Ivo Fencl: Už 85 let se pohřešuje plukovník Fawcett

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?

29. května 1925 zmizel v Jižní Americe dobrodruh, voják a geodet Percy Harrison Fawcett (1867-19??) a nadále zůstává pohřešován, i když by mu dnes bylo již 143 let.
Ještě asi máte v paměti i dočasné zmizení jeho skorojmenovce Steva Fossetta, nicméně kosti "Lovce větru" (jak se jmenuje jeho vlastní životopis z roku 2006 vydaný česky o dva roky později) se našly (a budiž Fossettovi poušť lehká), zatímco kosti plukovníka Fawcetta nejspíš nemáme. A patrně už ani nikdy mít nebudeme. Je-li někdo mrtev, je to nadlouho, jak říkají Francouzi. Jak to všechno bylo?
***
Fawcett si říkal si Osamělý vlk a jako voják sloužil v Irsku, Africe a v Hongkongu. Po roce 1900 mapoval i džungle Srí Lanky a od roku 1906 osudné Jižní Ameriky. Roku 1908 dostala Percyho jednotka úkol od bolívijské vlády: vytyčit hranice s Brazílií a Peru. A tehdy také poprvé uslyšel od místních Indiánů o jakémsi kamenném městě v džungli. Nikdy víc mu nedalo spát.
Fawcett byl jako fretka: vysmýčil státní archiv v Riu a objevil tzv. dokument 512 alias zvláštní zprávu z roku 1753. Portugalští dobrodruzi jeho úrovně tenkrát pátrali po ložiscích drahých kovů a náhodou se dotkli i zřícenin obřího města se širokými ulicemi, gigantickými chrámy a velkými náměstími.Fawcettzůstávalzaujata roku 1920 zahájil první expedici. Průvodci bohužel strasti putování nesnesli.
Osudného roku 1925 opustil plukovník armádu a opakoval útok za peníze Královské zeměpisné společnosti v Londýně. Cílem se stalo "zelené peklo" a legendární město Z (anebo Fawcett zcela propadl pofiderní(?) vizi podnícené i melancholickým romanopiscem Riderem Haggardem (1856-1925), který plukovníkovi věnoval jistou černou, asi čtvrtmetrovou sošku z kamene s vyrytými symboly. "Soška pochází z Brazílie a...“ upřesňoval autor mystických děl, nicméně nutno dodat, že onen artefakt prošel i rukama jistého psychotronika, podle něhož "přišel z velkého kontinentu nepravidelného tvaru". Z Atlantidy?
Možná. Fawcett si Atlanťany rozhodně představoval, ale na mapě z Ria uviděl "své" i jejich město v neprozkoumané části náhorní plošiny Mato Grosso, jak se jmenuje brazilský stát, na který zkrátka nenechal dopustit. „Miluji zelené peklo,“ říkával, a tak se měl živel potkat se živlem.
Tehdy šlo o absolutně necivilizované, zarostlé území v jihozápadní Brazílii a Fawcett neváhal vepsat do centra mapy obří X. Opět pročítal zprávu, sepsanou portugalským cestovatelem, a ptal se, kdo s ním znovu půjde. Dočkal se nezištné pomoci vlastního syna Johna Fawcetta a jeho přítele, geologa Raleigha Rimmella. Všichni tři se dali dohromady a díky tomu stanuli v čele nejslavnější výpravy do Nikam všech dob (aniž to tušili). Dne 20. dubna 1925 vypluli z Liverpoolu a sotva se vylodili v Jižní Americe, vydali se na cestu - přes město Cuibá. Britská veřejnost se tehdy o Fawcettovu expedici zajímala a londýnský tisk informoval už o jeho předchozích výpravách. Tentokrát sledoval dobrodruhy ještě intenzivněji a zůstává každopádně zachován poslední dopis, který doputoval od optimistického Osamělého vlka jeho ženě. Odeslán byl 29. května 1925 z Dead Horse Campu a lze ho citovat: Nacházíme se na místě, kde roku 1920 pošel můj kůň. Dodnes tu zůstaly jeho vybělené kosti.
Co bylo dál? To nikdo neví.
Fawcett v tom dopise ale tvrdil, že právě získal "nové informace o městě u jezera“. Žádný další dopis bohužel neodeslal a nikdy ho už nikdo nespatřil. Spolu s Fawcettem zmizel bohužel beze stopy i jeho mladý syn a zmíněný Raleigh Rimmell, údajně „velice sympatický to gentleman“.
