Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (1)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý


ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (1)


(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)



Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát



V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich. A vlastně jsem se jím stal, byť mně všichni okolo říkají jinak - básník, zpěvák, herec...
Ale já vím jedno: když píšu, zpívám nebo hraju, dělám to jenom proto, abych se mohl po večerech dívat do rozesmátých tváří. A skutečně se dívám - už celé desítky roků. Takže mějte mě za básníka, zpěváka nebo herce, když vám to udělá radost, ale já vím, kdo jsem.

Kdykoliv píšu pro divadlo novou komedii, mám takovou permanentní obavu, že nebude k smíchu. Při premiéře mně svalí první řehot v sále balvan ze srdce. Nikdy netrnu, zda bude příběh mé hry pro publikum dostatečně poutavý - vím, že nebude. Taky vím, že postavy nebudou mít náležitou psychologickou prokreslenost a že bude chybět správná dramatická klenba.
A kolikrát si říkám, že bych možná dokázal vyklenout klenbu, prokreslit postavy, příběh opatřit slušivou zápletkou, snad bych si uměl všechny tyto náležitostí osvojit, nejsem přece bez talentu. Ale: nestal bych se posléze posledním v řadě dobrých českých dramatiků?
A vůbec - nebyl náhodou geniální Jaroslav Hašek autorem povídek bez náležité literární koncepce a je vůbec Švejk kniha napsaná tak, jak se kniha má psát? Není Švejk napsán bez jakýchkoliv zábran, spíš jako souhrn anekdotických nápadů, který ve svém výsledku tvoří něco zcela jedinečného? Samozřejmě, že tím nechci říct, že jsem geniální podobně jako Hašek - chci jen říct, že i nezodpovědný literát může dát společnosti za jistých okolností docela pozoruhodné dílo.

Takovouhle cestou se ubírají mé úvahy, kdy jsem se dopracoval k jakémus takémus obličeji a teď mi už jde jen o jeho zachování. Tenkrát, když Semafor vznikl, jsem si takovéhle problémy nepřipouštěl, nejspíš proto, že jsem ani netušil, že existují. Chtěl jsem jen rozesmát třeba 220 platících diváků, kteří se sešli v sále Ve Smečkách. Třeba se vám zdají mé ambice malé, já zas mám dojem, že jsem na sebe tehdy vzal gigantický úkol.
A teď se chci rozepsat o tom, jak to tehdy všechno probíhalo. Chvílemi to bude možná nuda - někdy se totiž toho moc nedělo, ale mohu vám slíbit i stránky napínavé a trochu legrace a snad i trochu pikanterie.
A kunsthistorikům další podklady pro jejich práci - nepůjde totiž jen o Semafor, ale i o postižení atmosféry oněch časů. A tady bych se chtěl omluvit za případné nepřesnůstky. Nebudou nikdy záměrné a prosím, aby byly přičteny na vrub mé ochablé paměti. Sám tu chci podat obraz co nejvěrnější - to nechť je mi věřeno. 

Toto je první písnička, která zazněla 30. října 1959 v půl osmé večer v právě vzniklém Semaforu:

K smíchu toto představení
Trochu je a trochu není
Záleží teď velectění
Na vašem rozhodnutí

Buď si račte hledět dámy
Která třeba je tu s vámi
Nebo se smějte s námi
Nikdo vás však nenutí

Neboť toto představení
K smíchu je a k smíchu není
A proto se velectění
Osmělujem zeptati

Zdali je to vůbec vhodné
Smát se tomu kdo se zbodne
A kdo do roka a do dne
Na zbodnutí doplatí

Jak jsme řekli velectění
Tohle naše představení
K smíchu je a taky není
Neračte se hněvati

Útěchu vám v duši vlije
To že tato komedie
Premiéru nepřežije
Vše se v dobré obrátí

K smíchu toto představení
Jednak je a jednak není
Neračte se velectění
Proto na nás mrzeti

Nestřílejte velectění
Po nás během představení
Pomyslete na vězení
Pomyslete na děti

A tím končí naše pění
O tom že to představení
K smíchu je a vlastně není
Jak už račte věděti

Chci vám říci velectění
Že to naše představení
K smíchu je!

