Josef Zeman: Dva průvodci v Paříži

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

V březnu 2010 přijíždím do Paříže tentokrát z Luxemburgu. Setkáváme se již potřetí s mým kolegou průvodcem Matějem. Jako vždy máme na sebe připraveny různé zajímavosti, novinky i informace, nakonec i drby. Vzájemně se zkoušíme a doplňujeme z cestovního ruchu. Hrajeme takovou hru starší-mladší průvodce a také občas uděláme nějaký ten památeční snímek.

Prohlídku Paříže začínáme vyhlídkovou plavbou po jedné z řek – Seině. Fotím již z nedalekého přístaviště u Eiffelovi věže nejen panoramata Paříže, která dále následují i při plavbě. Z lodi se však jeví řada památek úplně jinak, než při okružní jízdě z autobusu.

 

Projíždíme pod několika mosty, na obou stranách jsou skutečné poklady, známé památky a všude na nás dýchá historie. Vlevo je ohromný komplex Louvru, obelisk na známém náměstí Concorde, proplouváme opět pod malými mosty, ale i pod mosty známých bulvárů. Loď obeplouvá pravý břeh ostrůvku Ile de la Cité se známou katedrálou Notre-Dame. Následuje opět několik mostů a velkých moderních budov. Hodinová plavba končí opět v přístavu u Eiffelovky.

 
 
 

Zlatým a těšícím se hřebíkem zájezdu je však večerní návštěva slavného kabaretu Revue International – LA BELLE EPOQUE na slavném PIGALE.
Výstup z autobusu na tuto ulici dává tušit mnoho vzrušení. Překvapení již nastávají v nedaleké uličce, kam jdeme na večeři. Naše konzumace probíhá v Le Bistro de Montmarte, které je asi tak střední kvality. Aperitivem je pravé francouzské víno snad Chatone. Večeře je bohatá na zeleninový a sýrový předkrm. Následují však další francouzské chody, ale i rybí speciality.

 
 

Zajímavě vymalované stěny doplňují restaurant stylovými tématy vztahujícími se různě k městu Paříži, ale také k uměleckým žánrům. Tuším, že jako vždy nebude dost času na fotografování, takže rychle nacházím téma s jednou vyzdobenou stěnou v pozadí. Trochu pozdě.
Večeře je již na stole a všichni Češi jedí včetně průvodců – jen já ne. Pro mě jsou důležité fotky a materiály pro pozdější zpracovávání článků a prezentací na DVD.
Oslovuji kolegyni průvodkyni Slávku, jestli nám může udělat jeden snímek s Matějem u stolu v pozadí s malovaným obrázkem na stěně. Odpovídá, že ve Francii je neslušné, aby se při jídle obtěžovalo. Neberu to tak a dávám ji fotoaparát do ruky. Matěj jako vždy souhlasí a připravuje se na lavičce u stěny. Při dosedání k němu zjišťuji několik odložených oděvů, které odstrkuji. Malovaný obrázek nahoře těsně zařezává s lavicí, kde Matěj sedí pouze na půli zadku, ale vydrží – zatím nepadá na zem. Nasazujeme ten správný barandovský úsměv, který nám rychlostí blesku pokazí kluk Vyskoč z našeho zájezdu, který si sedne Matějovi na kolena a chce se fotit! Myslím, že již dostávám infarkt. Vyskoče zde však nepotřebujeme! Focení pokračuje znovu již bez něho. Říkám Matějovi, prosím tě vydrž!
Konečně večeřím. Češi si dopřávají různých dobrot i kafíčka (již na to mají), což já nemusím a tedy nespěchám. Později se dozvídám od přítele Luboše, že prý jsme u večeře byli šašci a komedianti. Nechápou, že může existovat i vztah dobrých sympatických lidí, kteří nevím proč by si nemohli udělat pěkné památečné snímky. Říkám: Vy se starejte o své cigarety a jiné problémy. (Po několika měsících se dozvídám, že to vlastně bylo naše poslední průvodcovské setkání a také snímek).

