Milan Turek: Vyprávění Jana Šebelky
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
 Liberecký spisovatel, novinář JAN ŠEBELKA se narodil v roce 1951 v Děčíně. Vystudoval FAMU Praha, obor dramaturgie a scénáristika. Pracoval jako závozník, dělník, vychovatel, vedoucí internátu a v letech 1993 až 2000 byl novinář. V roce 2001 vydal s astroložkou Alenou Kárníkovou knihu Kdy s lunou do postele. Ve stejném roce vyšel první díl jeho liberecké tragikomedie Případ spravedlivého vraha. Druhý díl Smrt podle Marka vyšel v roce 2002. Na podzim 2003 třetí román s názvem Perpetuum mobile aneb Vládcové. Je spoluautorem knihy rozhovorů Petr Pávek: Mám vizi. V roce 2007 přibyl k jeho bibliografii román Koktejlový úkrok Otýlie B. Je autorem životopisného rozhovoru v černobílé monografii Jan Pikous: Subjektivní fotografie a knihy rozhovorů s legionářem Stanislavem Hněličkou Byl jsem tobruckou krysou. V roce 2010 vydal Román pro Quida. Žije v Liberci, je členem Obce spisovatelů ČR a Kruhu autorů Liberecka. Na základní škole v Hrádku nad Nisou jsem se příliš dobře neučil, a proto jsem šel „do učení“ na strojního zámečníka do chrastavského Totexu. Nebavilo mě to, a tak jsem po roce odešel na průmyslovou školu do Varnsdorfu. Také proto, že tam v tu dobu bylo 17 holek na jednoho kluka. Potom jsem se přihlásil na Pedagogickou fakultu do Ústí nad Labem (odtud určité reminiscence v poslední knize Román pro Quida). Líbilo by se mi mít prázdniny. Nezřízený život (alkohol a dívky) mi ten sen překazil a školu jsem po roce opustil. Na vojně jsem řezal u ženistů dříví a kácel stromy, stavěl mosty. Poté jsem se stal na dlouhých šestnáct let vychovatelem. Mezi tím jsem vystudoval obor dramaturgie a scénáristika na FAMU. Po tzv. sametové revoluci jsem pracoval od roku 1993 v obdeníku Region pod vedením Luboše Příhody, po roce jsem přestoupil do Libereckého dne, odkud jsem byl po osmi letech vyhnán jako pes. Deset roků jsem byl na volné noze, živořil, cestoval a napsal několik knih. (Viz nahoře) Nyní pracuji jako redaktor liberecké mutace MFDnes. K psaní mě neinspirovali ani filozofové, ani názory přátel. Od malička jsem hodně četl a nějak mě tím čtením vlezlo do hlavy, že spisovatelé jsou něco úžasnýho a chytrýho, když dokážou napsat tak tlusté a zajímavé knihy. Nepamatuji se, ale zřejmě jsem si někdy řekl, že bych chtěl být jako oni. (Je vidět, jak se může utkvělá myšlenka pokazit lidem život.) Ještě před mou ženijní vojnou jsem začal psát povídky a takovým mým největším úspěchem (to už bylo po vojně) bylo, že jsem získal třetí místo v jakési literární soutěži vypsané u příležitosti spartakiády. Dostal jsem tři stovky a diplom, ale seděl jsem při vyhlašování vítězů vedle národního umělce Františka Kožíka. Byl už z mého pohledu dost starý, ale měl s sebou krásnou mladou dívku. Tím jsem se utvrdit, že spisovatelé nejen umí napsat ty tlusté knihy, ale lepí se na ně lepé ženy. Tak jsem se přihlásil na FAMU, abych, jak říká sociolog Jan Keller, naplnil tezi, že skutečná role univerzitního vzdělání souvisí daleko méně s tím, co jste se naučili, jako s tím, koho jste potkali. Dobrá myšlenka, ale již v osmdesátých letech existovaly v televizi mafie, které nikoho k sobě nepustily. V tu dobu jsem psal a upravoval, upravoval a psal (trvalo to celek osm roků) novelu Rozhledna Helena. Měla vyjít v roce 1990 v nákladu 10 tisíc kusů. Nevyšla, svět se pohnul někam jinam. (Mimochodem, tu knihu jsem už od té doby přepsal asi desetkrát. Furt s ní nejsem spokojen, ale mám k tomu příběhu opravdu vřelý vztah a někdy si ji vydám jen tak pro sebe jako „bibliofilské vydání“.) Potom ve mně psaní asi dřímalo, ale deset let jsem se živil novinařinou a dennodenní vysedávání u počítače a psaní novinových článků je svým způsobem vražda jakýchkoliv ambicí v tom směru. Takže pro mě byl rozhodující okamžik, když mi umřela manželka a půl roku poté mě vyhodili z novin. To bylo v roce 2000. Odjel jsem na ostrov Hvar a napsal Případ spravedlivého vraha. Potom jsem se vypravil do Portugalska a vytvořil román Smrt podle Marka. A tak dál… Myslím, že mým příběhům poněkud škodí ta úzká spojitost se současným politickým děním, hlavně na té komunální úrovni. A co některým z nich uškodilo, že jsem se snažil do děje zamontovat skutečné postavy. Čtenáři pak místo toho, aby se ponořili do děje, hádali, která je milenka hlavního hrdiny, nebo který náměstek primátora má rád kluky, nebo se nechává podplácet. To byla moje chyba. Moji hrdinové mají nějaké politické i životní postoje, které konfrontují se skutečností, a z nich se odvíjejí příběhy a konflikty mých románů. Nevím, jestli se to dá nazvat politickou kritikou. Dneska, tím myslím posledních dvacet let, jakoby vymizel termín společenský román. Hlásit se k němu je podobné nebezpečné, jako když někdo na veřejnosti prohlásí, že mu je někomu sympatická levice. To se člověk společensky znemožní, neb trend je jinde. Ale kdo tyto trendy