrov jeho života, kteří dávají jeho životu smysl a řád. Cítí se pyšný. Na to co má a na to, že je to i jeho zásluha.
- Tati, odpoledne bysme si mohli zahrát "bejsbol", řekne Miky.
- Dobře, odpoví Mirek dívaje se na svou ženu. Unavenou a něčím ztrápenou. Něco s ní je, tohle není ona.
V danou chvíli to ale nechce řešit. Sní svůj oběd a posléze jde s chlapci na zahradu hrát "bejsbol". Klára mezitím zavolá matce, jestli nechce s otcem přijít.
- Tátovi není dobře, sdělí ji matka.
- Co je mu, zeptá se Klára.
- Včera trochu pil a bolí ho žaludek.
- Ví přece, že pít nesmí.
- Copak nevíš, jací jsou chlapi? Neumí si nic odepřít.
- A ty si v pořádku?
- Proč bych nebyla?
- Před pár dny tě zlobil žlučník.
- Byla jsem u doktora. Asi mi ho vezmou. A co vy? Jak se máte?
- Pořád stejně.
- Mirek tě nezlobí?
- Jen občas.
- A kluci?
- Ti jsou v pohodě.
- To sem ráda.
Nastane dlouhá pauza. Klára ani matka neví, co dál říct, a tak hovor ukončí.
Skrz prosklené dveře Klára sleduje své dva syny a svého muže. Ten trojlístek chlapců na zahradě, z nichž jeden je dospělý, pro ni znamená víc, než kdy dokáže vyslovit. Přesto jsou chvíle, kdy se necítí vnitřně spokojená. Jakoby ji něco svíralo, život sám, který na ní doléhá, starosti, které se na ní valí, svět, jemuž nerozumí, neboť je jiný než ten, který si vysnila, když byla mladá a naivní holka. Zdá se jí to najednou moc dávno. Připadá si stará, a to ji je teprve osmatřicet.
Mirek chce ještě třetí dítě, ona mu řekla, že se už na ně necítí. Přála by si holčičku, ale nedovede si to představit. Už takhle neví, co dřív. Před nějakou dobou o tom sice přestali s Mirkem mluvit, ale ani jeden z nich na to ovšem nepřestal myslet.
Vstane a jde se podívat do Mirkovy pracovny rozhodnuta mu tam alespoň trochu uklidit. Nechodí tam často. Mirek nemá rád, když se mu někdo hrabe v jeho věcech a dává je jinam, než je zvyklý.
Rozhodne se utřít alespoň prach a trochu mu v pracovně vyvětrat. V jedné z polic najde krabici plnou popsaných papírů. Začte se do nich. Jsou to povídky. Velmi krátké, každá zhruba na jednu stranu listu.
U každého textu je datum. Většinu z nich napsal Mirek ve svých dvaceti až pětadvaceti letech.
Jedna povídka je o ní a o Mirkovi. Pojednává o tom, jak se poprvé setkali. Tehdy oba studovali vysokou. Byly to krásné roky. Klára se při vzpomínce na ně a při čtení povídky rozpláče. Není zvyklá vracet se k minulosti. Celý život se ji snaží důsledně nechávat za sebou. Ne tak Mirek, pro něhož je minulost součástí přítomnosti, součástí jeho práce. Ve svých textech se k minulosti vrací často, vtěluje ji do svých příběhů, aby oživil vlastní vzpomínky, na nichž lpí možná víc, než je zdrávo. Alespoň Klára má ten pocit.
Dočte povídku, zavře krabici a pracovnu opustí. Mezitím se Mirek s chlapci vrátí do domu. Mirek si dá sprchu, chlapci si lehnou na koberec a dívají se na nějaký válečný film.
Klára se zeptá Mirka přes dveře koupelny, jestli něco nepotřebuje, že mu přinese čistý ručník.
- Ručník tu je, ale potřeboval bych umýt záda.
- To mám jít za tebou?
- Proč ne?
Klára vejde do koupelny. Sleduje Mirka skrz průsvitné zatahovací dveře sprchového koutu. Pomalu se svlékne a vstoupí do sprchy. Uchopí beze slova mýdlo a namydlí Mirkovi záda. Když se k ní po chvíli Mirek otočí, je vzrušený.
- Vážně to chceš?, zeptá se Klára.
Mirek přisvědčí. Udělají to ve stoje pod tekoucí sprchou. Když skončí, zeptá se Mirek: 
- Líbilo se ti to?
- Ano, odpoví Klára.
- Bereš antikoncepci?
- Ne.
- To je dobře.
- Proč?
- Třeba ještě máme šanci.
- Šanci na co?
- Přivést na svět dalšího mrňouse.

Podvečer. Mirek nalije sobě a své ženě trochu vína. Sedí mlčky vedle sebe. Klára v tu chvíli nemyslí na nenapravitelného otce, na ustaranou a nemocnou matku, nemyslí ani na své dva chlapce, ani na prádlo v pračce. Myslí na sebe a na Mirka, který je vedle ní. Nechce se ji věřit, že už jsou spolu tak dlouho. 15 let. Rodiče ji ho vymlouvali. Neudělal na ně příliš dojem. Je dost zvláštní, takový uzavřený, moc legrace s ním neužiješ a peněz asi taky moc mít nebude, abys jednou nelitovala, řekl ji jednou otec těsně před svatbou.
V mnoha směrech měli sice pravdu, ale nelitovala nikdy. I po patnácti letech Klára cítí, jak moc ji Mirek miluje, jak moc ji potřebuje. Totéž platí i o ní.
- Jsi v pořádku?, zeptá se Mirek.
- Ano, odpoví Klára.
- Zdáš se mi dnes taková … jiná, unavená.
- Jsem unavená, ale zrovna teď i šťastná.
- Vážně?
Klára přisvědčí a schoulí se do Mirkova klína. Tři týdny nato zjistí, že je těhotná. Nepřemýšlí ani vteřinu. Přes veškeré své obavy si mrňouska nechá. 


Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 07. 2010.