Milan Turek: Vyšlapaní průvodci libereckým krajem

Rubrika: Publicistika – Rozhovory


Na zeměkouli jsou státy, jejichž národní důchod živí především cestovní ruch. U nás to bylo donedávna hornictví, v poslední době pak sklářství, pivo a automobilismus. Krásy naší vlasti jsou však stále významnou devizou, což dosud není nijak využíváno. Mýlí se ti, kdož cestovní ruch omezují na penziony a restaurace, významným artiklem je i propagace formou publikací či jiných mediálních prostředků, které k nám přilákají turisty. Liberec má dostatek průvodců i jiné literatury, která může přístupným způsobem propagovat kraj. Jedním z autorů dnes i mnohačetné řady publikací o Liberecku je Marek Řeháček. Svou práci nám přibližuje v následujícím rozhovoru. 

• Vzešla inspirace napsat vaši první knihu o historii Hrádku nad Nisou od představitelů města nebo to byl váš nápad?

M. Řeháček: Kdepak já, s myšlenkou zpracovat vyprávěnou formou historii Hrádku přišel v roce 1994 tehdejší starosta Milan Faltus, člověk, který vlastivědě obecně velmi fandil už proto, že Hrádecko bylo z tohoto pohledu téměř nepopsané. Ú-žasné navíc bylo, že mi svěřil úkol sepsat městskou vlastivědu jen na základě velkorysé důvěry - bylo mi tehdy necelých dvacet let a předtím jsem napsal jen povídání o památkách na Ještědu. Vzešla z toho tehdy malá publikace o Hrádku, na kterou později - na základě zájmu Hrádečáků a tamní radnice - navázala další tvorba, která ze mne tak trochu udělala "barda" krajiny okolo řeky Nisy.

• Tady už začala první spolupráce s ilustrátorem?

M. Řeháček : Ta první brožurka svedla moje literární cesty s kreslířem Petrem Ferdyšem Poldou, s nímž spolupracuji a přátelím se dodnes. Výsledkem našich společných přání byla velká kniha Hrádecko - krajina na Nise s jeho ilustracemi. Ta vyšla v roce 2001 a byla pojata jako vyprávěná vlastivěda popisující celé Hrádecko jako krajinu mezi Jizerskými a Lužickými horami. Od roku 2004 tvoříme na Hráde-cku a Žitavsku první díl velké Knihy o Lužických horách, který zatím vychází díky pokračující podpoře Martina Půty, současného starosty Hrádku - již několik let v měsičních pokračováních. Ta kniha má už dnes téměř 500 stran a jen se modlím, aby toho nakonec nebylo až moc na vázanou podobu.

• Psát průvodce krajem znamená mít jeho dokonalou znalost, vycházíte převážně z literatury?

M. Řeháček: Mnohem důležitější je krajinu pořádně projít, posedět s lidmi, ochutnat polívku v místních hostincích, spát na mezích a vyslechnout si příběhy, vyprávění těch, kteří tu žijí. To je pro mne klíčové, tak vzniká vždy jakýsi "duch" průvodců. Literatura je jako pramen pro tvorbu také důležitá, ale ne nejdůležitější. (Všechna místa autor navštívil většinou pěšky)

• Dá se mluvit o českých pramenech?

M. Řeháček: České prameny se vesměs - až na čestné výjimky jako je tvorba Míly Nevrlého - mého nedostižného literárního vzoru či odborné publikace - nedají příliš použít; je zde ale hojně pramenů německých. Na Liberecku starých a na Žitavsku i nových. Takřka celá historie naší krajiny je zpracována v německých vlastivědách, často na velice slušné úrovni, bez předsudků a nikoliv tendenčně; skvělé jsou kupříkladu publikace fojteckého učitele Ressela, jeho pečlivost a rozhled dodnes překvapuje. Ale častokrát člověk narazí na mnohokrát opisované nesmysly, na které jsem se i já chytil a až pozdější bádání ukázala, jak to doopravdy mělo být. Každé další vydání svých průvodců proto pečlivě opravuji na základě nových poznatků. Je to vlastně stále živé dílo.



