| Teď by se nejspíš slušelo, abych se zmínil i o tom, co se dělo kolem Semaforu mimo scénu. Je už to víc než pětatřicet let a znáte to, některé mnohdy nedůležité detaily si pamatujete naprosto přesně a při tom dokážete zapomenout na to, že jste vyhořeli. My jsme nevyhořeli, ale zato byl u nás při návalu sražen jedním divákem ze zdi hasicí přístroj a znehodnotil oděvy dalším deseti. To si pamatuju.
Pamatuju si taky, že náš tehdejší inspicient si dovoloval na dceru paní cukrářky odvedle a byl z toho skandál - musel jsem při koupi kremrole vyslechnout před plným krámem, že mám v ansámblu pěkný dobytek!
Taky si vzpomínám na svůj skútr značky Triumph-Tessy, který byl v Praze jedinej a budil pozornost narozdíl od hlučnějších strojů tuzemské výroby, které budily pouze občany.
A taky na to, jak jednou, zatímco jsem si v šatně smýval z obličeje šminku, říkali mi kolegové na shledanou, leč neodcházeli a já jim poctivě s namydleným obličejem odpovídal a oni pořád zdravili a teprve, když počet pozdravů byl asi třikrát větší než počet členů souboru, došlo mi, že tu cosi neklape.
Mezi maličkostmi, o kterých se můžu zmínit, jsou třeba i oblé proporce Renaty Tůmové v černém trikotu - ne že bych je nějak speciálně pozoroval, samy mně neustále vstupovaly do zorného pole.
Nebo ta dívka, která seděla den co den v první řadě, a já, divadelně nezkušený, akceptoval pitomý nápad inspicienta Hrabánka a jednou jsem při svém nástupu na scénu překvapivě seskočil dolů do hlediště, že s ní jako udělám malé interview. Ona však seděla jako zařezaná a nebyla s to ze sebe vypravit slovo. Publikum nechápalo, co se děje, čekalo, zda věc bude mít nějakou pointu, a já se zatím způsobem velmi pokořujícím drápal zpět na scénu, která byla natolik vysoko, že se nedalo na ni vstoupit elegantně - zkrátka trapas.
Tentýž inspicient mně zas jindy poradil, abych si do bambitky, kterou pro divadlo získala nějakým šikovným způsobem od svého otce Raoula naše herečka Xandra Schránilová, smotal kousek zapáleného filmu, ve škole jsme tomu říkali čuďák, že se jako bude kouřit od hlavně, protože těsně před mým nástupem padávalo za scénou několik výstřelů. Neodhadli jsme ale správné množství filmu a tak z bambitky se kouřilo poněkud víc, než jsme čekali, a scéna se na několik vteřin zahalila do hustého neprůhledného kouře, v němž jsem se dusil a kašlal společně s Milošem Kopeckým. Diváci nechápali, co se to děje, a ani v tomto případě se nedočkali žádné pointy. Takováto extempore na jevišti dneska nesnáším a když někdo něco podobného způsobí, nemám ho nějaký čas rád.
Ale udály se i věci, které stojí za zaznamenání, protože měly pro nás značný význam. Jednou z nich bylo mé setkání s Waldemarem Matuškou.
Když skončila naše spolupráce v Redutě a v kavárně Vltava a já začal spoluvytvářet Divadlo Na zábradlí, naše cesty se rozešly. Doslechl jsem se, že jezdí po vlasti s jakýmsi souborem a hraje v revui Poplach v hotelu A (nebo tak nějak). No a pak jsem ho jednou potkal.
Myslím, že ona revue se už blížila ke své derniéře, a když jsem Waldovi navrhl, aby šel do Semaforu, přijal to bez váhání. Abych u něho probudil větší zájem, začal jsem mu slibovat, že do roka bude zpívat v rozhlase a v televizi a že mu vyjdou i gramofonové desky.
Šli jsme tehdy spolu po Václavském náměstí směrem k muzeu a přesně, docela přesně si pamatuju ten pochybovačný tón v jeho hlase, když komentoval mé nabídky. Ale nebyl jsem v tuhle chvíli neseriózní - naše styky se zmíněnými institucemi už byly natolik zavedené, že co jsme jim nabídli, to bylo přijato. A věděl jsem, že když nabídneme písničku s neznámým zpěvákem Matuškou, bude-li to výrobek dobře zavedené firmy S+Š, bude přijata. Což se posléze potvrdilo. Ale tenkrát to byla pro Waldemara trochu silná káva.
Kámen úrazu byl už jen v tom, že jsme měli v Semaforu plný stav a bylo tedy nutno čekat, až se uvolní místo. To se ale stalo poměrně brzy. Waldemar Matuška se stal členem souboru a působil ve hře Člověk z půdy jako jeden ze čtyř girlsáků, nebo jak bych měl nazvat ty chlapy, kteří u nás suplovali revuální girls.
Tak takhle si Matuškovo angažování pamatuju já. On si to pamatuje zase trochu jinak, ale to se stává.
V podstatných momentech se naše legendy shodují. 
