Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (32)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (32)

Tak to bylo zhodnocení mého opravdu kvalitního kulturního vyžití počátkem mých studií. V dalších letech, tedy v druhé polovině let padesátých, těch divadelních představení trochu ubylo, ale zato přibylo návštěv kin, tanečních kaváren a jazzových koncertů. Místo slovutných scén přišly na řadu skvělé obnovené hry Voskovce a Wericha v divadle u Nováků, které často měnilo své jméno. Jako jistou kuriozitu lze uvést, že Brdečkova Limonádového Joea jsem viděl ve třech provedeních – s Rudolfem Cortézem a Jiřím Cieslerem na jevištích a s Karlem Fialou na plátně!

Na to, zda kavárny a vinárny patří mezi kulturní stránky, se mohou názory různit, my však měli jasno. Z kaváren jsme měli nejraději „Bouli“ - Alfu na Václaváku, kde zpíval a krásně jódloval Lojza Šebek, dále zde hrával orchestr Karla Krautgártnera v nádherně fialových sakách. Živě se tu hrály i skladby, které jsem už ve Vrchlabí slýchával z rádia AFN v Mnichově, či z Luxembergu. Několikrát jsme byli ve známém Sherry – klubu, kde hrál na klavír starý výborný klavírista Jiří Eliáš. A teď ani nevím, zda jsem už na sebe prozradil, že to byla moje přezdívka už od mých dvanácti let, která se se mnou stěhovala z Jičína přes Vrchlabí až do Prahy. Přitom ani nevím, kdo a proč mi tak začal říkat! Ale zpět k Jiřímu Eliášovi. Už z té doby si pamatuji jeho smutnou píseň – téměř šanson, který si dovolím připomenout:

Mým domovem, tichá je putyka, snem mým je sklenice plná.
Mou láskou bývala gotika, dokud jinam mne nevzala vlna.


Koncem studií jsme stihli i první jam session se Studiem 5 Luďka Hulana a Karla Velebného. Hudební střípky si však zaslouží samostatnou pasáž, takže o tom s dovolením později. Na první pohled by se zdálo, že jsem ze svých kulturních hodnot slevil, ale opravdu jen na první pohled. V kinech sice moc velký výběr filmů nebyl, převažovaly filmy ruské, které nás ale také někdy pobavily. Takový Ivan Brovkin v téměř prázdném kině, nebo scény, kdy někde v docích snáší velký jeřáb bílý klavír mezi pracující a koncertní mistr ve fraku jim pak „dává k lepšímu“ něco kultury – to byl také zážitek. Chodili jsme však i na různá klubová promítání straších francouzských filmů do Klimentské ulice. René Clair, Renoir a tak. Také jsem se zásluhou jednoho kolegy dostal k románům, které tehdy u nás nevycházely – jen namátkou uvedu Célinovu Cestu do hlubin noci, či Obratníky Henry Millera. Tehdy jsem toho moc nenaspal, neboť ty knihy šly doslova z ruky do ruky a musely být přečteny velmi rychle.

Omlouvám se, ale teď bude následovat střih do tvrdé reality roku 1956 a pamětníci jistě tuší, že na řadu přichází opět politika. Tehdy Nikita Chruščov „odhalil“ – tradičně v únoru - praktiky stalinského kultu osobnosti a stanul v čele SSSR. Už na podzim ale poslal tanky do Maďarska! Jistě je známo, že v roce 1960 se tento sovětský „velikán“ proslavil na zasedání OSN tím, že si zul botu a mlátil jí do řečnického pultíku. No a při Karibské krizi v roce 1962 ho zastavil až John F. Kennedy. A zde si pro odlehčení dovolím připomenout minisérii skvělých politických anekdot z té doby.

Chruščov na své návštěvě USA je provázen Nixonem – ano, tehdy mohl být republikán viceprezidentem demokratického šéfa Bílého domu. Nixon mu ukazuje ohromné úrodné lány a prohodí, že místní farmář potřebuje téměř celý den, aby svým autem svou farmu objel. Chruščov pokývá hlavou a odpoví, že taková auta mají v Rusku taky. Pak se zastaví u včelích úlů, místní včelař se chlubí medovými výnosy, ale velký sovětský státník jen mávne rukou, že u nich doma mají výnosy desetkrát větší, neboť jejich včely jsou „tákhle velké“ a rukama ukazuje jako rybář, který se chlubí velkým úlovkem. Nixon a jeho doprovod si myslí své a mlčí.
Po čase přijede Nixon na oplátku na návštěvu SSSR. Když v jednom kolchozu spatří včelí úly s normálními česny, nedá mu to a zeptá se, zda to jsou úly pro ty jejich obrovské včely. Odpověď je kladná a tak se americký viceprezident diví, jak se ty včely do tak malého otvoru dostanou? I Chruščov se zamyslí a odpoví – no, jak .. prostě musí!
Když pak jsou Američané pozváni na velké moskevské koupaliště, shlukne se kolem celé té skupinky kordon koupajících se rekreantů. Chruščov se hned bodře ptá jednoho po druhém, odkud jsou a co dělají. Odpovědi jsou stereotypní: svářeč - stachanovec z Moskvy, horník - stachanovec z Donbasu, kolchoznice - nejlepší dojička z Kubáně. Pak Chruščov dovolí, aby se i Nixon na něco těch „naháčů“ zeptal. A Nixonova otázka zní – a co voda, je teplá?

Ten poslední příběh dokonce není anekdota, ale tato scénka se na moskevském koupališti opravdu odehrála a zahraniční média ji uvedla ve známost.

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 08. 2010.