Ivo Fencl: Pětaosmdesát let od smrti Sira Henry Ridera Haggarda
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| Kdo je Henry Rider Haggard? V podstatě u nás už zapomenutý spisovatel, jehož nevídaná, neopakovatelná představivost, fantazie a schopnost poutavě vyprávět však bavívala maximálně, nejen děti… a ustavila i celý jeden literární žánr nazývaný dnes FANTASY! Ale kdo tohle v čase Potterů a Stmívání tuší? A přece by nikdy nevznikl ani Tolkienův Pán prstenů, nebo tedy v podobě, jak existuje, nebýt úžasných tří románů Doly krále Šalamouna, Allan Quatermain a Ona.  Nejen atmosférou se Pán prstenů podobá Dolům krále Šalamouna, ale zrovna tak ovlivnil Sir Henry Rider Haggard i tvůrce Narnie (a Tolkienova přítele) C. S. Lewise. Měl rád Haggarda ale i Josef Váchal či před osmi lety odešlý Jiří Jobánek (1923-2002), který doslova napsal: Haggard? V oblasti fantazie je to samozřejmě klíčový autor, který se nestal světovým jen následkem vlastní nadprodukce. Ale co, zase se stal velice bohatým. Víte, četl jsem jeho romány jako chlapec a velice, velice jsem ho miloval. Ano, svého času na mne silně zapůsobil. Jiný český znalec Haggardova díla Jan Frolík zase upozorňuje (už ve sborníku Poutník 39/1992) na známý román doktora Ludvíka Součka Případ jantarové komnaty (1970) a viní zubaře (i když byl výtečný spisovatel) z "podlého plagování"… právě Haggarda. Je obvinění na místě? Srovnejme bez negavitismu inkriminované pasáže a jistě se pak spolu se mnou zastanete Součka. Jedná se o literární výpůjčku, na poli sci-fi žánru navíc zcela obvyklou, a jelikož kráčí taky o jemnou Součkovu úklonu Angličanovi, co řešit? Jiní mají ale názor jiný. „Souček? Plagiátor bez bázně a svědomí. Drzost mu rozhodně nechyběla,“ drtí legendárního záhadologa a lékaře zmíněný Jan Frolík, stejně však neprávem. V Součkově Jantarové komnatě nic „ukradeného“ nenacházím, anebo tedy s výjimkou „destičky z tmavého sopečného skla (obsidiánu)“, okolo které se hodně událo. Prý. Co? U Luvíka Součka ji objevili v pancéřové schránce v temném sklepě pod starým zámkem Hitlerova Německa a dočetli se (na starodávném pergamenu vedle): Tato památka je velmi tajemné a podivuhodné dílo, které moji předkové před časem přinesli z Armoriky (sic!), Malé Británie. Jistý svatý kněz mému otci stále připomínal, aby destičku úplně zničil, protože ji stvořil Satan, a to způsobem ďábelským. I proto ji tedy otec vzal a rozbil ji vedví, ale já, John de Vincey, jsem ty části zase zcelil. Týž text je, pravda, obsažen už ve slavném Haggardově Ona (1887). Nechtěl ale Souček spíš předstírat, že hrdinové OBOU KNIH natrefili na stejný artefakt? Haggardově postavě posloužil, Součkovu po letech znova. Ladné základy, které si H. R. Haggard kdysi vysnil, jsou totiž i dál dost dobré, abychom na nich zdvihli do nebe i zdi vlastních paláců. Příběhů. Tak učinil i Ludvík Souček. Opakovaně H. R. Haggarda nalézáme v paměti anglosaských spisovatelů starší doby a bývají to dojaté řádky. Mistři pera se rozplývají jako máslo nad svou mladickou četbou poutavých románů a jak se zdá, ovlivnil prakticky každého a překonal jaksi i obecné povědomí sobě samém, jak ještě letos konstatoval i náš badatel Josef Sanitrák (nar. 1960) ve třetím už svazku pozoruhodných (byť ne zrovna nejlépe napsaných) Dějin české mystiky. Právě letos 14. května uplynulo od Haggardovy smrti už 85 let… Narodil se 22. června 1856 nedaleko britského Norfolku. Byl osmým synem z deseti dětí advokáta a statkáře a už matka psala, přičemž talent se často dědí po matce. Absolvoval soukromé gymnázium, načež devatenáctiletý odcestoval do Jižní Afriky coby tajemník guvernéra státu Natal! Pracoval pak i pro zvláštního britského komisaře v