určuje? Úzká skupina lidí, která naši společnost ovládá. Zas nám někdo říká, že tohle ano a tohle ne. Zas nás někdo škatulkuje, a když člověk nezapadne nebo má jiný názor, je dehonestován a zesměšňován. Myslím, že to je nejen velmi povrchní nahlížení na svět, ale také nebezpečné. Moje knihy jsou takové, jaké jsou. Říkám v nich, co chci bez ohledu na ty trendy. Ať jsou již čistě literární, nebo společensko-politické. A psaní románů jako důsledek mé publicistiky? Moje novinářská zkušenost je v tom obsažena tak, že jsem do některých souvislostí, hybných mechanismu společnosti, měl možnost nahlédnout, a proto o nich mohu, myslím, dost fundovaně psát. Literatura tady není od toho, aby byla objektivní nebo zásadová. Pro mě je literatura psaní příběhů, vyprávění. Literární kritika vlastně neexistuje. Má to několik důvodů. Za prvé vychází tisíce knih a stále se zmenšuje prostor, kde by se o nich dalo psát. Tím nemyslím jen klasické literární kritiky, ale i obyčejné oznamovačky. Vyprávěl mi můj nakladatel Jiří Tomáš (Akropolis), že chtěl lobovat za své knihy v jedné literární příloze celostátního deníku u svého kamaráda. Ten mu ukázal obrovskou skříň zaplněnou tzv. recenzními výtisky, které jim tam posílají všechny nakladatelství. O které z nich by měli napsat? Další věc je, že literární kritici vyhledávají tu „hoch“ literaturu. To je jedna jejich sorta, tu respektuji. Jak je ale možné, že většina tzv. kritiků píší neustále je o těch stejných autorech? Jména si dosaďte sám. Co mi v této oblasti chybí, je sledování trendu, kam se česká próza ubírá. Mně osobně fundovaná kritika chybí, protože může svým způsobem autora (když se nenasere a nezanevře na ni) usměrňovat a „vychovávat“. Když vás pochválí kamarádi tak to potěší. Na psaní to vliv nemá. Alespoň na mé. Už jsem řekl, že literatura tady od kritizování není. Jestli na vás mé knihy tak působí, pak je něco špatně. Budeme-li mluvit o kritickém psaní v novinách, pak je to něco jiného. Myslím, že jeden z největších problémů, který tady po roce 1989 vznikl, byla právě absence kritiky. Noví mocipáni vydávali svá rozhodnutí za jediná správná, čímž převzali (mimoděk?) rétoriků svých komunistických předchůdců. Tady sehrála velmi negativní hru právě média, která na tuto hru přistoupila. U nás je problém v tom, že média nejsou schopna kritiky, která by byla fundovaná a schopná odstupu. Špičkoví komentátoři těch největších kopou v dresech určitých politických stran, lobistů a financí. Pár let jsem si myslel, že by mělo existovat cosi jako snaha o zcela objektivní komentáře, které by uměly pochválit komunistu za to, že udělal něco správného, stejně jako klidně napsat, že prezident Havel neměl v mnoha případech pravdu ani lásku. Pochopil jsem, že to je chiméra. Teda v našich podmínkách, protože například v Německu je takovým médiem Algemeine Zeitung. Mým vzorem by mohl být Jan Otčenášek, především jeho kniha Občan Brych, což je úžasný společenský román. Mým přáním a snem je napsat tak průzračný a krystalický příběh jako je Fuksův Spalovač mrtvol. Jazykově mi jsou ale nejblíže autoři drsné americké školy jako Deschil Hammett nebo Raymond Chander. V poslední době mě v tomto směru upoutal irský detektivkář Colin Batemann. Myslím, že knihy, u kterých se člověk směje, brečí a je napnutý až do konce, nemusí být jen detektivky. Než sednu ke knize, dva roky o ní přemýšlím. Mám ale přibližnou představu. Jestliže se Román pro Quida odehrával na začátku sedmdesátých let minulého století, druhý díl by obsahoval celou normalizace a ve třetí by hlavní hrdina procházel dvaceti lety po sametové revoluci. Uvidíme. |
| Jan Šebelka: Román pro Quida (Nakladatelství Jiří Tomáš, Akropolis 2010) Půdorys tragikomického příběhu hlavního hrdiny Marka Kafky tvoří zapáchající průmyslové Město kdesi severu, komunistické čistky sedmdesátých let, a šest měsíců, které vyvrcholí odhalením sochy prvního dělnického prezidenta. Marek vnímá syrovost doby optikou vypitých piv, naivního vzdoru, depresivních kocovin a bouřlivých mejdanů. Bezstarostně si užívá studentského života i povolnosti budoucích učitelek. Záblesk svobody konce šedesátých let se však rychle ztrácí v řádění komunistických normalizátorů. Z fakulty nedobrovolně odcházejí desítky pedagogů, mezi studenty se objevují donašeči, do hospod a chodeb fakulty se stěhuje strach. Gottwaldova socha nabývá své obludné podoby a jakoby symbolizovala stále konkrétnější teror rudé ideologie. Román pro Quida, který autor záměrně dedikoval svým vnukům, je plnokrevným příběhem o neradostné době, ve kterém nechybí láska, smrt, svérázný humor, napětí ani mluvící sochy. |
zdroj fotografie J.Šebelky © http://mamvizi.cz/oautorech.htm
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 09. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Rössler |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Josef Fousek |
 |
Milan Lasica |
 |
Stanislav Motl |
 |
Vladimír Just |