Lenka a Luděk Novákovi: Šri Lanka II. aneb cestování s kufrem (7)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Šri Lanka II.  aneb cestování s kufrem
Zpráva o svobodném rozhodování a jeho důsledcích
 
Ostrov Šri Lanka leží v Indickém oceánu vpravo dole pod Indií a je veliký přibližně jako Česká republika. Loni jsme na něm strávili 14 dnů naší dovolené a přišli jsme na to, že je to málo. Na ostrově jsou nejen báječné pláže, ale i strmé hory, národní parky plné zvěře a významné kulturní poklady dávných civilizací. Dva týdny stačí jen na ochutnání a tak jsme tu zas. Máme ambiciózní plány, tedy vlastně já je mám, protože jsem celou cestu připravila. Toužím se podívat na východ, kam cestovky zatím nejezdí, do čajových hor na vycházku, do starodávného královského města Polonnaruwa, do chrámu Buddhova Zubu v Kandy, do národního Parku Yala a na nejkrásnější pláž Šri Lanky (a 10 nejkrásnější pláž na světě) Unawatuna. Sama jsem zvědavá, co stihneme a jak se splní naše očekávání. Ale nejvíc se těším na příběhy, které nás po cestě za návštěvou atraktivních míst potkají, protože ty nevymyslíš. Jsou to příběhy jsou o nás a proto si jich z celého cestování  vážím nejvíce.
Naše loňské vyprávění a nalezlo stránkách Pozitivních novin  mnoho čtenářů. Pokud ještě váhají, zda se skutečně na Šri Lanku vypravit, posíláme další náměty k přemýšlení.
Část VII.
 
25. – 28. 3.2010 Pohádkový konec
 
Hotelový účet v  reality šou
„Keerthi, můžu se tě na něco zeptat?“, obrátila jsem se na našeho řidiče asi po hodině společné jízdy. Moje nálada je výborná. Máme za sebou slunečné ráno v hotelu na hřebeni hor a jako jediní hosté jsme si užívali slastný pocit vyvolených. Během snídaně se u nás vystřídalo defilé celého obsluhujícího personálu, recepční, uklízeč a kuchař. Jako bonus se dostavil dokonce i pan ředitel. Zdvořile a se zjevným zájmem se nás zeptal, jak se nám v hotelu líbilo a zda bychom přece jen nechtěli ještě jednu noc zůstat. Copak o to. Chtěli, ale čas nás tlačí. Když s úklonou odešel, shodli jsme se, že vlastně z našeho jediného noclehu se tu živí 7 lidí. Napětí ve mně nadobro prasklo. Ano, s Keerthim si o jeho obědě připsaném na náš účet pohovořím, ale půjdu na to jinak.
Atmosféra při našem nástupu do auta byla jen lehce chladná, žádné vtípky, ale taky žádná tragédie. Nechtěla jsem náš rozhovor uspěchat. Čekala jsem na vhodnou chvíli, abych si s Keerthim pohovořila sama a ta nastává právě teď. Lúďa odešel nakoupit nějakou vodu.
„Včera se v hotelu stala taková zvláštní věc, pořád na to myslím, můžeme si o tom promluvit?“
Keerthi kýve hlavou, ale jeho tělo prozrazuje napětí.
„ Myslím, že tě můžu považovat za přítele. Můžu mluvit otevřeně.!“ Opět kýve, tentokrát nadšeně a oči mu září. Ani jsem netušila, jak magické je slovo PŘÍTEL. „Dělili jsme se s tebou o jídlo, zvali jsme tě k našemu stolu, snažili jsme se, aby ti s námi bylo dobře. Aby to pro tebe nebyla jen práce, ale i příjemně strávený čas . Chtěli jsme ti tvou péči nějak oplatit a myslím, že se nám to dařilo, co myslíš?“ Keerthi opět beze slova kýve. Zdá se, že je připraven čelit mé nejdůležitější otázcea tak jdu to toho rovnou: „Včera večer se stalo něco, čemu jsem nerozuměla. Byla jsem velmi překvapená, když se na našem účtu objevilo tvoje jídlo bez našeho vědomí! Mohl bys mi prosím k tomu podat nějaké vysvětlení?“ Jsem si vědoma přímosti mé otázky a vlastně ani mnoho variant odpovědí neexistuje. Mohl špatně pochopit naše chování anebo to mohl svést na omyl hotelu.
„Oni můj účet připsali k vám? To se museli splést!“ Hmm, tak si vybral tu zbabělejší možnost. Co jsem mohla čekat. No chlapi. Normálka.
„Takže když jsme je upozornili, že k nám tvůj účet nepatří, tak to bylo v pořádku?“ To byla záludná otázka a byla jsem si toho vědoma.
„Yes, to bylo OK. Ráno jsem to zaplatil!“ Měla jsem správný pocit, že teprve nyní po své odpovědi byl skutečně rád, že si svůj účet zaplatil. Anebo jsem ten pocit chtěla mít? V každém případě se mi ulevilo. Nadobro jsem si vyřešila svůj problém, svůj vnitřní konflikt a Keerthi ať se vyrovná s tím jeho. Lúďovi spokojeně podávám krátké zpravodajství a zvesela vyrážíme na další cestu.

