Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (4)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý


ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (4)


(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)



Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát



V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu.
Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich. A vlastně jsem se jím stal, byť mně všichni okolo říkají jinak - básník, zpěvák, herec... Ale já vím jedno: když píšu, zpívám nebo hraju, dělám to jenom proto, abych se mohl po večerech dívat do rozesmátých tváří. A skutečně se dívám - už celé desítky roků. Takže mějte mě za básníka, zpěváka nebo herce, když vám to udělá radost, ale já vím, kdo jsem.

Kdykoliv píšu pro divadlo novou komedii, mám takovou permanentní obavu, že nebude k smíchu. Při premiéře mně svalí první řehot v sále balvan ze srdce. Nikdy netrnu, zda bude příběh mé hry pro publikum dostatečně poutavý - vím, že nebude. Taky vím, že postavy nebudou mít náležitou psychologickou prokreslenost a že bude chybět správná dramatická klenba. A kolikrát si říkám, že bych možná dokázal vyklenout klenbu, prokreslit postavy, příběh opatřit slušivou zápletkou, snad bych si uměl všechny tyto náležitostí osvojit, nejsem přece bez talentu.
Ale: nestal bych se posléze posledním v řadě dobrých českých dramatiků? A vůbec - nebyl náhodou geniální Jaroslav Hašek autorem povídek bez náležité literární koncepce a je vůbec Švejk kniha napsaná tak, jak se kniha má psát? Není Švejk napsán bez jakýchkoliv zábran, spíš jako souhrn anekdotických nápadů, který ve svém výsledku tvoří něco zcela jedinečného? Samozřejmě, že tím nechci říct, že jsem geniální podobně jako Hašek -chci jen říct, že i nezodpovědný literát může dát společnosti za jistých okolností docela pozoruhodné dílo.
Takovouhle cestou se ubírají mé úvahy, kdy jsem se dopracoval k jakémus takémus obličeji a teď mi už jde jen o jeho zachování.
Tenkrát, když Semafor vznikl, jsem si takovéhle problémy nepřipouštěl, nejspíš proto, že jsem ani netušil, že existují. Chtěl jsem jen rozesmát třeba 220 platících diváků, kteří se sešli v sále Ve Smečkách. Třeba se vám zdají mé ambice malé, já zas mám dojem, že jsem na sebe tehdy vzal gigantický úkol. A teď se chci rozepsat o tom, jak to tehdy všechno probíhalo. Chvílemi to bude možná nuda - někdy se totiž toho moc nedělo, ale mohu vám slíbit i stránky napínavé a trochu legrace a snad i trochu pikanterie. A kunsthistorikům další podklady pro jejich práci - nepůjde totiž jen o Semafor, ale i o postižení atmosféry oněch časů.
A tady bych se chtěl omluvit za případné nepřesnůstky. Nebudou nikdy záměrné a prosím, aby byly přičteny na vrub mé ochablé paměti. Sám tu chci podat obraz co nejvěrnější - to nechť je mi věřeno.

***
Psal se rok 1960, Semafor prosperoval, a tu se mi ponejprv projevilo něco, co mě pak vlastně sužovalo po celý život: přes den jsem pracoval rád a intenzívně, ale pak přišel večer a s ním i pocit, že teď bych měl právo si po celodenní dřině odpočinout. Místo toho jsem se však musel sebrat a jít do divadla, kde mě čekala práce nejintenzívnější. Hopsat po jevišti je totiž práce, i když to tak nevypadá.
Dívenky, toužící po dráze herečky, a hoši, kterým se zalíbilo divadlo, mají obvykle jiné představy. Prahnou po potlesku a světlech reflektorů a teprve dvě tři stovky repríz jediné hry uvedou jejich představy na pravou míru. To se právě přihodilo mně.

