Antonín Suk: Divočák
Rubrika: Literatura – Povídky
| Nad Novým rybníkem ležela spousta sněhu. Každý, kdo po této peřině přešel, nechal za sebou ne stopu, ale brázdu, a to hezky hlubokou. Chuděry myšky to měly jednoduché. Budovaly si labyrint svých chodbiček pod vysokých sněhem. „Heč – kočičáci a sůvy - tady na nás nemáte!“ Snad jen ten krvežíznivec – kolčava. Ale těch zase není tolik. Po zajíci je vidět ve stopě jeho vystrašené – hop sem, hop tam. Je to bída. Z pořádného ušáka nad sníh skoro nic nekouká. A ta hrůza! Když se utíká třeba před liškou, vlastně se jí cesta za mordem protáhne tělem vražděného. Obzvlášť nápadné byly v této době stopy po divočácích. Šel-li celý rudl, vypadalo to, jako by projel po porostu tank. Prostě se dalo ze země naprosto přesně vyčíst, co se zde událo. Mezi stopami obyvatel lesa se táhly po Zelené aleji stopy dvou lidí. Zanechala je po sobě dvojice zvědů, pátrajících po tom, kde se zakotlíkovali divočáci. Dva vickovičtí koumáci. Jeden suchý, dlouhý, v kšiltovce, opírající se o hůlku a druhý menší, zavalitý, ruměný v obličeji, s ušankou. Řekněme Franta a Pepík. Mimo jiné – žádní mladíci, Pepa byl už důchodce. Za cíl pátrání si vybrali porosty za rybníkem. Prolomené chrastláky kolem cesty, místa, kde vznikaly malé holiny. Na některých byl na prostředku vyšší smrk, obrostlý větvemi až k zemi. Tam byl za této situace sněhové kalamity báječný ložírunk. Třeba pro černou. Les to tady nebyl nijak přitažlivý a proto i málo navštěvovaný. Zato ale klidný. Právě sem přivedla zvědavost ty dva stopaře. Hned za rybníkem narazili na brázdu, která říkala, že její autor není žádný drobeček. „Sakra Franto, to je kaňour! De se za ním!“ Ta brázda vedla na jednu z holin. I ten smrk uprostřed tam byl. „Franto, na tak malym place přece ten prasák nezvostal.“ „Jo, tak se podívej! Jen sem vede stopa, žádná nejde vocuď. Je tam!“ Pepa, odjakživa z té dvojice koumavější, si stále rovná v hlavě , proč by mělo tak velké prase, jak podle stopy vypadá, zůstat just na tak malém plácku? Dlouh  á, suchá postava se za podpory hole v brázdě pomalu přibližuje k zasněženým větvím. Tam se nic nepohybuje. „No vidíš, podívej, že je tam akorát prd!“ Ruka držící hůl se natáhla dopředu. V tu ránu ve vzduchu víří sníh, kmitají se nohy, prolétne kšiltovka a ve vší tichosti se vše uklidňuje. Franta si ještě nestačil protřít oči od sněhu, když se ozve Pepa: „Ježíšmarjá, jsem živej? Pojď se podívat!“ Divočák totiž udělal to, co bylo pro něho v tu chvíli nejlepší. Nečekal, až se mu bude někdo dloubat hůlkou v nose a vyrazil jediným možným směrem. To, že se mu něco připletlo do cesty, nebral v úvahu. Nabral Pepu na hřbet a byl rád, když se toho nákladu hned zbavil. Smrdělo to moc člověčinou, takže od toho raději co nejdál! Jinak to viděli stopaři. V chumáči sněhu se v poloze jezdce ležícího na hřbetu čuněte objevil Pepa. A bylo to rodeo! Hlavou byl k zadku. Není proto divu, že po několika metrech žuchl do sněhu. Nikomu se nic nestalo, ale všichni aktéři byli vyděšeni dostatečně. Franta postavil Pepu na nohy, podal mu hůl a povídá: „Fuj, poď domu!“ Pak se ozval Pepa: „Ty, Franto, to ti byla hrůza, já viděl před vočima jen ten atom toho čuňáka!“ Od té doby myslivci ve Vickovicích mají svůj místní folklórní zvyk ve své myslivecké mluvě. Divočák tady nemá žádné pírko. Každé prasátko, které přijde na Vickovicko, se musí smířit s tím, že má na svém konci „atom“! A to na věčné časy. Jestlipak to řekl někdo už těm mladším, kteří tam mezi Třebětínem a Bludovem prohánějí divočáky teď? |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz | http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 08. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Jan Krůta |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Ivan Kraus |
 |
Karel Šíp |
 |
Stanislav Motl |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Milan Markovič |