 
 
 
Mobilní směnárna mincí
Čeká nás přibližně 170 km křivolakého klesání z horského hřebene až k moři. Naše cestování autem dnes končí. Přiznám se, že ani nemáme žádná očekávání. Jen tušíme, že pojedeme celý den a chceme ho mít rychle za sebou. Ovšem to jsme nepočítali se zázračnou proměnou našeho přítele řidiče. Náš čas aktivně uchopil do rukou a hledal, jak by nám náš poslední společný den zpestřil. Vyslovuje neznámá jména.  Třídím jeho nabídky. „Ne města nás nelákají, zajímá nás příroda a venkov!“
A tak jsme se  naposled procházeli rýžovými poli, abychom si ještě jednou užili pro nás tak romantické bublání a zurčení umělých potůčků proudících po strmých svazích. Jako bonus jsme měli příležitost spatřit druhý největší vodopád Diyalumi, který se řítí v nepřetržitých kaskádách z výšky 220 m. Voda byla teplá a čistá, ale také obležená místními lidmi, kteří v nás objevili už dlouho očekávanou oběť.
Nejdřív na nás nastoupila první vlna. Malé děti v umolousaných tričkách.
„Máš many? Máš propisovačku? Máš nějakou minci od vás z domova. Na památku. Jen jednu minci!“ Podupávali kolem nás v podivném tanci. České peníze jsme měli zahrabané v kufru, jinak bychom možná podlehli. Rozdali jsme pár bonbonů, rozrazili hradbu dětských těl a popošli jsme k vodopádu. Nastoupili výrostci a pro změnu měli kulatého kovu plné dlaně.
„Mám tu pár mincí a potřebuji s nimi pomoci. Jsou mezi nimi taky mince z vaší země?“
K našemu překvapení jich bylo docela dost. Kde k nim přišli?
„Tyhle jsou naše!“
„Prosím help mí! Vyměň mi je za rupie. Já to udělat nemůžu, banka mi je nevymění!“
„Ale já taky nepotřebuji koruny, taky potřebuji rupie!“
„Tak mi alespoň řekni, kolik je to rupek!“
Přepočítáváme mince v každé dlani a vyslovujeme částky.
Opakují si je a kroutí hlavou. Jo milí zlatí. Eura to nejsou.
„Tak vyměň alespoň mně. Pomoz mi. Už nemám ani co jíst“.
„Tos přehnal!“
Prorážíme i druhou hradbu, ale už na nás čeká třetí.
„Nechceš slona, masku, náramek, korálky, drahé kameny…Kup si…. Vždyť je to skoro zadarmo!“
Už nechceme ani vodopády a ujíždíme pryč.
 