Když jsem tehdy koncem let čtyřicátých obcházel divadlo V & W ve Vodičkově ulici a později divadlo Umění lidu v Karlině, protože zrovna tam se Jan Werich přestěhoval, trýznila mě nespravedlnost osudu. Jak to, že někomu (v tomto případě Werichovi) se může publikum utleskat, zatímco já tu obcházím v hubertusu kolem budovy, veřejností nepovšimnut? Osud, Prozřetelnost, Bůh - zkrátka jeden z nich - si mého žehrání povšimnul a dal mi to, po čem jsem prahl. Ale stačilo něco málo přes sto repríz Člověka z půdy a já prostě zběhl. Chtěl jsem být po večerech doma a přál jsem si to tak silně, jak silně jsem před tím toužil po divadle.
Pravda, začal jsem naplňovat v Semaforu oněch poněkud nezodpovědně naplánovaných sedm malých forem, které mně měly odlehčit denní vystupování, avšak nějak se jim nedařilo.
Divadlo zázraků bylo vyprodané pouze o premiéře, kdy se u nás poskytují vstupenky zdarma. Po několika reprízách jsme pořad stáhli z repertoáru. Recitátor Jiří Ostermann tu deklamoval verše moderních básníků, a tichý, černovlasý a křehký chlapec tu tančil s neméně křehkou hezounkou dívkou - oba v černých trikotech, atmosféra představení byla posmutnělá a inscenace se tvářila velice umělecky, leč sranda žádná. A právě na ni bylo naše publikum orientováno, a tak Divadlo zázraků bylo považováno za jakousi zradu semaforských ideálů, i když vlastně naplňovalo jednu ze sedmi malých forem, které jsme v se-ma-foru hlásali: divadlo poezie.
Publikum svou nelibost projevilo tím, že se nedostavilo, ačkoliv moje žena Bělina vyrobila na kus velmi krásný plakát. Volných večerů mně moc nepřibylo, což mě rmoutilo, i když na druhou stranu jsem byl rád, že se publikum rozhodlo ve prospěch mé práce. Sám bych se nikdy neopovážil ji upřednostňovat, protože loktaření jsem se nenaučil ovládat.

K mým večerním představením, kterých bylo zpočátku třicet do měsíce, přibylo ještě tzv. Nocturné. Byl to improvizovaný noční pořad a ten nešťastný název jsem, přiznávám, vymyslel já. Měl jsem na mysli slovo nocturno a pokusil jsem se s ním trochu zažonglovat, zkomolil jsem ho do složeniny, která měla znamenat noční turné do světa písniček. Bylo to trochu násilné a teď skoro lituju, že jsem se k jeho autorství tady veřejně přihlásil. Budiž mi to odpuštěno, s přihlédnutím k tomu, že jsem vymyslel taky řadu slov docela povedených. Například složenina meduchtivá (včela) - vytvořil jsem je podle vzoru krvelačná. Anebo jsem v písni použil sloveso do té doby používané jen v dokonavém tvaru okřát, pookřát. Že někdo křeje zrovna teď, to se neříká. Co dělá tatínek? Právě křeje...
Jazykové záludnosti si vymýšlím dodnes. Přemejšlím třeba o tom, jak napsat, že naše Káča a Káča od sousedů jdou po ulici? Jsou to Káčy nebo Ká-či? Obojí je špatně. Co je správně, nikdo neví.
Stejně tak jsem se ptal jedné odbornice, jak napsat známou šarádu Na bidle měl pták dobré bydlo. Přišel vítr a obě bidla - bydla? srazil. Bylo mně odpovězeno, že to je gramatický nesmysl, že bidlo je něco jiného než bydlo a tak se to nedá shrnout do jednoho slova. Ano, to vím taky, ale přece jen může nastat situace, kdy tu větu chci napsat - například teď tady, když chci dokumentovat, že taková věta se napsat nedá.
Jaká věta? Inu nesmyslná věta, že vítr obě b?dla srazil... - Vyřešil jsem to zatím takhle, ale trvám na tom, že někdy je třeba napsat i věty, které jsou v samém základě nesmyslné. Zatím se tahle věta musela šířit jen ústním podáním, protože byla nenapsatelná. Jsem asi první, kdo se ji snaží z naprosto logických a seriózních důvodů napsat.