Po večeři nás vítá kabaret revue International LA BELLE EPOQUE, patřící k těm luxusnějším v Paříži. Při vstupu do předsálí za závěsy vás hned obstoupí dvě sličné kabaretní slečny, které se s vámi rády za patřičný obnos vyfotografují na památku. Nelitoval jsem ani tučného vstupného včetně konzumace vína, protože pečlivě zpracovaný a připravený čtyřhodinový program byl vskutku grandiózní. Doporučoval bych každému alespoň jednou za život navštívit tento podnik!
Postarší kabaretní dáma konferenciérka nás vítala s mikrofonem slogany: „Vítáme Čechy“, - „Škoda lásky! a Všichni zpíváme!“
Zesilovače se zvuky a různými ozvěnami i dozvuky vytvářely neobvyklou atmosféru. Vejvodova slavná polka s francouzským přízvukem rozparádila striptýzový podnik Paříže k neuvěření. Většina účastníků zájezdu byla jistě dojata a uronila i nějakou tu národní slzičku.
Propracovaný a nazkoušený program měl vyzvané české účinkující přímo s aktéry v kabaretu. Citlivě se střídající kankán, ale i kouzelník, balet žen a mužů, mezinárodní melodie spolu se striptýzem se musel líbit každému.
Posléze navštěvujeme i slavný MOULIN ROUGE. Večer na Pigale a u Červeného mlýna končí. Nám však nikdy neskončí v našich vzpomínkách.

 

Druhý den následují vyhlídkové autokarové prohlídky Paříže, ale i pěší prohlídky, kterých je několik. Neuvěřitelný výběr zboží a nabídky čerstvé zeleniny, ovoce, ryb a dalších specialit nalézáme na pařížském tržišti Marché Couvert Beauvay. Nejsem však zcela spokojen; neprodávají zde klokaní maso. Teplice jsou tak jistě vítězem před Paříží.
Hlásím Matějovi, že přítel Láznička z Teplic kupuje své ženě klokaní maso na Masarykově třídě u řezníka. Výloha tam hlásá, že toto maso má málo cholesterolu. Teď prý to Lázničková bude potřebovat, aby se ještě naučila skákat i s prázdnou kapsou! Jdeme na bulvár posedět v Cafeterii a popíjet kapučíno.
Na ulici se ptám Matěje, jestli ví, kolik řek protéká Paříží? Kouká na mně trochu vyděšeně a říká „Nevím, Pepo!“. Odpovídám, že jistě ví, že SEINA, a ta druhá je řeka MARNA.
Vysvětluji, že na mapě ten pařížský hrnec má dvě zelené uši. Nalevo je to Buloňský lesík a napravo pak lesík Vincenský, právě tam se nedaleko vlévá Marna do Seiny.
Rozšiřuji výklad o mé další poznatky, hraji si opět na učitele, který zkouší svého žáka. Matěj se však nechá zkoušet, protože ví, že na tom může jedině vydělat dalším poznáním a získáním nových zajímavostí.
Sděluji, že při odjezdu od Luxemburgu jsme míjeli osadu, která je známá svou smlouvou ze ŠENGENU.
V hospodě, kde byla smlouva podepsána, však měl hostinský jen málo židliček. Musel si jít zapůjčit židle do vedlejší vesnice, aby se smlouva mohla vůbec podepsat! Za Šengenem se již blížíme k Paříži právě kolem řeky Marny.

 

Než jsem odjížděl z ČR, proběhlo opět několik nových informací o zjištěných skutečnostech obrazu Mony Lízy. Ptám se Matěje, zdali ví o tom, že jí zjistili podle malého žlutého flíčku v oku, že prý měla cholesterol.
Naše debata pak již směřuje úplně někam jinam. Procházíme malerické, kouzelné uličky Paříže.
Najednou Matěj zůstává za mnou a zastavuje se u stojanu s pohlednicemi, dokonce se sklání k jedné pohlednici. Říkám: Matěji co se děje? Koukám, Pepo, v kterém oku má Mona Líza ten flíček? Dodávám pohotově slova kolegy průvodce Karla Plocka, který říká: Pepo, doufám, že jí snad také nezjistili Aids! To už se oba smějeme a Matěj mě zve další den na oběd.

 

Mých návštěv Paříže však bylo více. Nezapomenutelné se pochopitelně stalo moje první setkání s Paříží při cestě do Spojeného království Velké Britanie a Severního Irska.
Tehdy za dob studeného komunismu jsem byl ten šťastlivec, který se sem dostal na devizový příslib. Tenkráte jsem si pečlivě připravil celou trasu, detailně ji prostudoval a naučil se mapy, ulice, i památky měst. Dvouměsíční přípravu jsem skloubil s letním koupáním u rybníka na Hadačce u Plas. Ukázalo se to velice praktické, neboť jsem se pak pohyboval všude ve Francii i Británii jako doma i bez znalostí jazyků.