Bluhul
Otevřená okna, třicetikilometrová rychlost a nádherné vyhlídky, tak by se dala shrnout naše cesta dolů. Klima se mění a teplota stoupá.
Keerthi aktivně staví před restaurací: „Je čas na oběd, co říkáte. Ten svůj si samozřejmě zaplatím“.
„Jistěže zaplatíš!“.
Ochutnáváme karí v obrovských hliněných hrncích. Zaplať a sněz, co sníš. Cizinci sem nejezdí, není to dost nóbl, ale jídlo je skvělé. Keerthi mi na malých talířcích nosí další a další speciality a vyslovuje pro mě cizí slova. Tak takhle vypadá degustace pravé Šri Lanské kuchyně. Převažuje zelenina umně nakrájená na drobné kousky, ochucená různým kořením a zelenými bylinkami. Maso nacházím jen občas. Ryby a kuře. Ano, jídlo je ostré, ale v tom horku velmi chutné. Aktivuje všechny naše chuťové buňky i celý trávicí systém. Vepřoknedlozelo by nás zabilo.
Už jsme blízko u moře a Keerthi má pro nás ještě dvě překvapení. Navštěvujeme nejjižnější maják na Šri Lance. Kdybychom se vydali  po moři směrem na jih, další nejbližší pevnina je až Antarktida. Dovedu si představit, že po dlouhé plavbě musela být pro mořeplavce světla majáku jako zázrak.
„Ještě se zastavíme v blu hul!“ Keerthi se tváří tajemně. Ještě mám pro vás jeden div Sri Lanky. „Kamže to pojedeme?“
„Bluhul!“
Netuším, co to je. Keerthi vysvětluje něco o moři, ale nechápeme nic. Nakonec mávne rukou. „Uvidíte sami!“
„Jak je to daleko?“
„Pár kilometrů z hlavní silnice. Je to skoro po cestě!“
„Kolik budeme potřebovat času?“
„Chvilku!“
Nejsem připravena. Horečně listuji v průvodci a hledám, co by to tak mohlo být. No jasně. Mám to. Mořský gejzír HooManiya (blowhole). Přírodní úkaz. Cestovky sem pořádají půldenní výlety a my ho máme po cestě. „OK, podíváme se tam“.
Chvilka se protáhla na hodinku, ale konečně jsme tu. Příbojové vlny vletí do skalního komína, aby po pár metrech vytvořily impozantní gejzír vysoký i několik metrů. Houuuppssss, houuuppssss!!! Jeho legrační jméno HooManiya by mělo vyjadřovat hluboký tón, který se ozývá těsně před tím, než voda vyrazí na povrch, ale zdá se, že je málo vody.

 
 
„To je všechno?“
„Když je období dešťů, je gejzír vysoký až patnáct  metrů. Je znát, že teď je klidné moře. Ale je to hezké, co myslíte?“
Vlastně nevím. Asi ano. V hlavě se mi převalují jiné myšlenky. Blížíme se k cíli našeho putování.
 