Ale vraťme se do Semaforu 1960.
Touha po večerech, trávených při rodinném krbu (žádný jsme neměli), mě donutila k tomu, že jsem si z oněch čtyř mužů, kteří v Člověku z půdy suplovali role girls, vytypoval toho nejambicióznějšího a požádal ho, aby mě alternoval. Jmenoval se Rostislav Černý a kromě toho, že hrál jednoho z oněch čtyř, psal taky drobnější literární dílka, texty k písním nevyjímaje. Jednou z nich byla (o něco později v éře twistu) píseň Oliver Twist.
Velmi populární a vydařený hit, jehož hudbu složil Karel Mareš, který o něco později bude režírovat v Semaforu několik našich her. Rosťa Černý byl jeden z mnoha našich členů, kteří po čase emigroval - myslím, že jsem později zaregistroval jeho vizitku na dveřích v západoněmecké televizi, kde jsem se v roce 1968 snažil uchytit. (Pobýval jsem tou dobou v Kolíně nad Rýnem u Jiřího Sehnala - pozdějšího Jethro Spencera Maclntoshe, a s jeho pomocí jsem se dokonce ucházel i o místo v rozhlasové stanici Deutsche Welle. Myslel jsem, že tam zavládne nadšení, neboť jsem krátce před tím získal Cenu Čs. rozhlasu za nejúspěšnější programy - Gramotingltangl. V Deutsche Welle však po mně úředník chtěl, abych šel číst zprávy a tak jsem poděkoval a později se vrátil do vlasti.)
Rosťa Černý hrál tedy za mne Malého lorda a já jsem si mohl trochu odpočinout. Ale zase ne tak moc. Tou dobou jsme s Jiřím Šlitrem probrali zásuvky a z písniček, které se nám tam povalovaly, jsme sestavili pořad, který jsem nazval Martina je sama doma. Protože tu dívku, která je sama doma, hrála pak Zuzana Stivínová, přejmenoval jsem věc pohotově na Zuzana je sama doma a pod tímto titulem vstoupil pořad do historie Semaforu.
Původně jsem o napsání monologu požádal Miroslava Horníčka, ten se úkolu zhostil nejspíš velmi pěkně, ale já měl výhrady. Jeho komentář byl velmi poetický a málo směšný a já, po neúspěchu Divadla zázraků, už jsem se bál poskytnout divákům krásu bez legrace.
Zatímco Krása bez závoje - první striptýzové představení v ČSSR - dokázala v roce 1968 naplnit sál, o kráse bez legrace jsem v tomto směru pochyboval. Miroslav se po odmítnutí textu trošku urazil, ale dost málo - zůstali jsme přátelé i nadále.

A teď se pokusím napsat zase kritiku, tentokráte na představení Zuzana je sama doma, jak se jeví dnes mně, člověku, který jako by už vlastně neměl s tímhle dílkem nic společného - po těch pětatřiceti letech už mi to tak připadá. Takže do objektivity se nebudu ani moc nutit.
7. května se tedy konala premiéra a já bych, být novinářem, o ní už 8. května referoval. Tak tomu totiž bývalo kdysi za Rakouska: kritik běžel ještě v noci nadiktovat do redakce své čerstvé dojmy z představení, aby jeho list měl ty nejaktuálnější zprávy. Dodnes se tenhle chvályhodný zvyk udržel u fotbalu.
Svou kritiku bych nazval třeba...

ZUZANA ANO I NE


Občas se v divadelním životě přihodí, že vznikne představení, které je nesporné. Říkám občas, ale spíš by se hodilo zřídkakdy. Mohu vás ujistit, že představení Zuzana je sama doma mezi taková díla nepatři. Soubor, který tu vystupuje, je příliš nezkušený a má před sebou ještě mnoho problémů k vyřešení. Ale přiznejme mu, že jednu důležitou věc si už vyřešil: problém návštěvnosti.
Plný sál není jistě argumentem pro kvalitu, ale plný sál mladých nadšených diváků, z nichž mnozí jsou v divadle ponejprv nepovinně, nutí k zamyšlení. Nedělejme si iluze, že je sem přilákala touha po hlubokém uměleckém zážitku, nebo dokonce velké myšlenky. Ta mládež je tu proto, že tu někdo vyjadřuje její bezstarostné pocity, její potřebu moderního rytmu, legrace a taky touhu po svém vlastním idolu, který jí nebyl přidělen nějakým usnesením, ale pro který se rozhodla nejen bez souhlasů příslušných školních nebo svazáckých orgánů, ale - a to by mělo být pro ně důvodem k zamyšlení - tak trochu proti jejich vůli.
Dál už psát radši nebudu - kritiku, která by začínala těmito slovy, i když by pak dál už byla tvrdá a nesmlouvavá, by mi nikde neuveřejnili, přestože by vyjadřovala to, co tehdy sálalo z těch očí, které tak visely na nás, poskakujících po jevišti. Nebudu v ní už dál pokračovat a spíš dám nakouknout laskavému čtenáři do kritik tehdy zveřejněných.

Divadelní noviny:

Herecky nejvyhraněnější přednes má ovšem sám Jiří Suchý, který se našel ve strnulé masce smutného klauna, osobitě podbarveného říznutým klukovským temperamentem, jaký by mohl být pýchou i pro rodilého Žižkovana.

Vida, ještě docela nedávno mně v tisku za mé herecké kreace jen láli, dokonce mně bylo doporučováno, abych se vrátil do vinárny a nekoketoval s divadlem a dneska už se kritik v odborném tisku rozepisuje o vyhraněném přednesu. Dělám pokroky!

