Vladimír Vondráček: Prázdniny s vnoučaty

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Je nám s manželkou dohromady 135 let, což je jistě číslo velmi zajímavé, ale ještě mnohem zajímavější je fakt, že všem našim šesti vnoučatům dohromady je v současné době - horký začátek léta 2010 - přesně o 70 let méně! A to by možná na vzbuzení zvědavosti stačilo.
Na staleté chaloupce na rozhranní Jihočeského a Středočeského kraje v Chrástu u Orlíka díky našemu společně úctyhodnému věku trávíme drahně času zejména relaxací. O kytičky na předzahrádce se docela slušně stará manželka, plevel a také tráva je ale naším úhlavním, těžko přemožitelným nepřítelem. No – a zeleninový záhon za chalupou slouží místním spřáteleným domorodcům spíše jako odstrašující příklad. Ale rychle k vnoučatům...

 

Na této staré chalupě s malých chlévem, ještě menším chlívkem a malou stodolou, bez elektřiny a vodovodu, zato s drůbeží a se všemi domácími zvířaty včetně králíků, kozy, čuníka a dvou kravek, trávila má žena počátkem padesátých let minulého století své prázdniny. S manželčinou maminkou sem ke své prababičce jezdilo někdy až šest vnoučat ve věkovém rozpětí více než deseti let. Jak se všichni ti živáčkové do dvou místností chalupy a na malý dvorek vešli, je nám všem záhadou dodnes. Pravda – starší bratranci spali na půdě v seně. 
O dvacet let později zde nacházela svůj pravidelný prázdninový azyl malá dcerka mé ženy a o dalších dvacet tu několikrát pobýval i můj nejstarší vnuk, kterému bude už čtyřiadvacet. Chalupu začal zkulturňovat tatínek mé manželky v šedesátých letech a my pokračovali v letech devadesátých. Kravičky z chléva putovaly do společného kravína už před padesáti lety, vlaštovky však svůj domov ztratily teprve před deseti lety, kdy jsme klenutý chlév přebudovali na novou ložnici. To vše ale odvál čas a je načase vylíčit náš současný začátek letošních horkých prázdnin.

Letos naše tři více než čtyřicetileté děti usoudily, že je na čase, abychom převzali prarodičovskou prázdninovou štafetu a poradovali se alespoň týden společně se všemi pěti vnoučaty najednou. Nakonec naštěstí bylo moudře usouzeno, že nejmladší holčičce, které ještě nejsou ani tři roky, by se stýskalo po mamince a tatínkovi více, než po její desetileté sestřičce. A tak se chrástecká chalupa a její okolí stalo na první prázdninový týden malým dětským táborem.
Navezl se proviant, že lednička praskala, kartony a balíky různých vod a džusů na čas převládly ve sklípku nad našimi pivy. Na zahradě se postavil a napustil malý bazén, poučení rodičové přivezli různé stolní hry, kdyby počasí dědečka – meteorologa zradilo a jako největší atrakci jsme měli dokonce nafukovací skákací hrad střední velikosti.

  

První a jedinou slušnou noční bouřku, která bohatě naplnila všechny sudy pod okapy, vnoučata zaspala. To ještě s tou nejmenší a její sestřičkou spali oba třeboňští rodiče. My spali provizorně v kuchyni a tři pražská vnoučata v naší široké posteli v bývalém chlévě. Pak se ale všechny děti sestěhovaly a spaly na spojených třech válendách. Paradoxně si nejvíce prostoru pro sebe – nechtíc, díky neklidnému spánku – zabral nejmenší, sedmiletý klouček. Ten to vůbec po celý týden neměl s nastávajícími slečnami lehké!
Manželka vyvářela ne o sto šest, ale snad o sto deset, a sotva domyla nádobí, už měl některý ze strávníků na něco chuť. Každé odpoledne z nás měla radost firma Algida, které jsme pravidelně zvyšovali zisk.

 

 Děti chodily ráno samy pro pečivo do blízkého krámku, a když jsem je jednou předběhl, protože nám došlo pivo, příští den vstaly dříve než my, ačkoliv spát chodily večer kolem jedenácté!