Utajený ráj v Unawatuně
Pláž Unawatuna je údajně nejkrásnější pláží Šri Lanky a osmou nejkrásnější pláží světa. Její obrázky zdobí všechny katalogy. U ní budeme bydlet posledních šest dní. Ano, vím přesně, kde bych chtěla bydlet, ale jen napůl vím, jestli se nám to skutečně podaří. Hotýlek jsem si vybrala na internetu už doma. Ujíždím na tropické zahrady a tenhle se mi pobídl už svým názvem Květinová zahrada. Neodolala jsem. Vím o něm skoro všechno, respektive nevím jediné, jestli tam pro nás budou mít volno. Moje vzájemná komunikace s hotelem skončila v okamžiku, kdy po mně chtěli zaplatit zálohu. Byl to příliš velký závazek a mně se do něj nechtělo. Chtěla jsem se cítit volná a teď jsem z úplně stejného důvodu byla neklidná. K pocitu svobody patří možnost volby, ale neoddělitelnou součástí volby je nejistota, zda jsem se rozhodla správně. A ta na mě právě teď dolehla. Blíží se tropický soumrak a já si uvědomuji, jak si mě myšlenka bydlet v Květinové zahradě zotročila. Mělo by to být překvapení pro Lúďu, zážitkový dárek.
„Raději už pojedeme!“
K rozvrzané bráně hotelu jsme dojeli až za tmy. Na zdi prostý nápis a šipka. U brány nikdo. Otvírám ji sama a vjíždíme dovnitř. Až se mi zatajil dech.…to nebyla jen květinová zahrada, to byl utajený ráj. Úzká stružka kolem oválného bazénu byla plná leknínových poupat, bílé bungalovy se ztrácely v kvetoucích keřích a všude kolem vůně. Srdce se mi rozbušilo. Tady musím bydlet. Ale kde je personál? Štíhlý chlapec přerušil obsluhování hostů a já jsem vytáhla do boje.
„Máme tady rezervaci!“
„No jo, ale pan šéf tady není a já o vás nic nevím!“
„Zamluvila jsem si pokoj po internetu, tady mám naši korespondenci!“
Papíry mu v ruce šustí a evidentně přemýšlí, co s námi. Nahlášení jsme nebyli, ale když říkám, že jsme byli domluvení…
„OK, pojďte, ukážu vám, kde budete bydlet a až přijde pan šéf, řeknu mu o vás!“
Rozlévá se ve mně příjemné blaho. Vedu Lúďu ke svému vytouženému bungalovu. Dveře otvírám s jistotou, protože vím, co je za nimi. Pokojíček jako z pohádky s nebesy kolem postele. I Keerthi užasle vzdychl.

 
 
 
„Tak tady budete bydlet!“ A v zápětí smutně dodal: „To už mě nebudete potřebovat?“
„Tvoje práce skončila. Máš volno. Nejsi rád?“
„Můžu tady s vámi ještě pár dní zůstat, kdybyste chtěli na výlet!“
„Děkuji, to je od tebe milé, ale my asi žádné výlety dělat nebudeme. Těšíme se na pláž a na koupání v moři! Už jsme unavení.“
„Já tu budu spát u kamaráda“. A pak významně dodává: „Já budu čekat! Kdybyste si to rozmysleli, zavolejte mi!“
Loučíme se jako nejlepší přátelé a pak s úlevou za sebou zavíráme dveře. Konečně sami v našem novém domově. Jsem šťastná, Lúďovi se tu evidentně líbí.
 