Určité výhrady k nám měla Mladá fronta:

K tomu nejslabšímu patří zpěv. Žel je příliš patrno, že nejde o skutečné zpěváky, kteří by mohli být rovnocennými partnery hudbě, jak by podobné pásmo vyžadovalo.
Ještě něco se nabízí k zamyšlení. V delším pásmu vynikne zcela jasně, že většina písniček opravdu chce především jen pobavit, překvapit poněkud absurdním humorem. A s tím nelze věčně vystačit. Mladí v Semaforu by si mohli při svých schopnostech klást úkoly daleko větší.


To byla tzv. výtka ideologická a z té jsme si moc nedělali. Jinak bez výtek ve všech kritikách obstála Šlitrova hudba a Havlíkův kvintet.
Naopak zcela propadly dva filmy, které jsme do programu zařadili. Byly to vlastně první klipy: Pramínek vlasů a Včera neděle byla. Natočil je J. Kadár, který zcela nepochopitelně obsadil do rolí nesemaforské herce a pokusil se skloubit neskloubitelné.
Zuzana bylo představení triumfální. Některé písničky - Marnivou sestřenici např. - jsme někdy museli opakovat i čtyřikrát. Publikum manifestovalo.
Jednou - to bylo léto a hráli jsme ve Vojanových sadech, seděly v hledišti dvě řady sovětských turistů. Přišli i odešli hromadně a seděli ukázněně, bez jakýchkoliv projevů nadšení. Poněkud vyplašeně pozorovali rokenrolové běsnění publika i účinkujících, a když bylo po všem, odcházeli z hlediště za tichého zpěvu melancholické ruské dumky. Teď zase manifestovali oni, a sice svůj odpor k imperialistickému hudebnímu škváru.

V době, kdy se hrála Zuzana, prožíval jsem v soukromém životě krásné období. Bydleli jsme stále ve třípokojovém bytě s rodiči mé ženy a bydlívala tu i její sestra, pokud nebyla v mariánskolázeňské hotelové škole, do toho se nám narodil syn Martin, bylo nás zkrátka dost a kdyby úřad rozhodl, že k nám nastěhuje ještě někoho, bral bych to nejspíš s humorem.
Ve vzpomínkách vidím to období prosluněné a plné rozesmátých tváří. Samozřejmě, že tomu tak asi docela nebylo, ale dobré časy si člověk vždycky ještě zidealizuje. Dokonce i oficiální místa se začala smiřovat, jak se alespoň zdálo, s naší existencí a šikanování jako by ubývalo. A pak již vnikl do života první temný mrak, nejspíš abych si nemyslel, že mě bude potkávat jen štěstí.
Seděli jsme tenkrát s Jiřím Šlitrem a Sylvou Daníčkovou v Bruselském pavilónu na Letné - já a Bělina. Nevím už, o čem byla řeč, když k nám přišel číšník a oznámil, že máme naléhavý telefon. Šel jsem tedy k telefonu a zpráva, která na mě čekala, byla zlověstná. Máme prý se rychle vrátit domů.
Projížděl jsem Prahou šílenou rychlostí a Bělina řekla: něco se stalo s Martinem - to máma pozná.
Zbytek cesty jsem ji uklidňoval, že jistě nebude tak zle, bylo to však nejhorší. Náš půlroční Martin nežil.
A tak jsem na vlastní kůži poznal ten legendární úděl komika a baviče, který musí povinně rozesmávat platícího diváka, sám se zoufalým pocitem v duši.
Vyrovnal jsem se s tím svým údělem a posláním statečně, dnes to mohu o sobě prohlásit. Smích v hledišti mi to stvrzoval. Když jsem zpíval blues o černém nebožtíkovi (Blues na cestu poslední), snažil jsem se nemyslet vůbec na nic - bylo to pro mne nejcitlivější místo z celého kusu. Tehdy jsem se vlastně ponejprv v životě setkal se Smrtí, a tehdy jsem asi ponejprv objevil jeden z kladných rysů mé jinak prachbídné povahy: dokážu totiž překonávat překážky - mají-li pravdu buddhisté, chtěl bych se proto stát v příštím životě závodním koněm.
Jednou, až tu nebudu, všímejte si laskavě vítězů na Velké pardubické. Možná, že některý se mi bude podobat.


Pokračování příště...               Další díly najdete zde

(text k fotografii)
V pořadu Zuzana je sama doma exceloval Waldemar Matuška a i já jsem si trochu zaexceloval.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 10. 2010.