A vlastně není
V tom je jeho prokletí... 
Podzim 1959 jsem prožíval ve zvláštním napětí. Rozchod s Divadlem Na zábradlí, návrat do Reduty, kde už jsem se necítil tak dobře jako tehdy, když jsem tam začínal s Akord clubem, nové divadlo na obzoru a navíc v životě se mi vyskytla nová bytost s velkýma tmavýma očima a já cítil, že je tu mnohem hlubší citový vztah než byly ty předešlé, o nichž jsem se domníval, že už hlubší být nemohou.
A pak otevření Semaforu, první fronta před divadlem dosahovala nečekané délky, hra Člověk z půdy zaznamenala obrovský divácký úspěch a v novinách rozporuplný kritický ohlas, takže mně bylo od počátku jasné, že odborná kritika nebude mým rádcem, jak by se slušelo.
Mnozí z těch kritiků, kteří mě tehdy podcenili, se mi po letech omluvili a já zase pochopil, že jsem byl jinými zase mnohdy neprávem přechválen.
Naivní začátky Semaforu to vyhrály u publika právě tím, čím se lišily od dokonalého divadla. Ta směs umění a neuměni, nezodpovědnosti a upřímnosti, legrace vymyšlené i bezděčné - to zabralo: diváci odcházeli z divadla s pocitem, že něco takového ještě neviděli. Byl to jakýsi mišmaš, kterému po 228 večerů publikum tleskalo velmi spontánně a nám tím patřičně zvyšovalo sebevědomí, čehož bývá začínajícím umělcům nejvíc zapotřebí, i když to s sebou neslo nebezpečí fenoménu, kterému se říká zblbnutí náhlým štěstím. Zvláště prostší umělci tomu snadno podléhají, zažil jsem jich za ta léta víc než dost a kdoví, kde beru jistotu, že mezi ně nepatřím.
Jak už jsem se zmínil, kritiky na naši první hru byly rozporné, a tak si říkám, co kdybych si dneska zahrál na kritika a zkusil zhodnotit naše tehdejší úsilí sám? Mám už od těch dob dostatečný odstup a i nějakou zkušenost už jsem získal... zkuste tedy otevřít pomyslné noviny, přehlédněte napínavé články o plnění druhé pětiletky a o překročení plánu v těžbě hnědého uhlí v ostravsko-karvinském revíru a tam docela vzadu, v kulturní rubrice, čtěte: 
ZAČALO TO VESELE

