Egon Wiener: Můj vietnamský přítel | Jisté poznání | Tlusté od šunky

Rubrika: Literatura – Fejetony

Můj vietnamský přítel

Je mu padesát dva let a řada libereckých zákazníků a návštěvníků krajské metropole ho zná osobně. Má specifický obchůdek téměř se vším hned za výlohou, vpravo od vchodu na vietnamskou tržnici, naproti bývalému kinu Lípa tam, kde ještě před pár lety bývala „Zelenina“ paní Polákové.
Malý usměvavý chlapík s knírkem a s čepicí na hlavě stává za dveřmi do ulice, kde to pořád táhne. Přes výlohu vidí na ulici, z ulice je vidět do jeho krámku, kde má snad vše. Rádia, hodinky, záclony, nože, meče, dalekohledy a jinou techniku. Kdo by mu hádal 52 let? V 18 letech oblékal vojenskou uniformu, aby bojoval s Američany. Ve skutečnosti si ani nevystřelil, protože válka skončila a bývalí vojáci museli myslet především na to, jak uživit své rodiny.
Přijel do Čech a čeština mu už dávno nedělá potíže. Je úžasně flexibilní a komunikativní. Kdo u něho jednou koupí, stále se vrací. Vyměnit baterku v hodinkách, upravit řemínek, seřídit a opravit cokoli. Umí snad vše a za takové ceny, že by se našinec měl stydět za Čechy, co si za stejnou práci řeknou mnohem víc. Například ta výměna baterie ve vašich hodinkách. No, škoda mluvit…
Tak je to skoro se vším. Většina Vietnamců jsou nesmírně pracovití a skromní hoši, kteří se nepředvádějí, ale radši pracují. Mají tu své děti, které rostou, chodí do škol a nacházejí uplatnění ve všech oborech naší společnosti. I syn mého přítele studuje a bude inženýrem a není sám, kdo na liberecké technice nedělá hanbu své vlasti, svým rodičům a řemeslu, kterému se vyučil.
Mám přítele, který se na mne usměje a myslí si to, co právě řekl. Je to až k nevíře, že takový člověk (a rovněž 90% jeho komunity) tu existuje. Každý den, šest dní v týdnu, rok po roce je tu s námi. Vždy v dobré náladě, připraven poradit, a když přijde takové nemehlo, jako jsem já, i udělat, rozebrat, složit, nastavit, zabalit a říct si neurážlivou cenu.
A domů? Doma je mnoho tisíc kilometrů odsud. Má tam ženu a dceru a těm posílá, co si tady našetří. Rád si s vámi promluví a poradí. Mezi Čechy znám jen málo takových. Nevím, jaké zkušenosti má můj vietnamský přítel s českými zákazníky a raději se neptám. Možná, že by o tom ani sám mluvit nechtěl.
I mezi námi jsou lidé, kteří dovedou ublížit. Jen doufám, že se s nimi nesetkal. Ono takové jedno „vydařené“ setkání může vzbudit dojem, že hulváti jsme všichni. Snad byl takovýchto setkání můj přítel ušetřen. Jinak by přece nemohl být tak vlídný, přičinlivý, vstřícný a usměvavý.

Jisté poznání

„Babičko, babičko!“, volá z kočárku a při tom ukazuje všechny zoubky. Směje se a očividně si užívá svých tří let. Blonďatá malá Marilyn Monroe, usměvavá, šťastná a zářící jako sluníčko. Prozářila mi den.
Autobus jede do Rochlice a já mám tu čest poslouchat mimořádně sdělný rozhovor dvou žen od tří do šedesáti let.
„Babičko, já ti budu zpívat. Poslouchej! La la la, lala... Zpívej se mnou!“
„Až doma.“
„Babičko, podívej!“
Podíval jsem se i já, ale nic jsem neviděl. Za mnou, až nad oknem visel letáček, který malé slečně neušel. Holčička v kočárku na něj mířila prstíkem a bezelstně sdělila babičce něco, co ještě nevěděla: „Babičko, koukej, tenhle auťák máme doma!“
Ta starší, evidentně v šoku chvíli mlčela a pak se opatrně zeptala: “Opravdu a odkdy? Tohle krásný, nový auto?“ Ač holčička už žila jiným problémem, přitakala: „Ano, máme. U mě v pokojíčku, nalepený na dveřích.“ Babička nasucho polkla a v šoku nebo zklamání řekla: “Já už myslela, že táta koupil nový, opravdový a že stojí na dvorku. No, když je jen nalepený...“
Moc se mi obě líbily. Malá i ta starší. Mladší se těšila domů, až si s babičkou zazpívají.
Autobus zastavil a ony vystoupily. Zůstal jsem tam, zpocený, přilepený na sedadle u okna, hledící, kde co letí...
Jezdím rád MHD. Někomu takové cestování smrdí, je prý jen pro „socky“. Nevím, mě vrací do reality a někdy i provoní život. Kéž to nikdy neskončí... 