Fawcettovi bylo tenkrát osmapadesát a příběh vstoupil do legend, čímž se vbrzku vydatně rozostřila hranice mezi realitou a fikcí.
Další a další cestovatelé dávali totiž k dobru historky o setkání s „jakýmsi vychrtlým starcem z pralesů“ a básnili. „Šel jsem džunglí, když jsem se s Fawcettem střetl na úzké stezce,“ vzpomínali. „Kdo jste? ptám se. Já jsem Percy Harrison Fawcett.“
Plynula léta. Uplynula desetiletí. Mýty získávaly nové a zcela bizarní rysy. „Setkal jsem se tam dokonce s modrookými dětmi. Žily mezi Indiány a matky byly Indiánkami, ale tři otcové se jmenovali anglicky. Jak? Fawcett.., Fawcett a Rimmell.“
Lze se nad tím pousmát, nicméně jedna výzkumná výprava našla údajně u jistého kmene Fawcettovy věci a švýcarský lovec vážně tvrdil, že roku 1932 hovořil v určité domorodé vsi s mužem, na kterého se perfektně hodil plukovníkův popis a jenž se představil jako důstojník britské armády. Věnoval Švýcarovi dokonce i pečetní prsten, v kterém údajně Fawcettova manželka později poznala manželův majetek. A britský romanopisec Evelyn Waugh (1903-1966) zpracoval pak jádro věci ve výborné knize Hrst prachu (1934, česky 1936, 1976), respektive v povídce z ní vyňaté Muž, který měl rád Dickense. A určité mýty dodnes tvrdí, že plukovník bájné město skutečně objevil a natolik se mu zalíbilo svou idyličností, že se tam rozhodl zůstat navždycky zůstat. Atlantidu do smrti neopustil a snad jí i vládl. Ale do reality!
Královská zeměpisná společnost v Londýně organizovala a financovala hned několik záchranných výprav a po plukovníkovi pátraly i sta dobrovolníků. Vše marně a zbytečně, ale roku 1935 prohlásila jedna irská psychotronička (Geraldine Cumminsová), že začala od Fawcetta dostávat „duchovní sdělení“. Byly to časy, kdy se ještě psychotroničkám částečně naslouchalo a Fawcett prý Atlantidu našel, anebo tedy její pozůstatky. „Ale co je s ním?“ ptali se lidé. „Je momentálně nemocen a chvílemi upadá do bezvědomí,“ jistila se rovnou vědma. Cumminsová byla samozřejmě podvodnicí a není divu, že se plukovník vzápětí odmlčel už po pár dalších zprávách.
Mlčení trvá, ale ještě bylo přerušeno roku 1948 (nebo podle jiných údajů 1951), kdy prý Cumminsové teprve oznámil vlastní smrt. Ale skutečně do reality!
Během četných objevitelských výprav si Fawcett v Jižní Americe všiml třeba i takového detailu, že nejsou v nitru žádné ze starých budov známky očazení od olejových lamp. Co z toho usoudil? „Inkové museli znát nějaký jiný způsob osvětlení.“ „Jakýpak?“ ptali se lidé. „Nevím, ale asi fungoval na bázi ultrafialových paprsků.“
Nu, nechci Fawcettovu posedlost zesměšňovat, ale mnozí už tak učinili. Nepopiratelným faktem přesto zůstává, že tento osamělec a podivín zasvětil hledání ztraceného světa či města skoro celou druhou část života. A existují skutečně i nepopiratelné náznaky, že za časů, kdy jsme ještě žili v oppidech, obýval už vysočinu Mato Grosso (v překladu Hustý les) jakýsi národ se světlou kůží. Atlanťané?
Staré keltské slovo Hy-Brazil označovalo právě Atlantidu! A nedaleko toku řeky Orinoko skutečně žijí ¨"bílí Indiáni“, jejichž hlavní se jmenuje Atlan. Vyprávěli si i pověsti o zničení původní vlasti ležící „na obrovském ostrově ve východním oceánu“. To je všechno hezké, ale kde je tedy pan plukovník? V Atlantiku?