V novém pražském divadle Semafor se konala včera premiéra hry (?) Člověk z půdy. Ten otazník má vyjádřit určité pochybnosti o tom, zda Člověk z půdy opravdu snese označení hra. Divadelní hra má totiž své zákonitosti, které tu, mírně řečeno, dodrženy nejsou.
Autor (Jiří Suchý) se tváří, jako by to byl záměr. Naskýtá se však otázka, zda to není spíš z nouze ctnost. Autor možná ani divadelní hru, jakožto takovou, ani napsat nedovede - dokonce tu ledacos na tuto eventualitu poukazuje. Než však nad jeho uměním uděláme kříž, zkusme být milosrdní a zvažme, zda nám kromě snahy a dobré vůle nabídl ještě něco jiného. Něco, co by mohlo obstát i před odbornou kritikou.
Publikum se celý večer směje. A ne zrovna hloupostem. Není třeba tohle onen klad, který tu dal novému souboru alespoň pro začátek právo na existenci?
Divadlem zní písničky. Včera neděle byla, Pramínek vlasů, Dítě školou povinné, Léta dozrávání (lepší název pro tuhle písničku by snad byl Obnošená vesta, o níž je v písni skutečně řeč) a mnohé další.
Písničky dopadají u diváků na úrodnou půdu a navíc jim nelze upřít jakousi novost a originalitu, přihlédneme-li k současnému stavu české taneční hudby. Takže i písničky můžeme Semaforu přičíst k dobru. A pak je tu výborný Miloš Kopecký, alternovaný Miroslavem Horníčkem, neméně skvělým. Díky těmto dvěma hercům přestává být postava spisovatele Sommera tak schematickou, jak byla autorem napsána. Ti pánové totiž dokážou nemožné: vdechnout Sommerovi život!
Herectví ostatních nelze hodnotit, protože tu prostě není. Mladí lidé, vesměs nadšení amatéři, tu v nejlepším případě působí příjemně svou upřímností.
Dále je třeba konstatovat, že nikdo z nich během premiéry neupadl a že všichni do jednoho mluví nahlas a zpívají s chutí, i když přesná intonace není zrovna jejich nejsilnější stránkou. Ale přiznejme jim, že jejich zpívání se silně liší ode všeho, co nám běžně přináší náš hudebně-zábavný průmysl.
Nezpívají jako zpěváci, zpívají jako mládež. Je mezi nimi i autor hry Jiří Suchý. Jestliže jsme tu zapochybovali o jeho autorských schopnostech, dlužno dodat, že jsou přece jen větší než jeho schopnosti herecké. Nicméně je publikem přijímán příznivě a zdá se, že si s ním rozumí.
Výprava Z. Hlocha a J. Jireše svědčí o tom, že soubor se netopí v penězích, ale vlastně to ani nevadí - náznak totiž budí dojem jakési avantgardnosti.
Kostýmy Běly Novotné nic nezkazily a sloužily svému účelu. Kvartet řízený Ferdinandem Havlíkem byl vedle Miloše Kopeckého (či Miroslava Horníčka) druhým (a posledním) profesionálním prvkem celé inscenace. Svěží a vysloveně chytlavé melodie Jiřího Šlitra hrál naprosto dokonale.
Na konec jsem si nechal humor, který dle mého názoru je jakousi podlahou, na níž celá inscenace stojí. Publikum se zřejmě rádo směje, a tak nenechá zapadnout jedinou, byt' sebemenší, příležitost k smíchu.
A těch příležitostí je v Člověku z půdy o něco víc než jinde. A to může být důvodem k tomu, že Semafor bude mít nejspíš nějaký čas vyprodáno. Začalo to vesele, počkáme si, co bude dál.
(jis) 
Tak takhle bych to napsal, kdybych byl tehdy kritikem a můj vztah k Semaforu by byl celkem neutrální. Nezmínil bych se o Františkovi Filipovském, protože ten se do hry zapojil až rok po její premiéře, kdy Miloš Kopecký se už nabažil. Byl bych zřejmě jeden z mála kritiků, kteří si za celou historii Semaforu všimli, že se tu velmi zásadně pracuje s humorem, čili s materiálem, který není snadné obrábět, a že ten humor funguje.
Kdybych byl kritikem nadprůměrným, odhadl bych možná i to, co odhadlo zatím jen publikum: že těm mladým lidem nejde vlastně ani tak o divadlo dle platných kánonů, o jejichž existenci vůbec nevědí, ale že se tady narodilo něco, co přehodí výhybku českého divadla na novou, dosud neobjevenou kolej. Po staré koleji se bude arciť jezdit dál, ale po té nové že zakrátko vyjede řada čerstvých mladých lokálek.
Že je tu zkrátka zárodek něčeho, co se za pár měsíců stane jakýmsi hnutím - kdosi to nazval malé divadelní formy.
Nadprůměrně jasnozřivého kritika však tehdy nebylo. Sergej Machonin, který je dnes za takovou persónu považován, nám tehdy dost krutě křivdil, čímž dodával ideologický materiál našim nadřízeným orgánům a ty ho s gustem proti nám využívaly. Budiž mu to odpuštěno - odčinil svou tehdejší zaslepenost velmi statečně později.
Nevím však, jak se mám vyrovnat se skutečností, že tento významný český kritik se dává v roce 1995 slyšet, že »Člověk z půdy by u něho nedošel milosti ani dnes.«
Kdyby tehdejší Semafor aspiroval na statut »opravdického« divadla, mohl by být takhle posuzován, ale náš Člověk z půdy nebyl vlastně vůbec divadelní hrou, nýbrž gestem hloučku amatérů, které bylo natolik prudké, že dalo základ něčemu, co tehdy v divadle neexistovalo a - dle ohlasu veřejnosti - scházelo. Na takové věci by bylo snad rozumné brát jiné metry.
A když už jsem se rozepsal o tom Sergejovi, v roce 1995 se nechává slyšet i v tom smyslu, že chová dnes obdiv k určitým našim inscenacím a dokonce i k filmu Kdyby tisíc klarinetů (k němu mám výhrady spíš zase já), ale pro semaforské současno má označení »srágory a ubožinky« s pevným pocitem, že dneska už se nemýlí, kterýžto pocit měl však i v dobách, kdy se mýlil.
Je to jeho názor a nesluší se, abych mu ho vyvracel. Jen bych rád podotkl, že o jisté jeho stálé zaujatosti svědčí, že pro naše neúspěchy má termín »ubožinky«, zatímco to, co nám vyšlo, komentuje jen drobnou poznámkou »ještě, že se (Suchý) občas utne a udělá něco úměrného svému talentu«. Z toho usuzuju, že Sergej Machonin nebude asi nikdy patřit mezi naše fandy, kteří se trápí našimi neúspěchy a jásají s námi, když se něco povede.
Z uvedených řádků mám spíš pocit, že u něho je to přesně naopak.
Jinak někteří z kritiků, kteří nás tehdy deptali z partajně-ideologických pozic, svůj tehdejší názor později upřímně a veřejně odvolali (Jiří Hájek), pokud neemigrovali na Západ (Dušan Havlíček). Ostatní aspoň chytře mlčí.

Pokračování příště...                 Další díly najdete zde

(text k fotografii)
Protože jsem byl grafik, připadla mně práce velmi čestná, namalovat nad vchod do divadla firemní štít.
 

foto © archiv Jiřího Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 09. 2010.