Moje první seznámení s Paříží bylo na GARE DE L´EST (východní nádraží) ráno v 6.00 hod. po příjezdu z Plzně. Se svým kufříkem jsem se přesunul na GARE ST-LAZARE, kde jsem ho dal do úschovy. Zjistil jsem odjezd vlaku v 19,20 přes Rouen do Le HAVRE a na loď do Británie. Tenkráte jsem však musel sledovat, jak se to dělá - dát kufr do boxu. Navečer jsem raději přišel hodinu před odjezdem, aby vše dobře dopadlo.
Celý jarní prosluněný den v Paříži jsem pak absolvoval zcela sám i bez znalostí jazyků. Hovořil jsem tenkrát pouze špatně rusky. O to více jsem měl radost, když jsem mohl na ulici dokonce vysvětlovat turistům, jak se dostanou k Opeře i jinam.
Metrem jsem se musel dostat na Trocadéro. Dle mapy jsem věděl, že stará budova Trocadéra již nestojí. Můj pohled při východu z metra musel směřovat na dvě budovy PLAIS CHAILLOT. Mezi nimi v průhledu přes fontány, Place VarsoveSeinu pak uvidět dominující EIFFELOVKU. Byla tam! Vzpomínal bych dále, ale nyní jsem tu s Matějem.

Odpoledne mi Matěj předvádí onu slavnou a snad nikdy zcela popsatelnou věž Eiffelovku se svým pečlivým výkladem. Doplňuji ho zase svými poznatky, oba si tak rozšiřujeme informace. Matěj říká, že dnes je ten pravý den pro nejlepší rozhled z věže, protože je jasno a bezvětří, asi půldruhé hodiny před západem slunce. Výstup na věž je buď pěšky, nebo výtahy s přestupováním v jednotlivých poschodích.
Vede mě k prvním šikmým výtahům, které jezdí do 1.poschodí 58 metrů vysoko. Jsou jen ve dvou nohách-pilířích věže. Je to pilíř Nord a Sud. Po severním vede pěší cesta vzhůru po 1792 schodech. V jižním začíná výtah, který s dvojím přestupováním dopraví na vrchol ročně cca 3 miliony osob. To prý je přesně tolik, kolik stačí k tomu, aby provoz věže byl efektivní. Ve čtvrté noze jsou schodiště pro pěší.

 

Základy Eiffelovky jsou tedy čtyři sloupy zděné a s 25 m2 plochy, hluboké jsou na straně Seiny 14 m, na protější straně 9 m. Tvoří čtverec, jehož strana je 129 m a 22 cm dlouhá. Pod balkonem 1.poschodí (58 m) se nachází nápis složený ze 72 jmen vědců. Dole v základovém čtverci nedaleko pokladny je na podstavci asi 2,5 m vysokém busta zakladatele Gustava Eiffela.

Vyjíždíme do 1.poschodí. Fotit z výtahu se zde moc nedá pro nepřehlednost střídajících se železných konstrukcí, kabelů, stromů a různých plachtoví, patrně používající se k údržbovým pracem. Vystupujeme v 1.poschodí ve výši 58 m. Jsou tu obrovské prostory a vyhlídkové terasy, divadlo, kino, krámky s občerstvením a dalšími specialitami. Najdeme zde i poštu se známkami a razítkem „La Tour Eiffel Paris“. Rozhlížíme se a fotografujeme panorama Paříže.

 

Vyprávím Matějovi co jsem zjistil zase já z historie Eiffelovky: Když byl projekt inženýra Gustava EIFFELA schválen, ozvali se téměř všichni nejslavnější umělci a spisovatelé tehdejší Francie a zasypali věž nadávkami: žirafa, nepotřebná hromada železa, komín hyzdící tvář Paříže, odporný svícen apod.
Stavba byla zahájena 11.července 1887 a už 13.července 1888, kdy Paříž slavila dobytí Bastily, nabídl Eiffel Pařížanům grandiózní podívanou z druhé plošiny. V noci 6.května 1889 v den zahájení Světové výstavy, byla zcela hotová věž osvícena 22.000 plynovými žárovkami. Dokončení bylo uvítáno 21 salvami z děla. Někdejší urážky mužů od literatury se změnily v synonymum krásy: štíhlá krasavice, zázrak, největší div světa.

