Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (35)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (35)

A ještě než půjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závěrečnou zkoušku z ruštiny. Připomínám, že jsme na ruštinu měli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k něčemu dobré. Při ústní zkoušce, na níž jsem přispěchal z volejbalu téměř s antukou ve vlasech, jsem totiž musel „opravovat“ ta červeně podtržená místa, což zabralo dosti času. Další pohovor byl pak tak krátký, že si ho téměř doslova pamatuji a dovolím si ho prezentovat. Měl jsem provádět ruského studenta po Praze. Ihned jsem česky požádal, zda by to nemohla být studentka a bylo mi vyhověno a tak jsem začal: Predpolagájem, čto aná prijéchajet na glávnoje nadraží – lektorka opravila na vakzál. My prajďom na Vaclavskoje naměstí – opraveno na ploščaď. Nacionálnyj těátr jsem té ruské studentce ukázal správně a pak přišla malá zrada. Zkoušející totiž pronesla něco jako – nu – ládno, no kak búdět, čtóby aná prilětěla samaljótom v Ruzyň? Zamyslel jsem se a opověděl česky - tam to neznám. Když jsem ale tuto větu přeložil, hodné lektorce to stačilo. Nevěříte? Věřte!

Na začátku pátého ročníku jsme při zadávání svých diplomových prací měli dokonce na výběr z několika možností. Já si vybral „Útlum radiových vln v ionosféře“ a při shánění materiálů jsem jezdil na observatoř geofyzikálního ústavu do Průhonic. Má práce nebyla nic moc, ale mezi slepými jednooký králem, při obhajobě patřila k nejlepším. Ještě před obhajobou jsem ale zažil jednu roztomilou příhodu. Náš pan profesor i jinak velmi známého jména – Zátopek - byl světově známý seismik a byl vedoucím prací všech nás pěti geofyziků a jedné geofyzičky, a své práce jsme mu samozřejmě museli předvést. Když jsem byl pozván do jeho kabinetu já a stanul jsem s nanečisto napsanou prací před jeho dveřmi, uslyšel jsem krásné zvuky violoncella. Vědělo se, že náš profesor je členem fakultního smyčcového kvarteta a tak jsem se neodvážil vstoupit. Když to ale trvalo asi čtvrt hodiny, odvážil jsem se tiše zaťukat, ale ono nic. Tak jsem přidal na síle, a když i po té se zeza dveří stále jen linula docela pěkná hudba, odvážně jsem bez vyzvání vstoupil. Byl to pohled k nezaplacení. Pan profesor spal v křesle a na magnetofonu, čerstvém to přístroji na katedrách, si pouštěl svou hudební produkci. Pomalu jsem ho probudil, on se omluvil a pak už vše probíhalo normálně.

I vlastní závěreční zkoušky, včetně už mírnějšího marxismu-leninismu proběhly celkem v pohodě, a přišel čas rozdělování umístěnek, což byla jedna z „vymožeností“ režimu, který rozhodoval přece o všem. A zde se opět ukázala neomylnost plánování a pro šest geofyziků byly k mání jen dvě umístěnky, jedna do Brna a druhá do Bratislavy. Tehdy naštěstí Hydrometeorologický ústav chystal rozdělení předpovědní služby na všeobecnou a leteckou a tak my čtyři zbývající jsme „díky“ těmto „cenným“ papírkům mohli koncem prázdnin nastoupit jako meteorologové na letiště v Ruzyni. Přitom jsme z této specializace měli jen dvě základní přednášky.

Promoce byla koncem června, stali se z nás promovaní matematici, fyzici a chemici a pak jsme byli – od maturity už podruhé – vypuštěni do světa. Mezi naše osudové osmičky se tak zapsal i rok 1958. Opravdu na samý závěr těchto studentských vzpomínek je třeba říci, že jsme nakonec nebyli tak špatný ročník. Ačkoliv se v té době považovala kybernetika za imperialistickou pavědu a samozřejmě se nic podobného na naší fakultě nepřednášelo, přesto hned po absolvování se z několika mých kolegů - a dokonce i z těch nebližších kamarádů - stali naši první programátoři, kteří také novou specializaci studovali za pochodu v praxi.
Pak po srpnu 1968 odešla celá řada mých kamarádů, většinou už jako docenti či kandidáti a doktoři věd, na západ, kde se všichni posléze výborně uplatnili i jako profesoři na univerzitách či v různých vědeckých a výzkumných ústavech. Jeden byl i v NASA.

Do našeho ročníku na příklad patří i astronom Luboš Kohoutek, po němž je pojmenována kometa, kterou objevil v roce 1973 na hvězdárně v Hamburgu. A dokonce i Karel, kterého vyhodili při závěrečných zkouškách na vojenské katedře v roce 1957, kontroverzní významný komunistický špion, působící v USA. A když se pak po listopadu 1989 tito emigranti vraceli, ať už natrvalo, nebo jen na návštěvu, byla to pro nás „velebné kmety“ neskutečná a velmi dojemná setkání.
V dalších letech se pak několik absolventů našeho ročníku probojovalo v politice až na posty senátorů a ministrů. Ale o tom všem jsem se vlastně už zmínil a také bych už konečně měl s tím chlubením se cizím peřím opravdu přestat – tedy howgh!

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 09. 2010.