• Vydávat obsáhlé průvodce je náročné na čas i finance, nemyslíte, že útlejší by byly prodejnější?

M. Řeháček: Musím říci, že bolení hlavy spojené s prodejností naštěstí přenechávám vydavatelům a oni se tváří, že jim to nevadí. Spolupracuji s Petrem Ferdyšem Poldou, Kalendářem Liberecka, Horským spolkem i dalšími a až na výjimky nebývám v rozsahu limitován. Kamarád Jan Pikous si ze mne dělá často legraci, že jsem člověk ukecaný. To platí i o mých knížkách, na průvodce je tam textu asi opravdu hodně, protože na stránkách jsou i všechny ty báchorky, pocity, nálady. Zatím si ale nikdo nestěžoval, že by při čtení padl únavou.

• Zavádíte svými průvodci turisty jen do oblastí Libereckého kraje?

M. Řeháček: Moje domovská krajina je mezi dvěma "sněhovými vrcholy" - Sněžníkem nad Děčínem a krkonošskou Sněžkou, tady žiji a tady asi i umřu. Mimochodem sličná Sněžka by si svoji knihu také zasloužila. Po této krajině se procházím a jsem schopen o ní vyprávět. Takže sem patří i Šluknovsko a německá Horní Lužice, to jsou taky "moje" krajiny. Jsem fascinován i pravým břehem řeky Nisy, který dnes patří Polsku, tam má sousta věcí bizarní rozměr - nejen obrovský energetický kompex v Turówě, který je - ať chceme nebo ne - součástí naší krajiny, ale i opuštěné zámky, krásné statky, větrné mlýny.
V Čechách píši vesměs o krajinách sudetských tzn. těch, kde je patrný vliv německy mluvícího obyvatelstva; jsem ale i velikým fandou českého Podještědí a jeho horáků. Naopak mne literárně nepřitahuje Český ráj, je to zvláštní - rád tam jezdím, ale psát mi o něm nejde. Asi je moc spořádaný, uhlazený a pečlivě popsaný; rád se tu nechávám unést texty jiných, třeba skvělým vyprávěním ar-cheologa Waldhausera. To Frýdlantsko je pro mne jiné sousto, taková krajina je velkou výzvou...

• Kvalita poslední knihy Frýdlantsko se zdá být relativně vyšší než u před-cházejícíh děl, máte k tomu kraji nějaký bližší vztah?

M. Řeháček: Je to neskutečně zvláštní, ale ta kniha byla celá napsaná za necelý měsíc. Vstával jsem letos na jaře každé ráno ve čtyři hodiny a psal, dokud jsem nemusel jít do práce. Bylo ticho a najednou začali zpívat ptáci v zahradách naproti našemu domu. Bylo to krásné. Ale je také třeba říci, že Frýdlantsko je moje téma už od počátku 90. let, kdy jsem studoval frýdlantské gymnázium. Měl jsem tehdy asi hodně otevřené oči a tak krajina do nich spadla. A co více - byla to hodně emočně vypjatá doba, gymnazijní studentíci mají otevřené nejen oči, ale i hrdla a srdce, pojí se s tím krajem fascinace i lásky. A navíc - po revoluci bylo Frýdlantsko úplně naruby, přestaly platit staré pořádky a nové ještě nepřišly, krajina tu byla plná historie a dávného bohatství, ale zarostlá a neudržovaná, ale mělo to celou řadu krásných souvislostí; spoustu věcí se tu dalo objevovat. Tvořit si vlastní představy a nasávat nálady. To už se málokde může. Takže ten průvodce vznikal vlastně skoro dvacet let a byl sepsán za necelé čtyři týdny.



• Liberecký kraj má na své mapě oblasti, jichž jste se nedotknul, předpoklá-dáte zpracování Krkonoš nebo Českolipska?