Transvaalu a stal se tam dokonce předsedou nejvyššího soudu. Stačil ovšem i prožít intenzivní vztah s černoškou a štěstí na pštrosí farmě v Transvaalu pokoušel s jistou Marianou Margitsonovou, kterou si ve třiadvaceti letech odvezl do Anglie a pojal ji za choť. I tak se žilo v zemi s koloniemi. Haggard tedy v mládí stačil hodně. Co následovalo? Studium práv a psaní knih o politické situaci v Jižní Africe. První vyšla 1882. V osmadvaceti vydal i román (Úsvit, 1884) a rok nato další: Hlavu čarodějky (1885). Nelze říct, že by knihami upoutal. To se přihodilo až díky Robertu Louisi Stevensonovi. Klasický Ostrov pokladů (1883) podstatně, pravda, zastiňoval první Haggardovy romány a Henryho bratr byl taky spisovatel a dovolil si říct: "Nikdy nesvedeš sepsat nic tak dobrého." "Vsadíme se?" Plácli si prý o pouhých pět šilinků. Henry se pustil do třetího románu. Měl ho za měsíc. A půl. Tak prý vznikly Doly krále Šalamouna (1886), základ žánru fantasy a subžánru "ztracený národ".Obstojí dodnes. Není to sice kniha napsaná úplně dokonale (to spíš kostrbatě), ale úžasným vypravěčstvím a námětem uvedla (tenkrát) v nadšení… zvlášť americké čtenáře. Zhltl ji i jedenáctiletý Edgar Rice Burroughs, budoucí tvůrce Tarzana a mnoha příběhů o ztracených afrických i jinde ležících říší. Ale napodobitelů Haggarda se vyrojilo! Spousty. A okamžitě. Uvedu jediný příklad. Američan John De Morgan. Už roku 1887 vydal epigonské romány On, To a Poklady krále Šalamouna. Už ve svém prvním románu se Haggard pomyslně vtělil do hlavního hrdiny a hrdiny dvacítky dalších děl, lovce a dobrodruha Allana Quatermaina. Ten příběh vypráví. Jistě, roku 1887 hyne v knize, jejímuž názvu propůjčil jméno i příjmení, nicméně byl to až příliš cenný chlapík, takže byl vzkříšen autorem samotným. Druhým nejslavnějším Haggardovým románem se stala Ona (1887). "Vskutku pozoruhodně dobrá,“ vyhodnotil jí sám "fajnšmekr hororu" Howard Phillips Lovecraft a titulní hrdinkou je zde samozřejmě pověstná "kráska nesmírná", bílá africká královna Ayesha, ideální to symbol ženské nezávislosti, který přebral v podobě archetypu i Carl Gustav Jung. A Haggard? Vymyslel, napsal a vydal později i tři pokračování tohoto fascinujícího románu. A nikdy nedokázal přestat psát. Na některých knihách se to bohužel odráží značně, a to negativně. Vydělaly, což je realitou, nicméně úrovně nejlepších prací nedosáhly. 1888 navštívil Haggard Island a tak silně se nechal inspirovat tamními mýty, že je dnes považován nikoli jen za praotce fantasy a ztracených říší, nýbrž i za otce dalšího subžánru: hrdinské fantasy respektive subžánru "meč a magie": jen díky knize Erik Jasnooký (1891). Je ovšem pravda, že v tomto případě k báji moc nového nedodal. Roku 1891 mu zemřel syn a o to zuřivěji psal psal dál, vyléčil se tak a zapomněl. V devětatřiceti kandidoval do parlamentu, ale neúspěšně. Počátkem dvacátého století tedy radši důkladně procestoval svou vlastní Británii a roku 1905 ho pak vláda vyslala do USA jako zpravodaje o stavu Armády spásy. Co odborník na koloniální migraci cestoval Haggard ve službách království i později, ale nikdy nepřestal psát a navíc vydával odborné spisy o zemědělství. Právě za to byl roku 1912 pasován na rytíře a roku 1921 povýšen do šlechtického stavu. Jak připomíná zmíněný Josef Sanitrák, jehož knihu doporučme každému, koho zajímá bohatý osud Haggardových děl na filmovém plátně a v televizi (Quatermain je ostatně i figurou, která v podstatě inspirovala Indiana Jonese), byl Haggard fatalistou, přesvědčeným okultistou, spiritistou a členem řady tajných společností. Při čtení jeho dobrodružných románů lze proto vnímat hrdiny jako postavu jedinou - a vždy trpící. Každý hrdina ztělesňuje