Tlusté od šunky

Tlustého znám z vyprávění. Chodil před válkou s tatínkem v Liberci do školy, ale dneska si jeden pán ve frontě na salám poručil: „Dejte mi tlustého vod šunky!“. Ač jinak pospávám, zpozorněl jsem.
Dívenka za pultem málem upadla: „Já vám nerozumím!? Co to jako má být?“ Pán moudře poznamenal: „Neřešte to a dám si deset deka toho Reomíra.“ Dívenku objednávka pobavila: „Myslíte asi šunku Remiéra? Tu máme, to předtím jsem nikdy neslyšela.“
Pán byl asi velký optimista. Však kdyby se zamyslel, tak dřív tu bývalo tlusté od šunky, ale šunka téměř nebyla, stejně jako dietní párky. Ale proč se k tomu vracet a dráždit hada bosou nohou a dívčí ňadra záměnou Reomíra s Ramierem, či jak to správně má být.
Když jsme byli mladí, sortiment býval vskutku snadno zapamatovatelný. Proč a nač nás dnes někdo vykrmuje jako čuníky? Proč takový výběr všeho? Mladým to připadá fér, nám nemravný.
Zní to hloupě, ale mě kdosi (hlavně já sám) překrmuje a někde jinde tohle jídlo schází. Všude se mluví o škrtání, o omezení, ale proč a nač tedy kolem rostou samý obchoďáky a zase obchoďáky? Copak mi nestačí jedna postel, jedno rádio, svíčka, žárovka, příbor, hrnek?
Nejsem jakobín ani ten, kdo se opíjí vlastní moudrostí, ale nepřipadá vám to taky divné? A že to tak nemůže zůstat napořád, že my máme všechno a někde jinde všechno vzal lidem živel. Požár. Voda. Zemětřesení... Že jsou nemocní, slabí, že nemohou získat práci, protože kolem není nic než hory, les, poušť nebo voda... O práci nezavadí. To není propaganda.
Neskutečně se přejídáme, rozmazlujeme a hýčkáme. Žijeme si jako nikdy jindy, ale není to správný, když někde, hodinu cesty letadlem, tohle neznají.
Proč se asi miliardáři v minulých dnech rozhodli, že dají polovinu svého majetku na charitu? Nemusí to zdůvodňovat, ani vysvětlovat. Oni i my o charitě něco víme.
Všude je tolik zboží, že by se mělo zabalit a poslat tam, kde ho opravdu potřebují, kde se spí na zemi. Ono je docela možné, že si pro zboží jednou přijdou sami a stejně za něj nezaplatí. My tomu říkáme krádež, oni potřeba. Budou si myslet, že nás od něčeho osvobozují.
Pár lidí v Čechách si to už myslí. Říkáme jim antiglobalisti, anarchisti, ale oni nejsou tím, za které je současný společenský řád má. Možná jenom vidí trochu líp do budoucna. Pak je to ovšem průšvih větší než zadlužení a nevyrovnaný státní rozpočet. Může to totiž být krutá pravda, na kterou nejsme připraveni.
Co s tím uděláme? Asi jako vždy zavřeme oči, sklopíme uši a půjdeme plnit košíky a vozíky do obchodních center. Zatím nám to jde. Zatím... 
 
  
Egon Wiener z Liberce je jedním z autorů přispívajících do Pozitivních novin. V poslední době vydal dvě velmi zajímavé knihy:

Rub a líc mých pohlednic je knihou humorně podaných vzpomínek a příběhů spjatých s autorovou celoživotní zálibou, kterou je sbírání starých pohlednic. Tuto knihu je možno objednat za cenu 200,-Kč + poštovné.
Kniha Egonovy pohledy a pohlednice spojuje tuto autorovu zálibu zveřejněním starých pohlednic z Libereckého kraje doprovázených krátkými fejetony a postřehy různého zaměření od historie po součastnost. Knihu lze objednat za 99,-Kč + poštovné.
V říjnu tohoto roku je plánováno vydání dalšího dílu knihy Egonovy pohledy a pohlednice II., za stejnou cenu jako první díl.

Obě knihy můžete objednat e-mailem: egon.wiener@gmail.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 09. 2010.