 

Eiffelovka prožila během svého poměrně dlouhého věku mnoho osudů, a to od objímání a líbání dvojic až po dramata. Od banálních denních příhod až po krkolomné rekordy. Nejoblíbenějším „sportem“ je běh po 774 schodech nahoru, nebo sestup na jízdním kole.
V roce 1912 se pařížský krejčí Reichel rozhodl slétnout s věže pouze v plášti nahrazujícím křídla. Vrhl se vstříc smrti před davem diváků.
V roce 1923 umístil Antonie Bourdelle bustu G.Eiffela pod rozhlednu jako ocenění jeho práce. V roce 1926 chtěl jeden letec proletět mezi jejími čtyřmi podpěrnými sloupy, nevěděl však o existenci elektrického vedení, na které narazil a uhořel.
Snad nejznámější příhoda se odehrála v roce 1964, kdy se čtyři význační francouzští horolezci rozhodli za přítomnosti televizních kamer a zvědavých očí mnohatisícového davu zdolat Eiffelovku po svém. Ale jeden muž v civilních šatech začal šplhat nahoru na vlastní pěst a doslova jako veverka překonal všechny profesionální horolezce. Byl to malíř pokojů, který jednou pracoval na lakování železné konstrukce. Policistům, kteří ho ihned po skončení výstupu zadrželi, prohlásil „Šlo mi na nervy, že se kolem tak snadné záležitosti dělá tolik hluku“.

Každých 7 let musí být její železná konstrukce čištěna a chráněna novými nátěry proti korozi. Spotřebuje se přitom 52 tun speciálního laku nebo 70 tun barvy! Devatenáctý cyklus natírání a renovace se uskutečnil v závěru roku 2008.
V roce 1938 byl její osud v sázce, když došlo ze strany od Seiny k posuvu půdy a základy zaznamenaly posun o 3 cm. Už se začalo hovořit o tom, že nakloněná věž v Pizze má konkurenta. Komise odborníků však obavy rozptýlila a svými podpisy potvrdila, že pro návštěvníky nehrozí absolutně žádné nebezpečí, protože konstrukce je svou pružností i proti této nebezpečné možnosti dostatečně zajištěna.

 

Přestupujeme s Matějem do výtahů vyjíždějících do 2.poschodí do výšky 116 m. Vyhlídky zde skýtají neobyčejný a rozsáhlý pohled na město. Zde je také od roku 1907 zřízen světelný přístroj oznamující přesný čas. Najdeme tu i obchod. Přepychová restaurace Julese Verna poskytuje nejen výhled na Paříž, ale můžete si zde dát i menu.
Přecházíme opět chodbičkami a schodišti k dalším přestupům a výtahům do horních pater. Míjíme se přitom se stovkami lidí, kteří prochází z druhé strany a mají snahu jet výtahy dolů. Právě dychtivost dostat se nahoru a vidět, ale i spěchání zase dolů, pak vytváří zmatky na plošinách. Ty jsou sice většinou dobře značené, ale někde jsou východy a vstupy až nepřehledné díky davům, které se vzájemně proplétají.
Stoupání do téměř 300 metrové výše a pohledy z okének výtahu nás naplňují adrenalinem a nezvyklými pocity strachu z výšky. Tyto pocity se však rozplývají, když kolem sebe vidíme stovky dalších fotografujících lidí a slyšíme ten mezinárodní jazykový babylon.
V kabině najednou slyším: Už, už! Žádný Čech však s námi nejel, hovoří jen francouzská obsluha výtahu. Nakonec pochopím, že se jednalo o pusch, což znamená tlačit na dveře. Opět se s Matějem smějeme.
Po vystoupání na nejvyšší plošinu ukazuji směrem dolů na konstrukci, kde pár desítek metrů pod námi visí část oděvu. Říkám, že to je po tom dvoustém sebevrahovi, který skočil. Matějův obličej se vystrašeně mění a říká: Pojď, raději ti udělám snímek u dalekohledu, jak pozoruješ Paříž, nebo s Invalidovnou v pozadí. Má již barvu do zlatova.

Zlatý bod věže je tedy ve 3.poschodí – 276 m ( Le Sommet). Sem už ptáci nelétají, jen vítr tu zpívá své písně o krásách nebe a půvabu mezi městy a samozřejmě i jejího skvostu z ryzí ocele – věže Eiffelovky. Tato plošina dává úchvatný pohled na město a přes vrcholy, které jej obklopují až na vzdálenost 100 – 120 km!
Mimo výtahů s přestupováním se sem můžete dostat po 1792 schodech, čímž je symbolicky vyjádřen letopočet vzniku Francouzské republiky. Jsou tu krámky, v nichž se dostanou pohlednice, upomínky a občerstvení.
Vedu Matěje k Eiffelovu salonku-pracovně, a vyprávím, že se Gustav Eiffel neproslavil jenom „svou věží“, ale mnoha jinými stavbami. Projektoval železniční most v Bordeaux, Viadukty ve Vinně, Cubzacu, Portu, St.Flourcu a jiné. Navrhl hlavní nádraží v Budapešti, zúčastnil se i Lessepsova podniku na prokopání Panamského průplavu, který byl pro něho osudný. Byl snad neprávem zapleten do finančních skandálů při této stavbě, souzen a odsouzen do vězení. Po bouři se vrátil do svého salonku na věži, kde v roce 1923 zemřel ve věku 91 let. Jeho salonek zůstal zachován v původním stavu, není však zpřístupněn.
S Matějem nahlížíme do salonku a pořizujeme několik fotografií, musíme však fotit z různých úhlů, protože odrazy fotoblesku od okenních skel způsobují odlesky.
Slavný otec věže je zde vyvedený z vosku, sedí proti neméně slavnému Edisonovi, s nímž se tu prý před léty skutečně setkal. Mezi nimi leží prastarý Edisonův fonograf jejž proslulý vynálezce Eiffelovi při této příležitosti věnoval.

