Jitka Dolejšová: Norsko 2010 - Za všechno může Troll (2)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem


Moc dobře o něm vím, o tom norském skřítkovi s kouzelnými schopnostmi. Občas nám schovával různé věci, nařizoval budíka na brzkou hodinu, odstraňoval z cesty turistické značení, přivolával vítr a déšť. Jindy rozfoukal zasmušilé a zlověstné mraky, aby nám odkryl pohádkové výhledy na fjordy, nebo přivolal stádo sobů či obrovskou kolonii papuchalků. Tu a tam pozdržel trajekt, abychom ho ještě stihli, a večer v obchodě pro nás vyčaroval poslední bochník chleba. Děkujeme ti, Trolle, za kouzla a ochranu. Máš velkou zásluhu na tom, že naše putování po Norsku bylo nezapomenutelné.  

Sobota 3. července
Ráno v šest nás šokem probouzí manželův budík. Kdo ho tak nastavil? Hrr na něj, zbijte ho! Všichni se tváří nevinně. Tož vstávat, uvařit čaj, rozloučit se s chrousty a zvědavými vránami ťapkajícími kolem stanu, a „do sedel“. Čeká nás další kus cesty.
Dálnice nám nabízí pohledy na další elektrárny cvičící spartakiádu, občas na nás jukne kousek moře. Tu a tam nás předjede úúúžasné Ferrari nebo Lamborghini či americký otevřený kabriolet. Asi mají dost peněz na případné pokuty, to my radši předepsanou rychlost dodržujeme.
Odpoledne už nás vítá Norsko. Jsme 1200 km od Prahy. Cesta je pomalá, staví tu dálnici a provoz je v některých úsecích sveden do jednoho jízdního pruhu.
V nádherném, ale studeném jezeře Mjøsa (celková délka 100 km) provádíme rychlokoupel. Drkotáme zuby a zajíkáme se, jak je to ledové. Brrr! Stan stavíme kousek od jezera, poblíž dálnice. Proti komárům máme repelent (naštěstí účinkuje) a s místními mravenci uzavíráme smlouvu o přátelství. Celou noc už je světlo.



Neděle 4. července
Ráno nás budí zpěv ptáků a hluk z dálnice. S manželem přerovnáváme věci v kufru auta. Je to taková hra. Spočívá v tom, že každý z nás věci v kufru různě vyhrabuje a zahrabuje, vyndává a přendává, přerovnává a srovnává, aby bylo všechno důležité „po ruce“ a věci srovnány co nejlépe a nejúčelněji. Každý z nás má na to jiný názor. Zatímco já preferuji, aby byly při ruce kartáčky na zuby, mýdlo a mapy, manžel dává přednost hadrům na auto a kolíkům ke stanu. Podle toho to taky vypadá. Stále se něco hledá. Utěšuji se, že až se nám ztenčí zásoby jídla, bude v kufru více místa, a tudíž budu mít o všem (ovšem) přehled. Naštěstí náš Martin do naší kufrové hry moudře nezasahuje.

V deset dopoledne jsme už v Lillehammeru a vydáváme se do světově vyhlášeného skanzenu Maihaugen (vstup v červnu až srpnu 140 NOK, studenti 80 NOK, děti 70 NOK; od září do května je vstupné nižší).
Skanzen Maihaugen byl založen roku 1185 norským zubařem Andersem Sandvigem, který si v Lillehammeru otevřel zubařskou praxi. Často podnikal výlety do okolí, zajímal se o místní lidovou architekturu a také sbíral veškeré předměty související s životem na venkově. Některé historicky hodnotné předměty získával i od svých pacientů, kteří mu nemohli zaplatit penězi. Sandvig koupil několik domů a znovu je postavil na své zahradě, a tak vznikl skanzen, pro který později město věnovalo pozemek v místě zvaném Maihaugen. V současné době je ve skanzenu shromážděno přes 180 staveb. Muzeum má charakter parku, ve kterém jsou stavení rozmístěna tak, aby co nejlépe odpovídala realitě. Na ohrazených pastvinách chovají zaměstnanci skanzenu domácí zvířata a pěstují plodiny nezbytné pro tehdejší domácnost. Návštěvníci mohou zblízka pozorovat činnosti související s celkovým chodem domácnosti, mohou např. vidět, jakým způsobem se suší seno, vaří ovesná kaše, vyrábí sýr apod.