 

Téměř každý den jsme totiž večer dětským dalekohledem pozorovali na západě krásnou Venuši. Dalo dost práce tu toho času Večernici zaměřit, protože dalekohled nebyl stabilní. Měli jsme ho postavený na terase na stole a náš benjamínek musel být na malé stoličce, aby do okuláru viděl. Samozřejmě často drknul do stolu a planeta v dalekohledu zmizela. Pak se děti musely smířit s Velkým vozem, Polárkou a Kasiopeou. Měli jsme štěstí, svatý Petr byl solidární až příliš, po celý tropický týden ani nekáplo, a tak zahradní bazén a různé stříkačky byly k nezaplacení. Jako největší atrakce však jednoznačně zafungoval skákací hrad.

 

Měl přesně potřebný počet věží a vnoučata na něm dováděla zejména ráno a pak večer, kdy teplota byla jakžtakž přijatelná.
A tady musím ocenit podnikavost naší nejmladší rodinné generace. Když naše vnoučata viděla, jak kolemjdoucí děti hrad se závistí okukují, jednou neočekávaně protáhla svůj krátký „odpolední klid“. V zápětí přišla s krásně ručně psaným plakátem-poutačem, který hodlala vyvěsit na naše vrata. Na něm byly uvedeny podmínky váhové a zejména finanční pro ty, kteří by si chtěli v tom hradě zaskákat. Tedy – váha do 35 kg (to bylo z prospektu) a ceník byl vlastní – za 5 minut 5 Kč, za 10 minut 10 Kč atd. No – zkrátím to, naši malí podnikatelé byli moc zklamáni, když jsme jim vysvětlili, že to není jen tak. Naštěstí za chvíli jeli kolem nás autem místní policajti, a tak jsme dětem namluvili, že mimo jiné kontrolují i právě takové „nezákonné“ plakáty. Sice nerady, ale skously to. 
Ve „velké vodě“ – v přehradní nádrži - jsme se byli koupat jen dvakrát, neboť v těch vedrech voda rychle zelenala. I přes opravdové tropy jsme podnikli několik krátkých výletů, zejména za okolními zvířaty a lesními plodinami.

 

Těch zvířat bylo více než těch plodin. Bylo sucho, a tak v lese nebyla – na rozdíl od května – ani prašivka. Borůvek našly děti asi dvacet, ale objevily alespoň trochu pro ně velmi vzácných lesních jahod. Jejich oči byly přece jen blíže k zemi, než moje. No a ty voňavé plody se báječně hodily na lívance.

 

Ani na kulturu jsme nezapomínali. Děti sice měly svá dětská dévédéčka, ale jeden večer před „hvězdnou“ seancí se mi povedlo nalákat je s kytarou na trochu zpěvu. Bohužel moc našich národních písniček neznaly, tak jsem se úspěšně snažil zlepšit jejich repertoár mírnými úpravami. Píseň Holka modrooká se záměnou všech možných samohlásek i některých souhlásek už znaly, ale zabodoval jsem následujícím, poněkud choulostivý textem: Na tom pražským mostě, vítr fouká sprostě, mám prdýlku na dvě půlky, čekám, až mně sroste...
Takže – to jsem si dovolil dost, že? Bude lépe, když přidám pár zcela čerstvých fotek, které nejlépe dokáží, jak jsme se měli. Zde musím dodat, že ta hezká klisnička se zachovala neslušně a naše milá vnoučata téměř počůrala, což má jedna slečna na videu ve foťáku. A protože za opravdu velmi pěkná vysvědčení všech našich vnoučat jsme jim dali jen pár drobností, doufáme, že alespoň trochu ocení náš týdenní program „chrásteckého dětského tábora“.

 

Když děti po týdnu odjely, v chalupě bylo najednou pusto. Zejména manželka si ale oddychla, a nám oběma začala rekreace a sbírání sil na příští „dětský tábor“ za rok... 

foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 07. 2010.