Ještě jedna příhoda z té doby stojí za zaznamenání. Jednou, když jsem šel z kanceláře Semaforu, zastavil mě herec z jistého oblastního divadla a požádal mě, abych mu pomohl ke vstupenkám. Jsme přece kolegové v profesi a jako takoví si musíme pomáhat a fronta je moc dlouhá. Neznal jsem toho herce, nejspíš nebyl příliš věhlasný, ale věřil jsem, že je skutečně hercem a že bychom si měli pomáhat. A tak jsem se s ním vrátil do kanceláře a zajistil mu dvě volné vstupenky. Snad to byl opravdu herec.
Když jsem pak vyšel před divadlo, zaznamenal jsem tu frontu a byla skutečně pořádná. Odhadl jsem ji tak na půldruhé hodiny.
A v té frontě, téměř na konci, stál František Hrubín, básník, jehož křehkou poezii jsme se učili poznávat ve škole, klasik a plachý člověk. Když jsem k němu přišel a poprosil ho, aby mě následoval, přivedl jsem ho tím do zřejmých rozpaků. Nervózně se rozhlížel po těch, kteří tu frontu sdíleli s ním a nejspíš ta jeho plachost mu nedovolovala, aby mi odporoval.
Vyloupl se z fronty a šel za mnou. Dal jsem mu vstupenky a požádal ho, aby už nikdy nestál frontu a kdykoliv by chtěl jít do Semaforu, aby zkrátka zatelefonoval. Slíbil mi to, ale tenhle svůj slib nikdy nedodržel. Do Semaforu chodil, jen když jsem mu vstupenku vnutil. To byl jeho způsob komunikace s divadlem, které měl nejspíš upřímně rád. Troufám si tak soudit podle jednoho dopisu, jenž se mi jednou dostal do rukou, ač je určen jinému adresátovi. František Hrubím tu píše o své generaci:
...blýskáme se svěžestí a mládím (ale někdy se mi zdá, že je to blejskání rukávů na loktech a nohavic na kolenou). Ale což - Jiřího Suchého máme rádi, líbí se nám, tak snad je něco pravdy na tom mládí.
To napsal František Hrubín Jiřímu Trnkovi v roce 1961, kdy mně bylo třicet a oni ve mně viděli člověka mladé generace a fandili mému počínání, čímž se lišili od míst úředních a od recenzentů.
Františka Hrubína jsem měl velmi rád a mé sympatie k němu ještě stouply, když jsem se od kohosi dověděl, že vyplnit složenku a jít ji odeslat na poštu, působilo mu hroznou duševní trýzeň a v ten den, kdy se tato transakce uskutečnila a v den následující, za nic nestál. Moc jsem ho chápal, protože tyhle drobné úřední úkony byly i pro mne nepřekonatelnou skutečností, kterou jsem neustále odkládal a tím jsem si jen zvětšoval své utrpení, jelikož jsem je tak obohatil o výčitky svědomí.
František Hrubín mi od té doby posílal každou novou knihu, která mu vyšla a psal mi krásná věnování, ta však tu nezveřejním, abych neupadl v podezření, že se vychloubám.
Když už je na přetřesu František Hrubín, musím na něho prozradit, že jednou, když k nám přišel na návštěvu, slíbil mně, že mi věnuje ručně nadrásanou čarodějnou knihu s tím, že se ji bojí mít doma. Označení nadrásanou jsem tu použil záměrně, protože knihu nejrůznějších zaklínadel si založila osoba, která asi byla mdlého rozumu, protože písmo bylo velké a neohrabané a některé partie nedávaly smysl.
Knížku mi pak skutečně poslal a v ní doprovodný dopis - mám ho tu před sebou a čtu v něm větu, která byla a je dodnes mou privátní teorií, leč netroufl jsem si ji nikdy zveřejnit - od komika by to znělo namyšleně. Od básníka Hrubínova formátu je možno ji přijmout jako výrok povolaného:
Myslím, že nejvíc poezie je v legraci a že ji v dnešním navečeru u Vás bylo víc než v mnohé tlusté sbírce.
Jednou jsem ukazoval tu knihu zaklínadel jednomu příteli, který je znalcem přes magii a čarodějnictví a ten mě upozornil na dva otvory, které zely na kraji dřevěných desek přesně proti sobě. Ty otvory jsou tam proto, aby mohla být kniha zašněrována tkalounem, protože knihy s černou magií nemají ležet jen tak nezašněrovány, pokud nechceme, aby negativně působily na své okolí. Srdečně jsem se téhle informaci zasmál.
Ale ještě téhož večera jsem vzal tkanici a knihu pro jistotu zašněroval.
Pokračování příště... Další díly najdete zde
(text k fotografii)
Ve hře Člověk z půdy nám roli revuálnich girls obstarali čtyři chlapi: Pavel Linhart, Waldemar Matuška, Zdeněk Braunschläger a Václav Štekl. Bylo to tak trochu proti našemu přesvědčení - napříště už jsme vyhledávali girls skutečné a ty se staly pro divadlo Semafor dosti charakteristickým znakem. Ale začátky vypadaly takhle.
|
