Ivo Fencl: 120 let po narození Agathy Christie připomeňme její detektivky podle citátů

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

120 let po narození Agathy Christie připomeňme její detektivky podle citátů
Ozval se dlouhý zděšený vzdech a pak promluvily dva hlasy. Snad je to zvláštní, ale byly to dva citáty. David Lee řekl: "Boží mlýny melou pomalu…"
Lydie roztřeseně šeptala: "Kdo by si to byl pomyslil, že ten stařec má v sobě tolik krve…" Vánoce Hercula Poirota
Ve středu 15. září 2010 tomu bylo sto let od chvíle, kdy se narodila nejúspěšnější autorka detektivek Agatha Christie a každý si jistě vzpomene, že její nejslavnější román je postavený na podivné říkance.
V povědomí taky chováme, že oněch anglických, ale vlastně i českých rozpočitadel a říkanek fungovalo a funguje v díle geniální dámy víc, i když jsem právě zjistil, že "jenom" deset? vedle Deseti malých černoušků jsou to ještě říkačky Pět malých prasátek, Tři slepé myšky, Tři kosíci (alias Kapsa plná žita), Zlatá brána otevřená, Přezka spadla, kdo ji zvedne, Jak vám roste zahrádka?, Smutný klučík, Křivý dům a Starý král Cole.
To je podivuhodná pravda a to jsou i fakta, "milý Watsone", ale málokdo si uvědomí, že Agatha zrovna tak často stavěla i na citátech. A ne snad? Vezměte třeba román Temný cypřiš (1939).
Jmenuje se snad podle nějakého obyčejného a zaměnitelného cypřiše? Ne. Ten cypřiš přišel z Večera tříkrálového a z následujících Shakespearových veršů:
Tak už pojď, jen pojď, smrti má,
pod cypřišem temným ať spočinu.
Jen leď, tak leť, duše má,
to pro krutou lásku zahynu.
Další Agátin román Prst boží (1943) je zase pojmenován na základě čtyřverší perského vědce a filozofa Omara Chajjáma (1048-1122): Prst boží sčítá dny a dílo své hned nekončí, nicméně česky ta knížka bohužel vyšla pod názvem Není kouře bez ohýnku, takže nám to může být vcelku vzato jedno. Ale mimochodem, právě tahle "Agáta" má vůbec nejneobvyklejší rozuzlení, s jakým se šlo v jejích románech setkat. Pachatele se dovíte už před finálním vysvětlením slečny Marplové!
V podobné situaci jako v předchozím případě se jako Češi ocitáme i při četbě románu Poslední weekend (v originále však Propast), v jehož osmnácté kapitole sice Hercule Poirot cituje čtyřverší z básně Maud od Alfreda Tennysona (1809-1892):
Jak odporná mi je ta propast za lesem
se svahy zmáčenými krvavým vřesem
V tiché hrůze z nich krev skapává
ozvěna jen "Smrt" jak odpověď nám dává,
v překladu však žádnou pasáž vztahující se k veršům nenajdeme. Byla vypuštěna, ale Propast je i tak zajímavá. Kupř. tím, že obsahuje nejméně vylíčeného vyšetřování i stop ze všech existujících Poirotových příběhů. Ano, je sice pravda, že Agátina schopnost povahokresby v tomto díle přímo rozkvetla, bohužel se tak ale událo na úkor kvality detektivní zápletky a Poirot je tak nadbytečným, až ho autorka z pozdější dramatizace vyhodila úplně.
Udělala dobře. Ze všech svých případů se do tohoto hodí Belgičan nejméně. Vždyť se zde, považte, dokonce tvrdí, že si koupil venkovský dům. Jak by to mohl udělat? Jak se zdá, Agatha ho sem ostatně vmontovala jen pod tlakem vydavatelství a - jak se nezdá, teprve skoro na straně sto.
Navíc… Zapomněl tu komolit angličtinu. Nu, a máte-li tu knihu, všimněte si, že stejně postradatelná je i postava Davida Angkatella.
Další "citátový" román Chycen v proudu (1948, česky však Čas přílivu) se opět jmenuje podle Shakespea, a to díky dvojverší ze hry Julius Caesar:
U věcí lidských jest čas přílivu,
jenž chycen v proudu vede ku štěstí…,
které je prvně citováno ve čtrnácté kapitole. Zápletka se po právu zdá jednou z nejspletitějších, jaké kdy Agatha vyspekulovala, a pokud jste už knihu četli nebo vám nevadí poznat odhalení, zacituji teď poprvé archiváře a znalce Agátina díla Johna Currana:
První smrt považovaná za vraždu je nehodou. Druhá, předpokládaná sebevražda je opravdu sebevraždou, i když ostřílení čtenáři pojmou podezření na vraždu. A třetí, zdánlivá sebevražda je vraždou. Taková kombinace nemá v počinech Agathy Christie obdoby.
Dvě hrdinky zde kromě toho nezávisle na sobě komplikují vrahův plán vlastními příběhy, které v obou případech končí násilnou smrtí jejich kompliců, a záhadou čtenáři je dlouho i sama totožnost první mrtvoly…
Další román Plavý kůň (1961) je jeden z nejsilnějších za posledních patnáct let Agátiny kariéry a vcelku přirozeně nám vysvětlí (i bez Poirota, který se tu prý původně měl vyskytovat, zatímco zde nakonec figuruje kamarádka – ano, pouhá kamarádka - slečny Marplové – a ještě v bezvýznamné úloze), tedy vysvětlí nám vraždu starého kněze spáchanou… podle všeho mystickým vnuknutím. Titul knihy vychází z BibleZjevení svatého Jana:  I pohleděl jsem, a aj, kůň plavý, a toho,/ kterýž seděl na něm, jméno bylo smrt… A co víc?
Nad rámec obvyklých detektivních prvků se kniha vyznačuje nesmírně uvěřitelnou zápletkou, píše John Curran, velmi neobvyklým jedem (thalliem. Pozn. IF. Předtím už ten jed ale užila v jednom příběhu Ngaio Marhová a později a v realitě otrávil thalliem dva lidi jistý Graham Young odsouzený za to roku 1972) a nefalšovaně hrozivou atmosférou. Na první pohled by se mohlo zdát, že Agatha Christie najela na odlišnou literární kolej a začala se zaobírat černou magií, ale jak je u mnoha jejích počinů zvykem, zdání klame.
Další citátový titul Prasklé zrcadlo (1963) jest pro změnu opět citací z Tennysonovy básně a tentokrát z Paní ze Shalott:
Pavoučí vlákno do dáli odlétlo
zrcadlo od rámu k rámu prasklo.
"Prokletí stihlo můj rod!"
vykřikla paní ze Shalott… Jde o román se slečnou Marplovou a zároveň poslední Agátinu "vraždu na vsi". Když ho odevzdala nakladatelství, hned první čtenář bohužel uhádl vraha, což se jí nejspíš ještě nestalo. Byla totiž až moc poctivá, co se týče uvádění faktů, a snad opět prozrazuji příliš, ale až po oné blamáži vyškrtla všechny úvodní zmínky o zarděnkách.
Po vydání knihy Prasklé zrcadlo byla pak sice Agatha Christie obviněna, že námět vytěžila z životní tragédie americké herečky Gene Tierneyové (1920-1991), jejíž dcera Daria roku 1943 a jako miminko ohluchla a oslepla následkem spalniček, nicméně Agátino nakladatelství vše popřelo a neměla prý "dosud o cause potuchy"
Dvěma mírnými nedostatky této detektivky je využití zcela smyšleného jedu a jistá nevěrohodnost týkající se postavy Arthura Badcocka, nudného a nevýrazného muže, který přece nikdy nemohl být manželem slavné Mariny…
Jedním z nejlepších románů Agathy Christie a prý nejlepším za posledních dvacet let jejího života je i Nekonečná noc (1967), jejíž titul se - tentokrát - inspiroval verši Williama Blakea (Věštba nevinnosti):
Každou noc a každý den/ někdo je pro bídu narozen
každou noc a každý den/ někomu láska je osudem
někdo se zrodí pro lásky sladkou moc/ jiný se zrodí pro nekonečnou noc.
Tato mimořádná kniha rozepsaná v Americe se svou vážností značně vymyká jinak optimistickému dílu Agathy Christie a je spíš tragédií. "V některých rodinách se zřejmě jedno dítě narodí s předurčením vydat se na špatnou cestu", odpověděla její autorka Timesům a zatímco jiná díla vždycky psala čtyři měsíce, tohle měla prý za šest týdnů. Je snad i spontánnější a fakticky jde o poslední skvělý román, který kdy napsala, jehož úspěch je založen na dalším geniálním využití figury nespolehlivého vypravěče. Udivující je kniha z několika důvodů, poznamenává John Curran. Napsala ji už starší žena (Christie bylo skoro osmdesát! Pozn. IF) z vyšší střední třídy slovy mladého muže z třídy pracující. Oživuje tu svůj nejslavnější trik čtyřicet let poté, co mu dala vzniknout (trik z Vraždy Rogera AckroydaMuže v hnědém obleku, dodávám, ale po těch čtyřiceti letech máme k dobru i zvrat navíc), odlišuje se od čehokoli, co kdy napsala, a konečně jde také o návrat ke scénáři několikanásobných vražd z románů Deset malých černoušků nebo Nakonec přijde smrt, protože na konci jsou taky všichni hrdinové po smrti – Ellie, Gréta, paní Leeová, Santonix, Claudia Hardcastlová… a Michael je za mřížemi – přinejmenším na doživotí.
Nekonečná noc vysoce uspěla, i když vlastně ani není klasickou detektivkou a z větší části působí jako "obyčejný" román, jenom se zlověstnými podtóny, čímž se i totálně odlišuje od ostatních děl Mistryně. Dojem je ale ještě působivější, protože... Nikdo neočekával, že by zopakovala svůj oslnivý, čtyřicet let starý trik, podotýká Curran. Ale nesmíme zapomínat, že kariéru postavila právě na tom, že dělala to, co nikdo neočekával.
Kniha, popravdě, sdílí zápletkovou konstrukci se Smrtí na Nilu a částečně i se Záhadou na zámku Styles. Ve Smrti na Nilu i v Nekonečné noci se spolčí dva milenci, aby vmanipulovali (přitažlivého) ničemu do života zámožné dědičky, oženili jej a nechali žít, ale dědičku zabili, zatímco své vlastní vztahy kamuflují roztržkou. Nekonečná noc jen kromě toho i rozšířenou parafrází Agátiny tehdy už nejspíš pozapomenuté povídky Případ domovnice (1942) a román obsahuje minimálně patero naprostých nepravděpodobností vyjmenovaných i na 451. straně Curranovy knihy Utajené zápisníky Agathy Christie (2009, česky 2010), ze které jsem čerpal pro tento článek. Jak ovšem John Curran odhalil, všechny nepravděpodobnosti vepsala Agatha do textu dodatečně a určitě vlivem docela scestné představy nějakého redaktora, že by měl být netypický román klasičtější detektivkou. Poslechla… a místo klasičnosti vnesla do své knihy jen zbytečné otevřené konce…
Dublinský archivář John Curran, dlouholetý redaktor oficiálního bulletinu Agatha Christie Newsletter se spojil se spisovatelčiným vnukem Mathewem Prichardem a mj. spolupracoval i na zřízení Archivu Agathy Christie. Jeho životní okamžik nastal po smrti Agátiny dcery Rosalindy, kdy se k němu dostalo čtyřiasedmdesát nečitelných Agátiných zápisníků. Dešifroval je, tematicky utřídit a okomentoval. Co vlastně uvnitř najdeme?
Nástiny dějů, osnovy románů, seznamy postav a seznamy říkanek. Jistěže i citáty. Dále alternativní rozuzlení a vyškrtnuté scény. V pozůstalosti se kromě toho díky Curranovi našly i dvě nikdy nezveřejněné povídky s Poirotem, které novou knihu uzavírají – a doplněny Curranovými komentáři.
                       
Díky za tuto publikaci! V češtině je navíc uvedena i "Dvěma poznámkami překladatele" Jana Čermáka (jinak v roce 1997 i zakladatele Společnosti Agathy Christie), a Čermák tu zdůrazňuje, že vyšel při práci v maximální míře z dosud vydaných českých překladů.
Úvodem řady z Curranových kapitol ale i ještě pečlivě rozšířil výčty těch Agátiných románů a povídek, jejichž rozuzlení jsou v kapitolách vyzrazena. A dodává: V některých případech se ukázalo jako nemožné, abych se o daném příběhu náležitě rozepsal nebo jej konfrontoval se zápisníky, aniž bych při tom nevyzradil rozřešení. Snaha o obcházení toho aspektu pomocí mnohoznačné slovní gymnastiky by každopádně bránila plnému porozumění.
Kromě okruhů okolo citátů a okolo básniček vybudoval Curran i další, i když některé knihy pochopitelně spadaly do více okruhů a musel si tedy vybrat, aby se neopakoval. Například Karibské tajemství by se mohlo objevit jak v kapitole Sváteční vraždy, tak ve Vraždách v zahraničí, píše, a  podobně tomu Pět malých prasátek lze zařadit mezi Vraždy podle říkanek i Ohlédnutí za vraždou. V Curranově báječné knize (528 stran) kromě toho najdete i oddíly o jiných autorech detektivek zmiňovaných Agátiných v zápisnících, o Agátiných inspiracích, o skutečných zločinech, jak si je do sešitů zaznamenala, o Detektivním klubu, o vraždách na palubě všemožných dopravních prostředků, o vraždách spáchaných v minulosti a řešených až dodatečně, o variantních titulech Agátiných děl, o jejích nevyužitých nápadech atd. Velmi poutavě nastínil archivář Curran i situaci "zlaté éry britské detektivky" let 1920-1945 a čtyři krátké kapitoly věnoval ČtivostiZápletkámPlodnostiFérovosti veliké Agathy.
A taky jejímu oblíbenému "dvojitému blufu". V čem že spočívá?
S Curranem připomenu. Někdo musí být zřejmým pachatelem, ale zároveň pochopíte, že pachatelem očividně nebude, protože zločin jednoduše spáchat nemohl, i když, jak zvíte na konci, spáchal.
K čemuž se často vracela, nicméně pozor, především v případech vraždících kompliců a jedinými výjimkami, kdy šlo o hlavní postavy, jsou romány Poslední weekendSmrt lorda Edgwarea. "Agatha Christie však bluf dokáže posunout ještě o jednu úroveň výš - jako ve Zkoušce neviny - či přímo omračujícím způsobem – jako ve Svědkyni obžaloby, dodává Curran.
Ale abychom donekonečna nechválili, tak příkladem knihy, kde asi kvůli věku už přece jen selhala po stránce čtivosti, je Bránu osudu (1973). Jde však o čestnou výjimku před cílovou páskou a i dejme tomu v případě vcelku zdrcujícího posudku románu Sešli se v Bagdádu (1951) píše tehdejší nakladatelský redaktor: "Je to kniha nesmírně čtivá a… zkoušku v oblasti udržení pozornosti složila na výbornou."
Nutno dodat, že většinu Agátiných knih ostatně tvoří dialogy a nikdo jí už také nesebere onen báječný trumf, že neexistuje žádný druhý autor detektivek, který by stvořil hned dva natolik slavné detektivy (1920 Poirot, 1930 Marplová)!
A žádný jiný nikdy nepsal tak dobře, tak často a tak dlouho. Ve 104 řečech prodala tato dáma tři miliardy knih. Vydávání pokračuje. (V textu citovány překlady Jana Čermáka, Běty Dintrové, Soni Nové a Evy Hrubé.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 09. 2010.