Patřil do nedlouhé řady našich největších předválečných komediálních hvězd, které měly v Praze svá divadla. Ano, byli to komici: Vlasta Burian, Voskovec a Werich, Oldřich Nový, Ferenc Futurista a – Jára Kohout. Burian se ho snažil získat pro sebe jako autora, V+W se stali jeho celoživotními přáteli, Oldřich Nový v jeho divadle ochotně pohostinsky režíroval, Ferenc Futurista byl svolný s tím, aby po jeho boku, tedy s ním ve dvojici, nastoupil svou cestu za divadelní slávou. Po jeho útěku na Západ v roce 1948 bylo u nás jméno Jára Kohout vymazáno z historie českého divadla a filmu a scény s ním byly z filmů vystřihovány (např. ze slavného Kristiána).



Zhoubnou nemoc se mu podařilo před všemi skrýt

V emigraci žil přes čtyřicet let. Pracoval ve Svobodné Evropě, hrál divadlo, zahrál si malé role v desítce amerických filmů, byl postavičkou pěti desítek televizních reklam. Zahrál si po boku Barbry Streisand, Al Pacina nebo Dannyho de Vita.
Režisér Miloš Forman mu k jeho sedmdesátinám napsal: „Chci Vás ujistit, že Vám přeju jen to nejlepší a že se Vám moc obdivuju, protože když už na tom světě není pravda, tak ať je aspoň sranda.“
Když se zkraje roku 1990 vrátil do své vlasti, stihl se ještě před blížící se devadesátkou znovu oženit (jeho druhá žena Marcelka byla o šedesát roků mladší než on!), zahrát a zazpívat si v několika televizních pořadech, objevit se také ve dvou nových českých filmech (Ještě větší blbec, než jsme doufali a Divoké pivo), vydat jednu audiokazetu a tři knížky (své již dříve ve Švýcarsku vydané paměti a pak dvě, na nichž se podíleli jeho žena a já), natočit sérii zábavných pořadů v Čs. rozhlase a v tehdejším Svobodném Slově otiskovat na pokračování své texty. Kromě toho absolvoval spoustu besed a autogramiád.
Devadesátky se nakonec bohužel nedožil. Pár týdnů před její chystanou oslavou zemřel na rakovinu, kterou se mu dařilo přede všemi po několik let utajovat. Dokonce prý i před svou rodinou i svou druhou ženou…

Velké bezelstné dítě

Byl jsem nevýslovně šťastný, když jsem poté, co mi v minulosti osud dopřál pobývat v blízkosti pánů Oldřicha Nového a Jana Wericha, mohl pojednou trávit dny a měsíce ve společnosti téhle další legendy našeho zábavního umění. Ba co víc, mohli jsme spolupracovat na mnoha menších i větších projektech.
Vzpomínám si, v jakých jsem se tehdy ocitl rozpacích, když mi záhy bylo nabídnuto dokonce i tykání! Oslovovat jej Járo mi připadalo příliš familiérní a vzhledem k našemu věkovému rozdílu nepatřičné. Nabízel jsem oslovení Jaroušku. Ovšem to jsem si dal! Zakabonil se a odsekl přísně: „Já nejsem pro nikoho žádný Jaroušek – chci, abys mi říkal Járo!“
A tak jsem si zvykal.
Byl jako velké, bezelstné dítě. Denně se chodíval procházet po Václavském náměstí, aby se tam pak celé hodiny radoval z toho, že jej pamětníci poznávají a že ho tu a tam někdo osloví a chce od něj autogram. Vystoupil tehdy také pětkrát v Semaforu, ve specielně pro něj napsaném skeči „Strejček z Ameriky“.
Publikum řvalo smíchy, když mého bratra místo Jonáši oslovoval Jidáši, a nikomu nevadily jeho občasné výpadky paměti, kdy musel další text lovit z taháku, ukrytém na desce stolu.