Těžko. Poslední výprava šla k pohoří Roncador a tedy do míst, kam Indiáni kladli hlavní z řady vstupů do podsvětí. Sestoupil plukovník a jeho syn a jejich přítel nějakým tunelem, anebo našli novou vlast u kmene Kalapalo a pramene řeky Roosevelt? To druhé zůstává asi nejpravděpodobnější teorií. Pravdu se už těžko dozvíme, Fawcett se ovšem celoživotně zabýval nadsmyslovými schopnostmi a šamanismem, takže skutečné pozadí jeho zmizení nemusí být ani zdaleka banální. Dořekněme však už reálná fakta!
Fawcettovu synu Jackovi bylo ve chvíli zmizení dvaadvacet. Jeho americký přítel Raleigh Rimmel byl o rok starší a měl na starost fotodokumentaci. Město Z očekávali postavené z mramoru a fakticky mělo být centrem El Dorada.
Zkazka o El Doradu vznikla přitom hned po dobytí říše Inků brutálním conquistadorem Franciscem Pizarrem (1471-1541) a jeho poklad prý leží na vnitrozemské straně And. V 17. století pak ovšem objevili Portugalci ve střední Brazílii „nevyčerpatelné“ doly zlata, stříbra a drahokamů, které mohly být právě onou legendou. A asi sto let nato našli skutečně opuštěné město se stopami neuvěřitelného blahobytu. Ale má to háček. Objevy pokaždé uskutečnili jedinci a nezachoval se pražádný záznam o přesných polohách, tedy až na výše zmíněné dokumenty Národní knihovny v Riu de Janeiru. Nu, a právě následkem Fawcettova zaujatého studia textů zmizel on a spol. v děsuplném kraji močálů, jedovatých pavouků, hadů, zvířecích upírů a nevyzpytatelných Indiánů.
Uvědomme si také, že svět ještě nebyl ve dvacátých letech globální vsí. Průzkum nitra kontinentů se stále rovnal dnešnímu letu na Mars a někde uprostřed Brazílie, jejíž pralesy ještě nebyly zdaleka tak vykácené jako nyní, se dalo i za bílého dne pohodlně zmizet. Beze stopy. A tak nám zůstala jen základní fakta.
20. 4. odešli dobrodruzi z Cuiabá. Okolo 20. 5. pobyli v Baccairi u řeky Verde. 29. píše plukovník poslední dopis z Tábora mrtvého koně. Můžeme se dokonce umýt, dodává, ale kvůli hmyzu musíme svižně. Období je příznivé. Noci velmi chladné, ale rána svěží, s polednem však přichází horko a hmyz a od té chvíle do šesti se stává pobyt v táboře naprostým utrpením. Podle mých odhadů bychom se do týdne měli poprvé setkat s místními Indiány. Možná do deseti dnů. Jak ale pronikáme hloub na jejich území, dva domorodí průvodci jsou nervóznější. Budu se průběžně snažit připravovat zprávy s nadějí, že se mi je podaří poslat právě po Indiánech. Psal také o Rimmelově raněné noze a obrovském vodopádu, který snad brzy uvidí. Jak ale víme, žádné další zprávy nikdy nedorazily.
Zpočátku se přitom nikdo nedivil! Byly opravdu jiné časy a svět se neznepokojoval, neboť i sám plukovník řekl, že ho džungle „pohltí nejméně na dva roky“. Pak se však období beze zpráv začalo prodlužovat a roku 1927 potkal inženýr Roger Courteville ve státě Minas Gerais (součást Brazílie) zarostlého, dlouhovlasého šedesátníka. Neznámý stařec prý seděl v safari klobouku a košili u cesty a nohy mu obalovali moskyti.
„Ti si vás ale vzali na starost,“ prohodil inženýr s typicky anglickým humorem.
„Ta ubohá zvířata? Jsou přece taky hladová,“ pozoroval muž letargicky nohy a Courteville ho (rovněž po anglicku) opustil. V Londýně pak ke svému překvapení(?) vyvolal naprostou senzaci. Jeho líčení otiskl list Královské geografické společnosti a rok nato byla americkou tiskovou kanceláří zorganizována první záchranná výprava. Vedl ji britský námořní kapitán a horolezec Georg Dyott.
