Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (27)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (27)

Snažím se sice, abych nebyl na těchto stránkách příliš sebestředný, ale zdá se, že se mi to moc nedaří. Přesto se pokusím alespoň o pár ani ne střípků, ale pouze střípečků vzpomínek na rodinu mé první manželky.
Narodila se - tedy samozřejmě ne rodina, ale má první žena - za války v Praze a byla o šest let a tři měsíce mladší než já. Jejího tatínka, který pracoval jako adjunkt u soudu na Pankráci, jsem bohužel nepoznal, neboť zemřel poměrně velmi mladý - v padesáti letech. Moc mě to mrzí, protože byl zřejmě má krevní skupina. Soudím tak z toho, že se z války zachovala oficiální písemná stížnost, ve které je kárán za to, že opakovaně hraje karty v pracovní době a k této činnosti svádí i své spolupracovníky! Nedivil jsem se mu, mariáš je mariáš a hrát sám pasiáns není to pravé ořechové. Má budoucí tchýně pak byla obchodnice tělem i duší, a dříve než známosti své dcery „požehnala“, dokonale si mne „prověřila“, neboť jsem se jí zdál asi starý. No – prošel jsem. Pocházela ze sedmi dětí poměrně velkého sedláka z Kardašovy Řečice.



Tam zůstal na gruntě jeden syn a ostatní sourozenci odešli postupně do Prahy, kde během první republiky vybudovali malou síť tří drogérií s hlavní prodejnou, skladem a malou dílničkou na Pankráci. Zakladatelem a hlavou tohoto obchodnického „klanu“ byl strýc Karel, který měl dokonce licenci na nějaký likér. Tchýně měla prodejnu na Ořechovce a chodil prý k ní nakupovat i Vlasta Burian. Rodinu mé ženy pochopitelně poznamenal komunistický režim neskonale více, než tu mou. Strýc František v Řečici byl samozřejmě v padesátých letech rozkulačen, jeho rodina patřila k těm, které byly vyhnány do pohraničí na severní Moravu. Strýc - zakladatel firmy, starý mládenec - byl uvězněn na čas v Jáchymově a z rodinných drogerií se staly Chemodrogy. Naštěstí po čase mohly dvě svobodné tety i manželčina maminka, už jako vdova, pracovat jako vedoucí znárodněných drogistických prodejen, i když pochopitelně ne v těch svých. No a do velkého společného bytu v rohovém domě na Pankráci, který se štěstím přežil bombardování na jaře v roce 1945, jsem se přistěhoval už krátce před naší svatbou. V přízemí, kde původně byl drogistický krám, byla pěkná hospoda s dobrým smíchovským pivem, ale protože jak známo nám tento náš národní nápoj v osvěžovnách pouze na chvíli půjčují, bylo jako už použité často cítit, jakmile se vstoupilo do průjezdu domu.
A teď prosím o shovívavost a nezávidění. Ten dům byl pak koncem šedesátých let zbourán a poblíž jeho místa je nyní východ z metra. Náš byt byl veliký, rozlohou téměř dvě stě metrů čtverečních, přesně to úředníci nedokázali spočítat, protože například jen obrovská ložnice dvou tet a strýce Karla měla tvar nepravidelného pětiúhelníku. Měli jsme štěstí, kterému ovšem naše mladá rodina vyšla vstříc tím, že jsme „mazaně“ naplánovali druhé dítě. A tak se nám podařilo dostat náhradní byty v panelácích na sídlištích v Krči a na Novodvorské. Jejich celková rozloha sice nedosahovala velikosti původního bytu, ale osamostatnili jsme se a polepšili jsme si.

Mým jediným přínosem do nové rodiny bylo pouze mé tehdy – a vlastně až do důchodu – nepříliš ceněné vzdělání, které nic lukrativního neslibovalo. Bohužel ani moji rodičové neměli obchodního ducha, a tak hned několikrát za svůj život inflací a měnovými reformami o své úspory přišli. Naštěstí tchýně i její bezdětné sestry a strýc Karel si těsně po válce stačili pořídit v Praze–Kunraticích docela slušné zahrádky, a tak doufám, že alespoň první koleno našich potomků si uvědomuje, že základy jejich současné životní úrovně položil zejména rod jejich maminky, která zemřela také v necelých padesáti letech, jako její otec. Z našich vnoučat si babičku sotva pamatuje pouze nejstarší vnuk. Odchod našich nejbližších z tohoto pozemského světa jistě patří mezi nejsmutnější události v životě každého z nás, ale ten náš život musí jít dál a v našich dětech a dětech jejich dětí musí pokračovat. Takže – sbohem smutku – dobré s námi a zlé pryč.

(Fota – Wikipedia a autor)

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 07. 2010.