Milan Turek: Povídkář z uranu

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Vločky sněhu padaly čím dál víc. Tramvaj zacinkala a zmizela ve snášející se bílé záplavě. Ve výloze obchodu zablikal vánoční stromeček. Její drobné prsty se ukrývaly v jeho tlápotě a proudilo z nich teplo. Na řasy jí spadla vločka.
„Zuzano, ty jsi tak krásná holka,“ vyletělo z něj. Neřekla nic, jen se trochu začervenala. Přitiskl ji k sobě. Neucukla. Ježíšek přišel o čtrnáct dní dřív, pomyslel si.


Ne každý slaví Vánoce na Štědrý den, dárky si lidé předávají často předem nebo až po svátcích. Jeden ze severočeských spisovatelů si přispíšil a dárek k Vánocům věnoval čtenářům již na konci léta. V současnosti se na Liberecku prezentuje skupina literátů, mezi nimiž svými povídkami z horké současnosti dovede okouzlit čtenáře zralý vyprávěč Otto Hejnic
• Jednotlivé části knížky jsou zaměřeny k určitému tématu, jde o váš názor stejně jako o názor obsažený v titulu?

O. Hejnic: Knížku Zase zvednout hlavu otevírá cyklus Lásko, lásko, zaměřený na milostné výhry a prohry dnešních třicátníků, cyklus Femme Fatale zachycuje pocitové maléry čtyřicátníků a ve Střípcích paměti a Jediném okamžiku jsou povídky bilancující a hledající chvíle, kdy se život láme.
Většinu knížky zabírají milostné příběhy viděné mužskýma očima. Holky říkají, jak trpí, ale v počtu dokonaných sebevražd z nešťastné lásky převažují kluci. Název knížky, že po prohrách je potřeba zase zvednout hlavu, je vzkaz všem, co si myslí, že jsou už na dně.

• Dostáváte se ke vzniku povídek nějakým skutečným impulsem?

O. Hejnic: Prvotním impulsem, u povídky, ze které jste vybral první ukázku, bylo, že jsem viděl, jak ze svahu na libereckém autobusáku se řítí a nakonec padá dvoumetrový supersportovec, dole ho sbírá nějaká slečna a na první pohled bylo zřejmé, jak se ten suverén cítí děsně trapně. Poskládal jsem tedy několik příběhů, které jsem si pamatoval, asi ve třetině psaní se z basketbalisty stal volejbalista. S žádným jsem se nikdy nekamarádil. Ale když jsem knížku při autogramiádě podepisoval, přišla za mnou jedna paní, že jí hrdina povídky připomíná jednu libereckou volejbalovou legendu minulých let.

Sex pro sex s úspěšnou kamarádkou ho odtrhl od chorobné závislosti na Lili. Už neměl nutkání jí volat ani ji vidět.
Nemohl ale přestat na ni myslet, teď už s chladnější hlavou. Napadlo ho, že prvopočáteční překvapivý odpolední ohňostroj vášně tehdy nepatřil jemu. Liliana si jen dokazovala, že může být v posteli dobrá s kýmkoliv. Odtrhávala se od svého ženáče, když se nechtěl rozvést a vzít si ji.


• Vaše vyprávění navozuje dojem, že jde o žhavou současnost, vidíte to jako výraznou dobovou změnu?

O. Hejnic: Já myslím, že dnes hlavním problémem při hledání trvalého partnera není sex, ale ztížená možnost vzájemného porozumění. V osmdesátých letech se dvojice braly co nejdříve a aby dostaly od podniku nebo města byt, musely mít dítě na cestě. Tehdejší třicátnice vodily dvě děti, byly to hlavně maminy. Dnešní třicátnice jsou většinou neokroužkované. Jsou mnohem emancipovanější, vzdělanější, chytřejší a jsou flexibilnější než chlapi. Budují si vlastní profesní kariéru, kterou nechtějí zahodit, příkladem je doktorka Lili z první povídky v knížce. Zažily několik vztahů, ale před dalším partnerem se prezentují v nejlepším světle. Obrazně řečeno, ti dva si dají dřív svoje těla než svoje duše, své tajemství, jenže když to tajemství později vyplave na povrch, je malér, ten druhý to nepřekousne.
Emancipace postupuje. Úspěšní pánové mívají nové, mladší manželky, kterými se mohou chlubit na veřejnosti, to bylo vždycky. Dnes si některé finančně zabezpečené podnikatelky pořizují pro potěšení mladšího pohledného partnera, jak to udělala potvora Daniela z další mojí povídky. Mladé výkonné fešáky dřív měly jen slavné zpěvačky.