Kudy se dali? Z Tábora mrtvého koně k nejbližší řece. Našli mosazný štítek londýnské firmy, která Fawcettovi dodala zásoby. Visel na krku dvouletého Indiána kmene Anauqa a dítě ho prý získalo jako dar. Jiný Indián snad prý měl nataženy i plukovníkovi kalhoty, ale to se nikdy neprokázalo a místní vyrukovali s následující verzí: Tři bílí muži pokračovali přes naše území a pět dní jsme pravidelně pozorovali kouř ohňů, pokaždé vzdálenější.
Šestý den už nic nehořelo. (Podle jiné verze pátý den.)
„Proč myslíte, že už dým nevystupoval?“ptal se kapitán Dyott.
„Bílé muže zmasakrovali naši sousedé kmene Suya.“ Nato Indiáni začali vymáhat dary, a to tak vehementně, že byl Doyott rád, když unikl pod rouškou noci. To aspoň sdělil – a hledání mohlo pokračovat. Roku 1930 vyrazil na cestu mladý žurnalista Albert de Vinton, ale jeho stopy dodnes mizí v téže vsi domorodých Kalapálů, kde se rozhlížel Dyott. Výprava zmizela stejně tajemně jako plukovníkova. Roku 1932 pak sdělil výše už zmiňovaný švýcarský lovec Stephan Rattin na britském konzulátu v Sao Paulu, že Indiáni Fawcetta stále vězní u řeky Tapajós. V domorodé vesnici narazil prý na nahého bělocha, a ten se prohlásil za britského plukovníka. Prosil Rattina, aby vyhledal jistého majora Pageta. "A ten mě přijde osvobodit.“
Rattin jméno Paget vůbec neznal, ale tento muž skutečně Fawcettovi pomáhal financovat expedici. Pralesní vězeň prý ukázal Rattinovi i prsten, jehož popis pak měl paní Fawcettové umožnit sdělení, že jej její manžel „vždycky nosil“. Ale mladší z plukovníkových synů Brian Fawcett otce podle popisu naprosto nepoznal a Rattin se pak údajně vrátil plukovníka osvobodit a už o něm taky nikdy nikdo neslyšel.
Roku 1933 vedl Virginio Pessione expedici k řece Culuene a hlásil tři bělochy žijící „už pár let u Indiánů“ kmene Aruvudu. Mladý Jack Fawcett se podle této nejromantičtější z verzí dokonce oženil a měl modrookého syna. Roku 1934 opakovali stejně podezřelý příběh i dva američtí misionáři Guiley a Halveson, ale udál se prý u Indiánů Kirikuru. Téhož roku se vydala za Fawcettem výprava kapitána Morrise a francouského etnologa Louise Mallepina. Tři roky o ní svět nic nezaslechl, načež Indiáni našli(?) a vydali Morrisův deník. Podle všeho výpravu 28. 6. v noci zrádně opustili průvodci, kteří už předtím tvrdili, že nepůjdou, protože dál žijí jen duchové. Jak dlouho jsme sami dva bloudili v džungli? stojí v deníku. Byl to měsíc, týden nebo rok? Stálý soumrak pralesa nedovoluje rozlišit noc ode dne, ztrácíme poslední síly…Jsme v zajetí neznámého kmene u tajemných bílých Indiánů. Mají v úmyslu odvést nás k hlavnímu náčelníkovi do k amenného města, které se blyští a září jako slunce… A deník končí slovy ze září 1934: Zůstávám stát na prahu tajemství, ale přesvědčen, že nezahynu-li na zimnici, spatřím už brzy plukovníka Fawcetta.
Hledání neustávalo. Roku 1935 podnikli sourozenci Patrick a Gordon Ulyattové hned dvě expedice na Mato Grosso a tamní sběrači kaučuku o Fawcettovi opět vyprávěli. Roku 1943 realizoval expedici novinář Edmar Morel a osobně se setkal s náčelníkem kmene Kalapos Izaririm (nebo Izerarim). Ten se po krátkém váhání přiznal k zavraždění všech tří mužů. Morel pak prý vypátral i hocha jménem Dulipe a označil ho za plukovníkova vnuka, nicméně se v Sao Paulu ukázalo, že jde o obyčejného albína.
