Antonín Suk: Kačer
Rubrika: Literatura – Povídky
| K nám nahoru se jaro nikdy moc nehrnulo. Přicházelo jen tak polehoučku, potichoučku. Na co taky spěchat. Počkejte si! Kolem vsi ležel ještě sníh. Sice mokrý, ale byly ho ještě závěje. Od teletníku se do Michalovic nedalo projít a na Kačenách měl cestář tvrdé šichty, aby mohl projet autobus. Blížil se svátek svatého Josefa. Ten prý ledy láme, a když je nenajde, tak je dělá. Mám své zkušenosti s tímto svatým. Termín jeho svátku je skoro totožný s mými narozeninami . Rozdíl je jen o den. A to ještě babička čihovická, která u toho když jsem se narodil, musela být tvrdila, že mi den upsali. Prý jsem začal křičet až na Josefa. Jedno však je jisté. V našem kraji je tento den už určitě dnem, ze kterého ať je to jakkoliv, dýchá jaro. A kdyby bylo sebe hůř, nemá to trvání a zima končí. Na Novém rybníce byl zbyteček příkrovu ledu. Jen asi tak na ne jedné třtině hladiny. Volaná plocha vody stačila k tomu, aby přilákala „pardála“ z čeledi vrubozobých. Lebedil si tam frajer – kačer březňačky – v plné parádě. Shodou okolností mě požádali ze školy o nějaké vycpaniny, jako pedagogickou pomůcku do kabinetu přírodovědy. Jejej – to se to tak nějak všechno skládalo do kupy. Kačer ve svatebním na rybníce samozřejmě lákal. Hřích se dá omluvit dost často. V zájmu příštích generací se ledacos schová! Jenže vše mělo háček. Brokovnice byly nevhodná. Za prvé dělá kravál a za druhé moc děr do kůže. Tato akce musel proběhnout v tichosti a bez poškození budoucí učební pomůcky. Takhle malorážka – to je zboží! Nehuláká a udělá jen jednu dírku. Nebylo tedy co řešit. Zákony jsou přece proto, aby se časem také obcházely…  K navečeru jsem vyrazil. Na rybníce čechral větřík malé vlnky od Řeplic k Třebětínu. Kačer seděl na prostředku hládě. Bylo to vše až podezřele jednoduché. Ten vítr zastane práci ohaře bez problému. Rána „šortkou“ se neminula. Vylekala pouze kosa, co si něco rýpal v listí na druhé straně rybníka. Seděla naprosto přesně. Kačer se obrátil na záda, červenooranžová vesla zasvítila k obloze a vlnky větříku jej poháněly ke hrázi. Podpálil jsem si po nosem Startku a v klidu začal čekat, až kořist připlave a já si ji vyzvednu. Jenže ne! Asi dvacet metrů od hráze čněl z vody kus potopeného keře. Jediný, na celém rybníku. A samozřejmě se o něj kačer zachytil a jeho cesta ke hrázi tak byla přerušena. Dělal jsem větví vlny, házel kamení a nadával. Nic platné! Červenooranžová vesla vykřikovala vytrvale obloze obžalobu z vraždy v době hájení. Tady začala končit legrace. Malorážku zde oficiálně nikdo jiný než já neměl. Stačil pejsek, který by oběť z vody vynesl a byl na světě pěkný malér. Ráno bývá moudřejší večera. Ale spal jsem to noc moc a moc špatně. Zdálo se mi, jak neřád ondatra, jedna z rodiny těch, co jsem dvě střelil, táhne kačera ke břehu a schválně čeká, až někdo půjde okolo! Pak zase, což byl nesmysl, zalovil těsně u keře sumec kolem dvaceti kilo. Potil jsem se pod peřinou. Vstal jsem ještě za tmy. Do termosky jsem si nalil lahvičku rumu, zbytek dolil vařící vodou a vykročil. Situace se jevila ještě horší, jak večer. Tráva na břehu plná jinovatky a na hladině slabý led. K tomu všemu surová zima! Nic se ale nadalo dělat. Rychle dolů všechno, co zahřívalo s vrchu a dovnitř jsem poslal půl termosky grogu. Nikdy bych nevěřil, že ledová voda pálí stejně jako vařící. Nebylo to nic příjemného. Na pocity však nebyl čas. Několik temp jak ledoborec a byl jsem na místě. Popadnout kačera už nebyl problém a rychle na břeh. Celé tělo jsem cítil v jednom ohni. Jako opařené! Než jsem se utřel do spodků, dopil jsem zbytek z termosky. Domů jsem doběhl v rekordním čase. Pak jsem čekal den dva na nastuzení nebo rýmu, ale ono nic! Udělal jsem toho kachního seladona na prkénko a dál čekal na nemoc. Zase nic. Tahle koupel v ledové vodě prostě nepřinesla žádné následky. Jediné bylo, že maminka byla utvrzena v tom, že blázni jsou taky lidi a Pánbůh je má taky rád. Jenže holka – ba ne, to nebyl Pánbůh. To ten rum od báby v podobě andělíčka strážníčka ochránil tvého darebáka! |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 09. 2010.