některou vlastnost či sílu, něco ze složek všelidského já. Tak se na Haggarda díval i nejpracovitější jeho český překladatel Karel Weinfurter (1867-1942). Tak či tak byl mimořádně inspirativní osobností a jeho úžasně silná představivost sice zůstává představivostí krajně groteskního rázu, ale bezpochyby pozitivně groteskního. K úplnému mistrovství dovedl i ony příběhy o ztracených enklávách, zmizelých rasách, pohřbených říších a vypařených civilizacích a zapomenutých národech, které vynalezl. Je realitou, že na téma ztracených světů psal už před ním kupř. lord Bulwer-Lytton, ale až Haggard to vynalezl definitivně: -)…a dovedl k bravurní dokonalosti. Jaký se objevil háček, je nasnadě. Pokud psal o tajemné enklávě X roku 1885, už roku 1895 bylo území X důvěrně známé. A vida, bylo jiné. Ale vadí to? Nám ne. A fantasy žánr? Je žánrem touhy srdce, a právě díky Haggardovi i touhy po nalezení něčeho, co kams zmizelo, co jako bychom dál ztráceli i na počátku tisíciletí. Svět přestává být čarovný, zeměkoule je procestovaná a zmapovaná a někomu se může zdát bez kouzla, ale považte, stejně to vnímal už Haggard a roku 1894! "Náš malý, prochozený svět," napsal - a výslovně své příběhy vnímal jako "poslední pozitivní hradbu proti moderní době". Navíc… Skutečně vyprávěl jako málokdo. Přímo skvěle umí třeba líčit boj. Pro jeho příběhy je typický i motiv stěhování duší a motivy prokletých lásek, které putují staletími. Ani to už povětšinou netušíme, ale tento šlechtic se stal i prvním autorem pulp fiction, když jeho poutavé romány, šité však ovšem stále častěji horkou jehlou, vycházely od roku 1905 vždy zprvu na pokračování v časopisech… Stejně jako Rudyard Kipling měl i Rider Haggard zcela zásadní vliv na zmíněného už klasika Edgara Rice Burroughse ("krále dobrodružství", jehož schopnost vyprávět ohromovala) i na Roberta Ervina Howarda, tvůrce barbara Conana. Přesto byl prý melancholik a pesimista, kterému byl svět peklem, jak ho charakterizuje Graham Greene, ale není úplně vyloučeno, že jej Greene četl a vnímal skrze vlastní doloženou depresi. Neboť Haggard… je v první řadě vysoce tvůrčí a hluboce mysticky založenou osobností (i když prý byl upřímný křesťan), a to ač byl jako dítě považován částí rodiny za blázna. Tím nejkurióznějším na jeho bytosti pak zůstane, jak málo (a obzvlášť na spisovatele) četl… Zvládl prý - v dětství - jen Robinsona, Tři mušketýry a Pohádky tisíce a jedné noci. Jak tušíte, stačilo mu to. Víc než dobře. Chtěl možná opravdu spíš žít… než číst a psát, ale nakolik se mu to v životě podařilo, chápal snad jen sám… A někdo nad ním… Dost ale ód. Není vše zlato, co se třpytí, a třeba výtečný historik Leon Kellner si v Anglické literatuře nejnovější doby servítky věru nebere: „Haggard? Imputátor nevyčerpatelného zájmu o mamon. Karikatura Roberta Louise Stevensona. Odkoukal všechny Stevensonovy dovednosti a tisíckrát je zhrubil. Převzal od Stevensona vše. Ich formu, bezdeché napětí, překotné dění, nemilosrdné řeže, hru s tajemnou vědou i hry s alegorií… a má s tím jeho úspěch. Jen ze Stevensonova umění není nic znát.“ Nicméně to byl názor kritika. Laureát Nobelovy ceny za literaturu (a Haggardův přítel) Rudyard Kipling měl sice na kolonialismus právě opačný názor než Haggard, ale i tak si byl Mauglího duchovní otec jistým, že… „Ještě nikdy se nevyskytl vypravěč s tak nepřekonatelnou fantazií, jakou má Henry Rider Haggard.“ „Nejoblíbenějším románem mého dětství byly přirozeně Doly krále Šalamouna,“ přiznává koneckonců i zmíněný už Graham Greene (1904-1991). „A Haggard je tím, kdo vytváří v naší paměti obrazy, které ani po desetiletích nevymizí.