Fawcettova rodina se zatím také nevzdávala. Brian Fawcett už řadu let pracoval v Peru a nepřestal hledat ani vysvětlení otcova a bratrova zmizení. Uplynula desetiletí, ale na nic nepřišel. Roku 1953 ještě uveřejnil otcovy paměti a pak jaksi ochabl. Brzy objasním proč asi... Fawcettův osud se však v průběhu let snažilo objasnit minimálně třináct výprav, během kterých zmizelo nebo zemřelo okolo stovky lidí a dodávám, že kromě toho ignoruji všechny další zprávy jasnovidců, protože paní Cumminsová měla i zdatné následnice a následníky a kupř. uznávaná jasnovidka St. John Montagueová viděla snad plukovníka i v křišťálové kouli.
Po Fawcettových stopách (a taky teď stopách Morrise) pak putoval Orlando Willas-Boas, svého času jeden z největších znalců pralesních Indiánů, a došel počátkem padesátých let k závěru, že plukovníka se světa sprovodily divé kmeny v okolí řeky Xingu (přítok Amazonky).
Během sjíždění řeky Kulisêvu snad peřeje sebrali výpravě dary pro Indiány, což byla dosti nezanedbatelná složka nákladu. Hrdinové si začali prosekávat cestu džunglí a sice došli ke Kalapálům, ale vyčerpaní. Indiáni bohužel vedli válku se sousedy Šavanty a Žaruny a krátce před Fawcettovým příchodem navíc okolo jejich osady prošli dva bílí sběrači kaučuku. Vzápětí byla vesnice napadena Šavanty a Kalapálové v tom cítili souvislost. Dostali z Fawcetta strach a nedostali od něj dary. Udělal i další chybu: odmítl přespat v náčelníkově domě. Kalapálové došli k závěru, že jsou běloši od Šavantů naočkování nějakou nemocí, a nazítří odpoledne je všechny tři zavraždili, načež hodili mladíky do řeky a Fawcetta kdesi zakopali. Dyott přišel až za tři roky a na nic nepřišel, ale Boas ano a roku 1951 mu údajně i ukázali místo, pod kterým leží Fawcettovy kosti. Ty byly vykopány a putovaly do Londýna: plukovníkovu synu Brianovi, ale zásilka se vrátila!
Rodina neměla zájem! Boas poslal bednu podruhé a nechal kosti odborně prozkoumat lékaři. Fawcett byl prý identifikován a Boas znovu zkusil kontaktovat Briana. Marně. Jak to chodí, vydělávali syn a rodina vydělávali už tehdy na záhadě tolik, že jim pravda jednoduše vadila a nehodila se do krámu!
V roce 1998 nicméně náčelník Kalapálů Vajuvi popřel, že kosti vykopané Villasem Boasem patřily Fawcettovi, a vyhlásil, že kmen neměl se zmizením cestovatele nic společného, což se může zdát poměrně pobavují. Anglický cestovatel a dobrodruh Benedict Allen toho roku navíc prohlásil, že skutečné kosti našel sám. Roku 2004 pak uveřejnil britský The Guardian i zajímavou hypotézu televizního režiséra Mishy Williamse. Prostudoval plukovníkovu pozůstalost a dospěl k závěru, že se Fawcett určitě ztratil schválně, aby založil teosofickou komunu pátrající po "božských" psychických silách. Ale nechme už planých teorií a připomeňme radši pár knih, které se Fawcettovým osudem nechaly inspirovat…
Roku 1934 vyšla taky u nás publikace Ztraceni od Texe Hardinga a nese podtitul Po stopách plukovníka Fawcetta brazilským pralesem. Přeložil ji začínající básník Jan Zahradníček a nejde, řekl bych, o beletrii či mystifikaci, nýbrž o skutečné vzpomínky muže, který se plukovníka pokusil najít. Ani on neuspěl, takže si na konci pamětí očividně něco přibásnil.
Známá ruská dvojice sci-fi autorů Michail Jemcev a Jeremej Parnov zase sepsala Poslední cestu plukovníka Fawcetta (česky 1968 s doslovem Miloslava Stingla), ve které nalistujete i další pozoruhodné pasáže plukovníkova deníku. Ukončeme ale raději vzpomínku úryvkem, který charakterizuje hrdinu Jižní Ameriky nejlépe:
Ze čtyřiadvaceti let manželství jsme s ženou byli jen deset roků spolu. Čtyři roky jsem byl na vojně, deset let v pralese. Ale nevzpomínám si, že by mi to někdy vyčetla.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 08. 2010.