Jako vrabec mezi papoušky

Když jsem v roce 1984 četl knížku Jana Wericha „Úsměv klauna“, překvapilo mě, jaké autorově pozornosti se v ní těší komik tak jednoduchý a lidový, jako byl Jára Kohout.
Veden za ruku slovy moudrého klauna Jana W. jsem se tehdy ponejprv začal více zajímat o osobnost a humor klauna Járy K.
Podobně (aniž bych to tenkrát tušil) se nad Járou zamýšlel i můj sourozenec Jiří, který pak o něm o pár let později napsal:
„Je to člověk bezelstný a prostý a hlavně dobrý. Seděl jsem s ním jednou v kruhu intelektuálů českých, mezi nimiž se Jára Kohout vyjímal jako vrabec mezi papoušky. A já si uvědomoval tu zvláštní poetiku jeho jednoduchého plácání, jeho prosté, ale spontánní osobnosti a choval jsem k němu nemenší úctu než k přítomným moudrým. A pak jsem o tom všem přemejšlel a dospěl jsem k tomu, že ta intelektualita není všechno a že humor, byť sebelidovější, který vyvěrá z dobrého srdce, zaslouží si sympatie.“

Jan Werich Kohouta označoval za „výborného profesionála“ a také z jeho vzpomínky si neodpustím zacitovat:
„Jednou jsme ho s Voskovcem spatřili na scéně Arény. Přišel na předscénu a měl na provázku nikoliv psa, ale vycpanou zaječí kůži. Už ani nevím, co říkal anebo co chtěl říct, když se náhle ohlédl, spatřil zaječí kůži, kterou vláčel za sebou a se slovy: „Hle, zajíc! Bojím se!“ odběhl. Kdo se tomuhle nesměje, tak nevím…“
O zvláštních kvalitách osobitého humoru Járy Kohouta jsem se mohl přesvědčit i já, když jsme spolu psali rozhovory. Vedle vtipů velmi naivňoučkých z něj občas „vypadávaly“ úplné perly. Uvedu příklad.
Když jsem se ho začátkem devadesátých let ptal, jak se mu jeví náš parlament, odpověděl: „Jeví se mi jako shluk lidí, kteří jednotlivě nemohou dělat nic, zato ale mohou společně rozhodnout, že se nedá nic dělat.“

Jak poznáte, že stárnete

Skvělé byly pak také některé jeho výroky o stáří. Víte, jak se pozná, že stárnete? Namátkou několik příkladů z osobních zkušeností Járy Kohouta:
„Všechno bolí – a co nebolí, to nefunguje. Udýcháte se, když hrajete šachy, nebo když vytáčíte telefonní číslo. Zhasínáte světlo kvůli šetření a ne kvůli romantice. Nezajímá vás, kam jde manželka – jen když s ní nemusíte jít. Sednete si do houpací židle a nemůžete ji rozhoupat. Jste nadšen událostmi, které jiní považují za nudné. Co vaše děti studují jako historii, vy jste se učil jako současnost. Potřebujete brýle, abyste našel své brýle. Těšíte se na oslavu svých narozenin hlavně proto, že se jich můžete zúčastnit. Vaše děti začínají vypadat ne jako dospělé, ale jako staré. A víte všechny odpovědi – ale nikdo se vás na nic neptá.“

Jára Kohout zemřel 23. října 1994. Byl jsem požádán, abych promluvil na jeho pohřbu. Měl jsem co dělat, abych potlačil dojetí ale i trému, které se dostavily ve zcela zaplněném strašnickém krematoriu, kde jsem před sebou pojednou uviděl tolik známých tváří osobností českého divadla i filmu.
Marcela Kohoutová pak v následujícím roce vynaložila nemalé úsilí, aby se pro Járu našlo místo na vyšehradském hřbitově. O pár let později jsem se nedaleko hrobu Járy Kohouta ocitl znovu ve stejném rozpoložení. To když jsme sem s Vladimírem Justem ukládali urnu Vlasty Buriana.
Půjdete-li někdy na Vyšehrad, zastavte se tu i u míst posledního odpočinku těchto dvou herců. Vždyť nám tady po sobě zanechali tolik veselí a smíchu…

(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004)