 
Svět za víčky a pod víčky
Dny u moře navlékáme jako démanty na šňůrku, která je příliš krátká. Každý z nich je zářivý a pro nás nesmírně cenný. Zapisujeme své zážitky a prohlížíme nasbírané obrázky. Mlčíme spolu. Krása květinové zahrady i pohádkové pláže zklidňuje mou rozjitřenou mysl a tak se s pocitem bezpečí odpoutávám od přítomného světa. Přistihla jsem se, že stále více času nahlížím jakoby k sobě dovnitř. Vzpomínky na domov se mi mísí s mými nedávnými zážitky. Jen jeden týden nového života mi stačil, abych si uvědomila, že moje skutečné hodnoty jsoumoje vztahy. Kdybych tak měla kouzelný proutek nebo alespoň splnění jednoho přání, okamžitě bych si přičarovala moje nejbližší. Najednou je jasné, že máloco je tak důležité, jako být součástí vzpomínek mých dětí děti, a/nebo budoucnosti, která ještě čeká moje rodiče.
 Svoje prožitky třídím na ty vnější kolem mě a na ty vnitřní. Blankyt oblohy, šumění indického oceánu a jeho slaná objetí mi poskytují prostor a klid na přemýšlení. Svět, který se rozprostírá přede mnou, má ve skutečnosti mnohem menší význam než příběhy a poznání, která se mi odehrávají uvnitř. Význam okolního světa se v nich ztrácí. Obrazotvornost mé mysli mi promítá fragmenty mého života, mých zkušeností a zážitků a míchá mi je s představou o mé další budoucnosti. Přemýšlím o své práci, co mě tam čeká, na co se těším a co mě trápí, jen když na to pomyslím. Pokouším se sama pro sebe si pojmenovat, co bych chtěla, aby se stalo. Jakou bych si vybrala svoji budoucnost? Líbí se mi tady. Chtěla bych jezdit každý rok na Šri Lanku a trávit tady zimní měsíce potulováním po plážích? A bavilo by mě to? Chvíli ano, ale tři měsíce asi ne. A co bych chtěla dělat jiného, kdybych si mohla vybrat? A co vlastně všechno si můžu vybrat? To je těžké. Když o tom tak přemýšlím, tak skoro všechno. Sama sebe překvapuji, jak je pro mě těžké vyjádřit své přání budoucnosti. Buddho, pomoz! Je snadné sklouznout v myšlenkách k tomu, co bych nechtěla, čeho se obávám a co bych mohla ztratit. Co má pro mě větší význam? Dokážu sama o sobě přemýšlet odděleně tak jako režisér o představení pro jednoho herce? Přistihuji se, že si sama a předem zbytečně určuji, že na tohle ještě stačím, ale na tohle už ne a přitom na to nemám žádný důkaz. Jak to vím? Jsou to přece jen domněnky v mojí hlavě, které jsem si dobrovolně a možná zbaběle či alibisticky stanovila. Smyšlené vykonstruované domněnky, které tak snadno ovlivňují moje pocity a moji náladu. Třeba i tady a teď na jedné z nejkrásnějších pláží světa s azurovým mořem u nohou. Obrázek, kvůli kterému cestovní kanceláře vydělávají miliony, tvoří sotva polovinu mého skutečného vnímání.

 
 
 
Tropický svět za víčky a ten snový pod víčky. Rozjímání, které mi dovoluje sladká zahálka, má na moje  přemýšlení očistný účinek. Vlastně nic samo o sobě není příjemné nebo nepříjemné, ať už se jedná o procházku po bělostné pláži, šťourání anglických slovíček z paměti nebo dohadování se třeba o hotelovém účtu. Příjemnou nebo nepříjemnou zkušenost z toho dělá jen můj vlastní přístup. Na naší dovolené jsem udělala hodně rozhodnutí, která nám vymezila hranice našeho poznávání i našeho pohodlí. Žádné nebylo jen dobré nebo jen špatné, ovšem některá z nich můžu chápat jako dobré lekce. Pokud chci někomu udělat radost, je důležité nejdřív vědět, jak by si to představoval, protože prožívání našich společných zážitků je mnohem silnější, když se odehrává dvakrát. Nejdřív v obrazech naší fantasie a teprve následně jejich naplňováním. Mysl každého z nás funguje jako výkonný filtr, který si z okolního světa vybírá podle očekávání, které jsme společně vytvořili. Jaký chceme mít svět? Dobrý nebo špatný? Vyberme si. Pro obojí je kolem nás dostatek důkazů, stačí je pojmenovat. Na Šri Lance stejně jako všude jinde na světě jsou lidé stejní, jen trochu jiní a zda s nimi vyjdeme, záleží na každém z nás.
A konečně jsem dospěla k jednomu důležitému poznání. Pohádky o hodném/hloupém Honzovi, jak šel na vandr, aby našel štěstí, mě mátly už od dob mého dětství. Vzbudily ve mně falešné domněnky, že štěstí lze najít, vyhrát nebo že si je v nejlepším případě musím tvrdou prací zasloužit. Mám pro vás námět k nové pohádce.
Prožitek hlubokého štěstí není možné vytvářet, musí vyplynout!
 
 


Lenka Nováková a Luděk Novák 
sponzor cestování
 
 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 07. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.