Před pár dny vydal můj přítel knihu připomínající rok 1968. Při té příležitosti se mě zeptala redaktorka Českého rozhlasu, zda má smysl dnes takové knihy vydávat. Kamarád z jižní Moravy mi jednou u vínka řekl: „Když umíš napsat, je tvou povinností popisovat život.“
Tehdy jsem s ním souhlasil a pustil se vehementně do psaní, ale knihu jsem zatím ještě nenapsal. Kniha Luboše Příhody „A potom přijely tanky“ připomíná události kritického roku v životě naší vlasti. Kdybychom se zamýšleli proč kniha vyšla a mysleli si, že to nemá smysl, pak by ani Dalimil nemusel psát svou Kroniku.
Nevelká knížečka určitě má své místo v naší literatuře faktu. Styl vyprávění a popis událostí má rukopis novináře, proti zprávám je však dynamický a hutný, čtenáře nezahlcuje daty, ale vedle významných politických událostí zachycuje i drobnosti a náladu léta 1968. Ve zmíněné knize jsou zveřejněny také vzpomínky, které autorovi poskytli pamětníci. Rozpomenutí řidiče sanitky, aparátníka a dojemný dopis emigrantky kolorují živě dobové portfólium intervence.
Slova aparátčíka jsou náhledem do stranického aparátu okresního výboru Komunistické strany Československa, kde názory na vstup spojeneckých vojsk na naše území nebyly přijaty s jednoznačným negativním ohlasem, nýbrž u dobře informovaných aparátníků se připravovala opatření na useknutí reforem Pražského jara.

Pocházím z vesnice a nepamatuju si, že by důchodce tak zvaně odpočíval. Pracovali pořád, až když už třeba konečně vůbec nemohli, odpočívat v seniorském věku, chodit na pivko a mlít politiku je část seniorské populace v Česku skutečně typické a dost běžné. Vedle toho existuje řada seniorů, kteří svůj čas věnují koníčkům a také veřejné činnosti.
Luboš příhoda, dnes v druhé půli sedmdesátky, je vytížen veřejnou prací natolik, že pomalu ani na nic jiného nemá čas. Je tedy s podivem, že dokázal napsat knihu faktů a to právě z doby, kdy naše republika se vydávala na cestu svobodného demokratického státu. Jenže státy Varšavské smlouvy to viděly jako zradu, a tak musely tendence k demokracii zarazit.

A potom přijely tanky
Tak nazval svou knihu Luboš Příhoda, dnes výkonnostně aktivní senior, v osmašedesátém vůdčí postava libereckého protiokupačního časopisu Svobodný Vpřed. V Československu se za svobodu bojovalo už v roce 1968, v srpnu před 41 lety tekla také v Liberci krev, když pásy sovětských tanků nemilosrdně drtily reformní snahy Pražského jara o lidštější tvář režimu.

•  Co tě vedlo k napsání této publicistické knihy? Osobní zážitky? Nebo nové poznatky?
L. Příhoda: V podstatě obojí. V roce 1968 jsem byl jako redaktor libereckých novin Vpřed takříkajíc přímo „ve víru“ tehdejších událostí, jedním z protiokupačních aktérů. Srovnávám a konfrontuji svou zkušenost s písemnostmi, archiváliemi a poznatky, které tehdy byly nedostupné nebo nebyly k dispozici.

•  Na rozdíl od historiků podáváš formou jakési „reportážní kroniky“ svědectví o událostech, k nimž v tom osmičkovém roce došlo.
L. Příhoda: Snažil jsem se evokovat atmosféru oněch sedmi měsíců úsilí o „polidštění“ režimu a samozřejmě podrobněji zmapovat události oněch sedmi hořkých okupačních dnů od 21. srpna, kdy vpád armád pěti států Varšavské smlouvy, vydávaný s rudě natřeným goebbelsovským cynismem za bratrskou pomoc, měl v Liberci na svědomí devět životů. Pochopitelně se srpnovému týdnu dostává nejvíce místa, od prvních nočních výstřelů 21. srpna až po čestné salvy roty liberecké posádky při pohřbech obětí. Ty pohřby byly dva a staly se obrovskou manifestací většiny Liberečanů proti okupaci.

•  Nejvíce informací o okupačním týdnu přinášel Svobodný Vpřed. Podle pozdějšího komunistického pamfletu „Poučení“ jsi byl jeho vůdčí postavou.
L. Příhoda: Tuto roli s přívlastky nepřátelský, antisocialostický živel mi přisoudili v době husákovské normalizace. Perzekuce se tehdy nevyhla mnohým. Ale k Svobodnému Vpředu: Ujal jsem se ho s partou kolegů mimo redakci, když se podle Severografie redakce po prvním mimořádném vydání neměla k rozšíření četnosti, tedy k dvěma číslům denně. Tak vyšlo v nočním a denním vydání celkem čtrnáct čísel. Až do potupného návratu politiků z Moskvy, kteří v čele s prezidentem Svobodou svými podpisy protokolu z jednání kolaborantsky uznali oprávněnost okupace.

•  Svobodný Vpřed ovšem nebyl jediným sdělovacím prostředkem…
L. Příhoda: Velkou zásluhu o informovanost veřejnosti v té vypjaté době mělo i liberecké Studio Čs. rozhlasu v Alšově ulici a také televizní improvizované studio na Ještědu. V rozhlase a televizi vypomáhali i Václav Havel a herec Jan Tříska, kteří v době okupačního týdne v Liberci „uvízli“.

•  V podtitulu své knihy uvádíš, že jde o „Repetitorium událostí roku 1968 v Liberci“, tedy o jakési opáčko z historie.
L. Příhoda: Je to připomínka. Hodnota paměti lidstva, řečeno obecně, je závislá na tom, jestli se chceme z dějin poučit. Doufám, že kniha osloví nejen pamětníky, ale i generaci, která tu dobu nezažila, a připomene, že v Československu se za svobodu bojovalo už v roce 1968.

Liberecký novinář, básník a překladatel, vydal knižně výbory z poezie Reinera Kunzeho, Hannese Cibulky, román a prózy Johannese Bobrowského Litevské klavíry (pod pseudonymem Jiří Votava), novelu C.F.Mayera Král a světec, Tanečník Madlige a další, je spoluautorem několika rozhlasových her, s rokem 1968 se vypořádal v medajlonku Promluvy do zdi. V době normalizace měl „odpovídající“ funkci v Jednotném zemědělském družstvu v Harcově. Dnes stále angažovaný v Obci spisovatelů a Syndikátu novinářů. V Liberci navíc členem Kruhu autorů Kalmanach.