• Aby ztížili identifikaci osob, přemísťují autoři často děje do jiného místa. Vy ale nabádáte čtenáře, aby chalupu s kovovou lucernou v Rudolfově, kam mířil nevěrník Berta, našel jako místo doličné.

O. Hejnic: Historku, jak se můj kamarád vypravil do hor za slečnou, se kterou prohodil dvě věty, jsem slyšel od něj několikrát, ale protože se mně nic podobného nestalo, dlouho jsem jí nechtěl uvěřit. Ta skutečná chata byla v Jizerkách, asi ne přímo v Rudolfově, ale malebný Rudolfov, i cestu, kudy se Berta vracel ke konečné liberecké tramvaje, většina běžkařů a turistů zná, nemusel jsem ta místa šířeji popisovat. Pokud dům s kovovou lucernou v Bedřichově existuje, a čtenáři budou za jejím majitelem přicházet a loudit z něj podrobnosti, jak to bylo, přinesu mu láhev kvalitního alkoholu, protože to bude znamenat, že knížka má úspěch.

• Mám dojem, že na povídkách ze závěru knížky jste pracoval, ale u těch milostných na začátku, jako byste je dopisoval pět minut před odevzdáním.

O. Hejnic: Jsem rád, že úvodní povídky takhle bezprostředně působí. Hemingway u psaní stál, aby se moc nerozkecával, a řadu skvělých povídek napsal od rána do pěti odpoledne. Já musím, jako řada dalších autorů, všechno několikrát přepisovat a škrtat a škrtat. Třeba v Souboji, kde láska, připodobněná k letu raketou na Mars, se mění ve svůj opak, tam je rozuzlení popsáno v holých větách.

• Kde hledáte svoje postavy?

O. Hejnic: Kolem sebe. Pohybuji se souběžně ve dvou prostředích. Po vyhození z VŠB v Ostravě jsem nakonec dvacet let běhal kolem Hamru v gumákách po vrtech jako vrtař a pak technik, teď jsem redaktor mezi racionálními korektními inženýry.
Byl jsem ale taky bigbíťák, psal jsem nejdřív texty, pak povídky, recenze, řídil jsem v 90. roce kulturní rubriku v libereckém Regionu. S kamarády spisovateli, novináři a výtvarníky z Kruhu autorů Liberecka jsme nedávno vydali stodacetistránkový barevný Kalmanach 2010/2011. Lidí jsem poznal hodně.

„Kuš. Vlastní tvaroh jsme doma měli a vlastní kozí sejra jsme si dělávali,“ nedala se babička.
Vyráběl se z tvarohu a pekelně smrděl. Říkalo se mu kakánek. Býval na misce, mezi první a druhou okenicí, přikrytý skleněným poklopem, kolem kterého kroužily kovově se lesknoucí mouchy. Máti nutila otce, aby ho co nejdříve snědl. Byl statečný a chtěl s tchyní vyjít: „Ten je dobrý, maminko, povedl se vám.“


• A co tenhle text?

O. Hejnic: Máte pravdu, na sebe bych zapomněl. Některé povídky jsou příběhy z mého života. Tahle legrační povídka je vlastně smutná, je o tom, že první mimopříbuzenské políbení jsem asi dostal od spolužačky na základce, a já si už nedokážu vybavit, od které, a všichni moji dospělí, na které v povídce vzpomínám, jsou už mrtví.

• V povídkách většinou používáte hovorovou češtinu, někdy slang, jindy spisovnou češtinu.

O. Hejnic: Tvrdím, že jsem sečtělý, ale spisovně mluvit neumím. Dělal jsem pro rádio rozhovor s PhDr. Vladimírem Píšou. Z mého řečeného zbyla jedna věta, z Píši skoro všechno a kamarádka redaktorka Ivana Bernáthová mi na rovinu řekla, že mě vystříhala, protože mluvím příšerně. Ale za psanou spisovnou češtinu jsem býval literárními kritiky spíše chválen.

• Ptal jsem se na něco jiného. Proč lidi ve vašich povídkách mluví, jak mluví?

O. Hejnic: Babička, narozená v 19. století, říkala šuspajtl. Každá generace a i každá sociální skupina mluví trochu jinak, má své vlastní výrazy. Tohle mě zajímá, akorát jednou jsem totálně vyhořel. Pokoušel jsem se zjistit do povídky, která má podtitul Pohádka pro dospělé internetového věku, jak se dnešní šestnáctiletí oslovují, aby to bylo autentické. V tramvaji klučík, 14 až 16 let, oslovil dívenku tím nejtvrdším nejsprostějším výrazem. Myslel jsem, že zrudne a dá mu facku, ale slečinka mu řekla: „Vyhul.“ A usmála se na něj jako sluníčko. To jsem zíral. Pro nás, když jsme byli kluci, už vole nebyla nadávka. Pro dnešní dospívající asi už není nadávka nic. Mluví sprostě, ale vůbec to tak nemyslí. Jenže na papíře to vypadá příšerně. Takže úvodní pasáž povídky, kdy se dva něco přes šestnáct seznamují, jsem vyřešil popisem situací.