“ Jak je to ale vůbec možné? Jak to, že Henry Rider tenkrát sázku s bratrem vyhrál… a že Doly krále Šalamouna mu přinesly tak obrovský, dnes už nemyslitelný úspěch? Přes noc staly se neuvěřitelným bestsellerem! Jak to? Některé příčiny osvětluje Greenův esej Tajemství Ridera Haggarda (1951), nicméně vyzdvihněme jedinou. Už sto let před Stevenem Spielbergem a jeho filmy si právě HRG všiml jakési až magické extáze, do níž lidi přivádějí i pouhé zmínky o vykopávkách, archeologii a o hledání pokladů. Což tedy stvořit archeology ze čtenářů samotných? dostal nápad. A co zkusit ještě víc? Co odkrýt… nejen tu svrchní vrstvičku? Co předvést úplně neznámé a neodkryté dějiny lidstva? Co…? Ano, TO a právě TO si Haggard ďábelsky umínil a to i provedl. „Existovaly vyspělé civilizace, které zanikly," napsal. "Ale zániky se opakují, co svět světem stojí. Co víc? Pády říší jsou přirozené. Netřeba násilí. To každá civilizace sama zanikne už v rámci přirozeného procesu. Sešlostí věkem. Ta naše vyrostla z barbarské půdy, tak jako strom, a pokud mne se týká, tak věřím, že do té půdy dřív anebo později zase padne (tak jako strom). Jako už se skácely ta egyptská, řecká, římská… a mnoho dalších, o kterých dnes už ani nevíme." Říše se pomalu hroutí. A to bez výjimek, napsal ostatně i Oscar Wilde, tedy ústy Doriana Graye, a něco na těchto názorech může být. Haggard měl každopádně silnou vizi - a stal se i díky ní i zakladatel zmíněného už subžánru lost race (ztracená rasa). Ale ani to není celé a bodoval i jinak, tak kupř. umem vyvolávat děs a šokovat. Právě v románu Ona kupř. vynalezl náboženskou popravu do běla rozžhavenou nádobou z litiny nasazenou na hlavu (hot-potting), ale nelze mu sebrat, že stejně věrohodně vyprávěl o lásce, a že právě Ona jev první řadě oním příběhem silné vášně a Ayesha symbolem smyslnosti. A nikoli jen Jung, nýbrž i Freud ji zmiňuje. Kořeny působivosti těch nejlepších Haggardových textů jsou však i další. Tak kupř. hraje roli ostrý kontrast typicky britské zdrženlivosti se zmiňovaným žhnutím lásky, a když roku 1965 ztvárnil majora Horace Hollyho pověstně odtažitý herec Peter Cushing, bylo to bez debaty zcela na místě. A to vše tedy z Haggarda utváří výraznou zvláštnost, která stála za esej třeba i Henry Millerovi (1952 v jeho publikaci Knihy mého života). Byl velký mág – a vyvolal zájem o ztracené civilizace dokonce u legendárního plukovníka Fawcetta (s kterým se také znal). Bohužel, věnoval Fawcettovi i pětadvacet centimetrů vysokou sošku z černého kamene s jakýmisi vyrytými symboly… a řekl. „Pochází z Brazílie." A Percy Harrison Fawcett? Roku 1925 navždycky zmizel na plošině Mato Grosso i se synem a jejich přítelem, dodnes se pohřešují a je to, pravda, sice už jiná pohádka, jak by řekl Kipling, ale není až ďábelsky symbolické a zvláštní, že právě roku 1925 zemřel i mystik Haggard? Pětaosmdesát let je mrtev, ale jeho chlapecké srdce jako by bušilo dál. Jeho ducha mají mnozí dodnes rádi, a tak žije ve svých stránkách. A jeho hrdinové se liší od střízlivých hrdinů Vernových, protože jim často jde o čisté dobrodružství pro dobrodružství a zmiňovaný už Jan Frolík to velmi trefně dokumentoval jedinou větou z Haggardova románu, která je esencí oné myšlenky (a kterou kdysi ji vyslovil kapitán Good): „Pojďme až tam k hoře Kenija a na jiná místa s nevyslovitelnými jmény a hledejme bílý národ, který neexistuje.“ Absurdní přístup? Snad. Ale i pozitivní. A jak že to napsal Jaroslav Foglar, který přece Haggarda taky trochu čítal? Jak? Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 09. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Markovič |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jiří Menzel |
 |
Dáša Cortésová |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |