Jitka Dolejšová: Norsko 2010 - Za všechno může Troll (5)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem


Moc dobře o něm vím, o tom norském skřítkovi s kouzelnými schopnostmi. Občas nám schovával různé věci, nařizoval budíka na brzkou hodinu, odstraňoval z cesty turistické značení, přivolával vítr a déšť. Jindy rozfoukal zasmušilé a zlověstné mraky, aby nám odkryl pohádkové výhledy na fjordy, nebo přivolal stádo sobů či obrovskou kolonii papuchalků. Tu a tam pozdržel trajekt, abychom ho ještě stihli, a večer v obchodě pro nás vyčaroval poslední bochník chleba. Děkujeme ti, Trolle, za kouzla a ochranu. Máš velkou zásluhu na tom, že naše putování po Norsku bylo nezapomenutelné.  

Jotunheimen: V překladu to znamená Země (nebo domovina) obrů. Celková plocha NP je 1145 km2. Od roku 1980 jsou tyto norské velehory vyhlášeny národním parkem. Nejvyšší horou je Galdhøpiggen (2469 m.n.m.). Vypíná se tu jedna dvoutisícovka vedle druhé, je jich přes dvě stě a mnohé z nich mají celoroční ledovcový příkrov. Ve vyšších polohách se nachází asi 60 ledovců. Mezi vrcholy leží mnoho jezer, k největším patří jezero Gjende. Jeho voda, pocházející z velké části z ledovců, má matnou, smaragdově zelenou barvu, a nádherně tak kontrastuje s hlubokou modří nedalekého jezera Bessvatnet, které leží o 390 metrů výše. Roste tu např. ledovcový pryskyřník, lomikámen vstřícnolistý, rozchodník, kuklík, alpský huseník, alpské silenky, horská bříza atd.

Zatím jsem se nezmínila o zdejších lesích. Zdálky mi jednotlivé jehličnaté stromy připadaly jako smuteční. Měly na sobě tmavé cáry nějakých lišejníků. Zblízka to vypadalo jako parazitující rozcupované provázky. Chytrý atlas nám dal zajímavou odpověď. Jde o neparazitující (fuj, to je slovo) lišejníky – provazovky, velmi citlivé na znečištěné prostředí. Tyto indikátory jsou přímým důkazem, že tady je „vzduch čistý“. A to i v pravém smyslu slova. V našich krajích se již nevyskytují. Škoda.


Pátek 9. července
Dnešním cílem je hora Gråhoe (1290 m.n.m.), převýšení asi 600 metrů. Túra s krásnými výhledy, vcelku mírná. Připadáme si, jako když procházíme rozsáhlou botanickou zahradou s miniaturními rostlinkami. Ani nedokážeme všechny pojmenovat. Co je však krajně nepříjemné, je invaze much. Nejsou to malé mušky ani velké masařky. Jsou drobnější, jsou jich stovky – a jsou nesmírně dotěrné a vlezlé. Lezou do očí, vlasů, uší, nosu i pusy. A taky na nervy. Nedají se odehnat. Popoletí či popolezou maximálně o deset centimetrů. Zavazujeme si šátky a natahujeme je přes uši. Přidáváme do kroku. Doufáme, že s vyšší nadmořskou výškou mouchy zmizí. Kdepak. Repelent na ně nepomáhá. V této souvislosti vychvalujeme komáry. Ti mají jasný cíl. Sednout a cucat. Mouchy mají cíl: otravovat. Komár je předvídatelný, dotěrka moucha nikoli.
Túru zvládáme v rekordním čase, tu a tam se nám podaří pozorovat krásné okolí a fotit. V dálce se vypínají zasněžené vrcholky nejvyšších jotunheimenských štítů, stranou se zelenají oblé kopce Rondane. Pod námi se zrcadlí lesklá jezera, z nichž největší je Lemonsjøen.
Na památku této „muší“ túry jsme si horu Gråhoe přejmenovali na Mušín alias Muškát.





Text: Jitka Dolejšová
Foto: Jitka Dolejšová, Martin Dolejš

Pokračování příště...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 09. 2010.