Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (29)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (29)

Hned první týden jsme byli rozděleni do tak zvaných studijních kroužků asi po deseti lidech a v tom mém bylo pět studentů, kteří se hlásili na Vojenskou technickou akademii v Brně, kde měla být otevřena specializace meteorologie. Armáda to však nestihla a tak těch pět přešlo na první semestr k nám do Prahy.
Studium na vojenské škole bylo finančně velmi lukrativní, což jsem věděl i z dopisů mých vrchlabských spolužáků a dokonce tímto studiem nepohrdl ani leckterý současný náš politik! A navíc - já se původně hlásil na geofyziku a ani meteorologie pro mne nebyla k zahození. Ti noví spolužáci mě přemlouvali a já byl „nalomen“! Dokonce jsem byl na Povětrnostním ústředí armádní meteorologické služby, které tehdy sídlilo v pražském paláci Kotva. Armáda měla kupodivu zájem a tak pro mne „vydolovali“ v Brně další místo od začátku druhého semestru. Pak ale přišly Vánoce a rodiče mi to rozmlouvali.
Jak známo, v tomto období odrostlé děti příliš své rodiče neposlouchají a tak teprve koncem prvního zkouškového období, které pro mne skončilo nad očekávání dobře, mi ten můj nepochopitelný úlet rozmluvili dva mladí odborní asistenti a já zůstal v Praze.
Jen tak na okraj, jeden z nich byl nám všem velmi sympatický už tím, že jeho přednášky začínaly až v 10 hodin, neboť dřívější termín odmítal se slovy – v noci nepřednáším!
Měl jsem tehdy ohromné štěstí, že jsem zatím vojákům nic nepodepsal, a i když téměř zuřili, nemohli nic dělat. A zde opět přichází v mých vzpomínkách na řadu další velmi zajímavý osudový skok. S tím sympatickým pedagogem, díky kterému jsem se nenechal naverbovat, jsem se - pochopitelně jako už s profesorem - sešel na kandidátce sdružení Demokraté 92 ve volbách na jaře v roce 1992. Bohužel již není mezi námi.

Profesor Karel Drbohlav »

Vzpomínky na naše tehdejší studijní záležitosti by s ohledem na nepříliš oblíbený obor asi mnoho lidí nezajímaly, takže z toho prvního roku připomenu jen „senzaci“, kterou vzbudil přednášející fyziky, když při pokusech na přednáškách střílel malorážní pistolí do dřevěného špalku, visícího na provaze. Tady „to“ opět zamíchám a prozradím, že při těch pokusech mu vypomáhal demonstrátor, který byl zároveň správcem volejbalových a tenisových kurtů těsně pod fakultou na Albertovských schodech. Tam byl můj „druhý domov“ hned od jara roku 1954.
„Náš“ demonstrátor nám vždy rád půjčoval síť i míč, stačilo, když jsme pak kurt zametli.
A nejen to. V dalších letech jsme zde na poličkách u vodovodních korýtek několikrát doplňovali zásobu dvoudecových skleniček od hořčice, když jsme čekali zvýšený počet účastníků a účastnic na mejdáncích v koleji.
A z jiného soudku jsou pak z prvního ročníku vzpomínky na mladou (opět!) ruštinářku Oxanu, dceru bělogvardějců. Právě na hodinách ruštiny jsem blíže poznal první své kolegy stejné krevní skupiny, se kterými jsem pak v dalších letech bydlel na koleji a z nichž pár zůstalo mými nejlepšími kamarády dodnes. Jako veselou příhodu z hodin ruštiny mohu uvést, že při zkoušení slovíček jsme se často „dávali podat“ a jeden výtečník - Zdeněk, když byl tázán, proč minule chyběl, omlouval se slovy – „prosím, mě kous´ pes.“
A po následujícím dotazu – „máte potvrzení?“- ledabyle pronesl – „bohužel ne, on mi utek´!“ Jak je vidět, na ruštině bývalo veslo až veslo. A že angličtina byla i v roce 1954 stále ještě vlastně nežádoucí, to není třeba zdůrazňovat.

Nezapomenutelnou kapitolou při studiu na vysoké škole byla vojenská příprava. Na veselé i kruté příhody z „vojny“ vzpomínají pánové po celý život a často tím své něžné protějšky asi nudí, ale patří to do života. Já si zde dokonce dovolím rozdělit vzpomínky na uniformu do dvou částí. Nejprve tedy jak probíhala naše vojenská výuka na fakultě.

Dostali jsme jakési plátěné uniformy s těžkým dlouhým kabátem, plynovou masku v plechové piksle a bagančata, a budili jsme velkou pozornost pracujících, kteří cestovali ráno tramvají do práce. Vojenskou přípravu jsme totiž měli jednou týdně a začínala už v šest hodin, což bylo strašné. I v případě zařazení „ke zbrani“ s námi bylo hned zpočátku zajímavě manipulováno. Začali jsme jako pěšáci, ale vojenští páni kupodivu správně usoudili, že naše matematické znalosti se lépe uplatní jinde. A tak asi po dvou měsících jsme byli přeřazeni k elitnějším protiletadlovým dělostřelcům. Při pořadové přípravě jsme si „hráli“na vojáky, někdy i s flintami v okolí fakulty na Karlově a místní obyvatelé museli být u vytržení. Nyní je na tomto místě vyústění Nuselského mostu, má maličkost je třetí zleva a odhodlání lze vyčíst z každé tváře.

Na cvičení ke kanónům jsme pak jezdili přes celou Prahu na Hradčany nebo do Jinonic. A na závěr tohoto prvního „vojenského štřípku“ bych měl dokumentovat „vynikající“ byrokracii tehdejší armády. Při teoretické výuce nás byla ve velké posluchárně téměř stovka a přesto se s příchodem každého nového „přednášejícího“ kompletně kontrolovala prezence. Protože jsme při ohlášení svého „zde“ či „tu“ nespěchali, trvalo to vždy skoro deset minut. A přichází na řadu vrchol pikantérie byrokratické, při níž musím uvést jedno neznámé, ale velmi zajímavé jméno. Jednomu našemu kolegovi při té pravidelné kontrole prezence nemohl ani jeden vyučující tak nějak přijít na jméno. Není se co divit – jmenoval se Kuruhubef. Komolili mu to jeho jméno neustále a zcela určitě si oddychli, když tento student, který pocházel z Podkarpatské Rusi, přestal na vojenskou přípravu docházet. Přišlo se totiž na to, že dotyčný s nevyslovitelným jménem nemá žádné občanství, a že tedy rozhodně nemá v Československé lidové armádě co pohledávat.
A nakonec těchto vojensko-katedrových střípků dvě pikantérie, z nichž tu první možná ocení pouze matematicko-technicky poučení. Při dělostřelecké přípravě se prováděly různé výpočty a jeden náš kapitán-lektor dával zcela vážně k lepšímu, že sinus za Velké vlastenecké války dosahoval hodnot až 3,5. Pro méně poučené a pro ty, kteří už zapomněli – hodnota základní goniometrické funkce sinus se pohybuje od -1 do +1 . Druhý střípek je pak až dojemný. Těsně před Vánocemi nám náčelník vojenské katedry, šedovlasý plukovník-veterán při taktické přípravě ukazoval na prsou svá zranění z druhé světové války a zval k sobě na svátky ty, kteří neměli kam jít.

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 08. 2010.