Rána ho zaskočila. Chlápek upadl na zem. Na světě existovali muži silní a slabí. Samuel Colt je učinil rovnými.
Cítil střelný prach. Připadal si, že spadl doprostřed akčního filmu. Po dlaždičkách se rozlévala krev. Chlápek na zemi cukal nohama. Jak ho kopnul, pistole mu vypadla z ruky.


• Tenhle příběh je mi nějak povědomý.

O. Hejnic: Stal se v liberecké Huti. Kluk vystřelil na naprosto cizího chlapa. Zajímají mě mezní situace, proč se stane, co nemá logické vysvětlení. Pokoušel jsem se vydedukovat, proč se to stát mohlo. Kamarádi novináři ale později zjistili, že to bylo jinak a střelec i postřelený jsou odlišné typy lidí, než jsem si představoval.

• Mohl byste stručně uvést svou tvorbu? Co považujete za svoje nejúspěšnější dílo?

O. Hejnic: Debutoval jsem v roce 1983 povídkovým cyklem V pátek večer. Román Dvě lásky na začátek vyšel na konci roku 1988, popisuje moje studentská léta na hornické průmyslovce, náklad 20 000 výtisků byl během měsíce prodaný, to byl můj největší úspěch. Novela Skokanka o sportovkyni už byla připravená do tisku, ale nakladatelství padlo, po letech vyšla zkrácená pod názvem Nebe na dosah v ženském čtení, kam nepatřila. Vrátil jsem se k ryze mužskému pohledu na svět v povídkách Ztracená závrať, toho jsem se držel i v další povídkové knížce O času a ohni, vyšla v roce 2007 v nakladatelství Bor a ještě je v některých knihkupectvích. Má poslední knížka, Zase zvednout hlavu, o které se tady bavíme, má zatím největší čtenářský ohlas. Po letech jsem se vrátil k ženské hrdince. Obávám se ale, že potvora Daniela nemá s povídkami, vycházejícími v ženských časopisech, nic společného. Knížka vyšla v nakladatelství Bor a ilustroval ji liberecký malíř a grafik Milan Janáček.

• Nechcete znovu zkusit napsat román?

O. Hejnic: Mám rozepsané dva delší texty, ale teď bych se chtěl vrátit k muzikálu Chytit kometu.

• Není to krok do neznáma?

O. Hejnic: Muzikál už se hrál v letech 1999 až 2000 v Divadle Příbram, pár představení se konalo i v pražském Divadle U hasičů. Hudbu složil a většinu písniček otextoval můj bratr Jiří Hejnic, já jsem autorem libreta a to bych chtěl v zimě předělat. Písničky jsou hezké, činoherci uzpívatelné. Vidím, že kroutíte hlavou, ale soundtrack muzikálu Chytit kometu je na internetových stránkách kapely Petr, Otto a Já, čtenáři si je mohou poslechnout i stáhnout. Jsou na www.petrottoaja.cz. Tam čtenáři najdou i moje texty, mající vztah k rockové muzice. Další moje povídky jsou na stránkách našeho Kruhu autorů Liberecka, na www.kruhautoruliberecka.cz a ve starších číslech internetového literárního časopisu www.dobraadresa.cz.

• Publikoval jste své povídky již někde jinde? Myslím mimo knižní podobu.

O. Hejnic: V některých vydáních libereckého Světliku, ve všech sedmi vydáních Kalmanachu, povídku Ringo a Dáša najde v Literárkách, povídky z předešlé knížky v Salonu Práva.

        

• Knížku Zase zvednout hlavu jsem přečetl s chutí, část povídek se odehrává na místech, které mám rád, a jejich hrdiny si dovedu představit. Snad si někteří čtenáři i druhou knížku Ztracená závrať najdou v knihkupectví a prolistují, nebo jeho povídky objeví v časopisech nebo na uvedených internetových adresách. Co se dá popřát autorovi, který žije v našem regionu a nemá za sebou marketingovou stáj velkého nakladatelství?

O. Hejnic: Kousek štěstí, že si ho čtenáři najdou sami.

• To vám přeji a do budoucna ať se vám povede i návrat muzikálu Chytit kometu na divadelní jeviště. Děkuji za rozhovor. 

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 10. 2010.