Prohlížíme areál, ocitáme se v jiném čase. Procházíme mezi starými, pečlivě udržovanými domky jak vyloupnutými z pohádek, nakukujeme do místností, obdivujeme dřevěný kostelík, sýpky, seníky… Některé domky jsou „obydleny“, a tak jsme rázem uprostřed dění dávných časů. Babička nalévá dětem mléko k snídani, děvčata venku krmí ovečky, dva kluci jdou po cestě s prutem na ryby – vše tak přirozené, že nikoho ani nenapadne, že jde o „divadlo“ pro návštěvníky.





Za ohradou na nás vesele kývá rozpustilý kůň. Manžel, milovník zvěře a zvířátek všech velikostí a všeho druhu, je hned u ohrady. Poplácává koníka po pleci, hladí ho po hlavě – vtom kůň chramst - a už má v tlamě manželovo červené tričko! Chvíli se ti dva přetahují, nakonec manžel koňovi triko vytrhne. Kůň jen pohodí hřívou a směje se na celé kolo. Tričko je uslintané, sežmoulané a jsou v něm dvě velké díry, ale naštěstí stále vypadá jako tričko. Kachňata na břehu blízkého rybníčku chuť na manželovo tričko naštěstí nemají. Zvědavě nás provázejí, až je stará kachna ustaraně volá zpátky.





Druhou část skanzenu tvoří plně vybavené domy z různého období 20. století. Vše je stylové do nejmenších detailů. I tady jsou obyvatelé v pilné práci a děti zaujaty hrou. Procházíme domy, kde se zrovna připravuje teplý oběd, děda odložil brýle a noviny, matka látá ponožky a otec spravuje na dvoře auto. Za dveřmi jsou zablácené holínky a dětský pokojík vypadá, jako když si jeho obyvatelka jen na chvilku odskočila. Působivé!



Zajímavé je i poštovní muzeum s figurínami v životní velikosti. Scény z poštovních úřadů nejen „kamenných“, ale i na lodi, ve vlaku, v letadle jsou velmi věrohodné. Prohlížíme si dobové obchody a lékárnu, nasloucháme pouličnímu hudebníkovi, jenž dokresluje celkovou atmosféru.








Nejkrásnější výhled na Lillehammer je z vrcholů místních skokanských můstků, zvláště od můstku Lysgårdbakkane – to se píše v každém průvodci. V roce 1994 se tu konaly zimní olympijské hry. Pohled do údolí opravdu stojí za to.






Po cestě z Lillehammeru nás upoutá areál s kouzelným dětským městečkem.
Vše je tady miniaturní. Malé domky, uličky, stromky. Jen křesílka před domy jsou velikostí přizpůsobena unaveným rodičům.
Nakukujeme přes plot a přejeme si aspoň na chvíli být zase dětmi.

Zastavujeme se v městečku Ringebu, kde stojí krásný dřevěný sloupový kostelík z konce 12. století, tedy jeden z nejstarších sloupových kostelů v zemi. Původní portál tvoří spleť dračích motivů.

Naše cesta vede 200 km dlouhým údolím Gudbrandsdalen. Řeku Lågen si oblíbili lososi a vodáci, úbočí jsou pokrytá bohatými lesy.
V Dombåsu odbočujeme po silničce vzhůru, do pohoří Dovrefjell se stejnojmenným národním parkem. Jde o druhý nejvyšší masiv Norska, rozloha je 256 km2. Domov tu našla stáda sobů i pižmoňů východních.
Okolí se rychle mění, stromy ubývají, citelně se ochlazuje, vítr nabývá na síle. Spíme ve stanu postaveném mezi zakrslými břízkami v pustině národního parku, v nadmořské výšce cca 1400 m.n.m. Krajina kolem je močálovitá, trávu střídají polštáře mechu a lišejníku. Nedaleké vrcholky hor zdobí sněhová pole. Místní komáří žně právě vrcholí…

Text: Jitka Dolejšová
Foto: Jitka Dolejšová, Martin Dolejš

Pokračování příště...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 09. 2010.