M. Řeháček: Starodávná krajina Českolipska má nepochybně objevování ještě před sebou a myslím, že tam čeká ještě spouta hezkých překvapení. Bezděz, Ralsko, ale i třeba ty sklářské vesničky v lužickém podhůří, to všechno mne láká. U Krkonoš je to jiné, ty jsou již poměrně precizně popsány mnoha autory, ale v krkonošských knížkách mi trochu chybí ten pohled ze zákulisí, ta jakási zadní schodiště známých míst; příběhy lidí, nálady. Poměrně málo je popsaná i polská část hor, to ale nakonec platí i u našich Jizerek. Jenže: času těm dvěma oblastem opravdu vlézt pod kůži příliš nemám, a tak možná čeká jiné doby nebo publicisty. Já mám momentálně nejbližší cíl Lužické a Žitavské hory, v té krajině pracuji již deset let a knihu - průvodce po krajině sklářů a malebných chalup bych rád dokončil v roce 2010.

• Na trhu chybí vlastivědná, či turistická literatura kraje pro mládež, nehodláte předělat v tomto syslu třeba Jizerské hory nebo Ještěd?

M. Řeháček: Mám již několik let myšlenku udělat hravého průvodce po Liberci a okolí pro školní děti; přešlapoval jsem okolo toho dost dlouho v jisté bezradnosti, protože jsem přeci jen zvyklý tvořit pro dospělé. Jenže - před nedávnem mi cestu zkřížila dobrá náhoda a seznámil jsem se s příjemnou Zuzanou Pechovou, která podobné téma kdysi zpracovala do své diplomové práce a umí tu moji vlastivědu přetvořit i pro dětské oko a duši. Tak se tímto tématem zaobíráme společně a uvidíme, jestli to nakonec v něco vyústí.

• V kraji jsou vydávány různé publikace o přírodě, historii, svědčí o tom, že je dost schopných autorů, aby dobře reprezentovali Liberecko?

M. Řeháček: Těší mne moc, že vedle Prahy, Krkonoš a Šumavy není snad v naší republice oblast, kde by bylo vydáváno tolik vlastivědných publikací. To ale svědčí nejen o schopnostech místních autorů, ale především o laskavé přízni místních čtenářů. Obyvatelé Liberecka jsou nesmírně patriotičtí, vnímaví a tuto oblast literatury mají rádi, protože se v ní odráží jejich lásku k domovu. Moc dobře si uvědomuji, že bez těchto čtenářů by byla vlastivědná literatura jen hromadou zbytečného papíru.

Vlastivědnou literaturu začal psát již v 17 letech. Pod vlivem některých jizerskohorských a podkrkonošských spisovatelů ve svých textech kombinuje historii kraje s vlastními zážitky a pocity. V jeho textech je patrná snaha o navazování válkou zpřetrhaných vztahů mezi českým a německým obyvatelstvem českého severu. V nakladatelství Kalendář Liberecka vyšly knihy: Hrádek nad Nisou O tajemných a pozoruhodných místech Ještědských hor, Frýdlant - Ohlédnutí, Vratislavice nad Nisou, Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, Hrádecko - kraj skal, pelyňku a větrných mlýnů, Liberec - průvodce po městě a okolí, Hasičská knížka z Hrádku nad Nisou, Ještěd a Podještědí, Chata na temeni děda Ještěda, pro příští rok připravuje Lužické a Žitavské hory.
Některé jeho knihy, přeložené do němčiny, holandštiny a angličtiny, jsou považovány za předzvěst nového přístupu k vlastivědné literatuře. Sám o nich říká: "Jde mi jen o to, aby si jejich prostřednictvím lidé vytvořili ke krajině, kde žijí, kladný vztah." Nejvíce si přitom cení souborně nikdy nevydaných Sudetských povídek, které zachycují bizarnost života v severočeském pohraničí, neustále provázeném připomínkami předválečné minulosti.
Dne 23.9.2010 oslavil Marek Řeháček své 35. narozeniny. 

foto © Milan Turek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 09. 2010.