 

Matěj se diví, že při silném větru se špička věže pohybuje až o 12 cm. Je zde také místo pro 800 osob. Fotografujeme lucernu s TV i jinými anténami, která je vysoká 24 m. V ní je také meteorologická stanice a nad ní maják vrhající světlo na 70 km daleko.
Není to však v Le Sommet zdaleka všechno. Ukazuji Matějovi i Prahu. Ano, nad okénky ve směru daného města jsou vlajky států, tedy i Česka a nápis Praha s údajem o vzdálenosti v kilometrech (890 km). To si však musíte přečíst sami!
Říkám mu, že každý turista by si měl něco zjistit a nastudovat sám, aby si to lépe zapamatoval. Není tedy dobré lidem vždy vše 100% naservírovat. Správný průvodce však musí mít připraveno mnoho věcí navíc a další rezervu, aby v případě různé klientely mohl vyhovět také různým přáním.
Český turista je však z mezinárodního hlediska hodnocen jako turista nejnáročnější, nejnespokojenější a nejvíce si stěžující! Nedovede pochválit, když se mu něco líbí, nebo když je snad dokonce i s něčím spokojen.

Eiffelovka věž je také nejmohutnější stanicí bezdrátové telegrafie, která dává námořníkům denně radiové signály, dosah vln je na 7.000 km! Station Radiotélegraphique je pod zemí při hlavní alejí Martova pole vpravo. Věž s lucernou je dnes tedy vysoká 328 m.
První TV antény namontovány v červnu 1949, kdy byly vysílány i první TV zprávy. Od roku 1902 sloužila jako vysílací i přijímací stanice. Roku 1916 uskutečnila první transoceánské spojení.
Eiffelovka se stala symbolem, dominantou Paříže, a snad pro každého zahraničního návštěvníka představuje lákavý turistický cíl. Již v roce 1972 ji navštívil rekordní počet turistů – 3 miliony! To je více než dvojnásobek lidí, kteří se přijdou podívat na Monu Lízu do Louvru.

 

Matěj si již ve svém PC nestačí vše podrobně psát, píše si tedy jenom body:

• Výška: Původně 300 m v roce 1889 ke světové výstavě. Dnes s TV anténami 328 m.
• Váha: 7.500 tun (postupně se zvyšovala až na 11.000 tun stálým přidáváním nových vrstev betonu, proto došlo k odlehčení do r. 1989).
• Jméno stavitele: inženýr Alexandre Gustave Eiffel.
• Spolupracovníci Eiffela: Skupina 50 inženýrů a kresličů narýsovala 5.300 výkresů a konstrukcí.
• Den zahájení stavby věže: Podle plánů od 28.ledna 1887.
• Den narození věže: 15.května 1889 – ke světové výstavě.
• Cena – náklady : 6,5 milionu franků.
• Největší stavba světa: Desetiletí svými 300 m největší stavbou světa, až do roku 1931, kdy ji překonal New Yorský Empire State Bulding 438 m.
• Místo : Martovo pole.
• Počet zaměstnanců: 120.
• Tlak na podloží: 4,5 kg/cm2 = tlak sedícího člověka na židli!
• Nárůst Eiffelovky: V teplých měsících až o 15 cm. Kovy se teplem roztahují.
• Barva: V roce 1900 zářivě zlatožlutá. Po odlehčení v roce 1989 barva šedivá.
• Spotřeba barvy na jeden nátěr: 70 tun. Barva se nanáší na konstrukci o celkové ploše 120.000 m2, dělá to obvykle 60 mužů po dobu 4 měsíců. Toto množství barvy by stačilo k vytvoření vodorovného dopravního značení na dálnici mezi Paříží a Prahou -1.200 km.
• Počet použitých nýtů a dílů: 2,5 milionu nýtů spojuje 12.000 dílů z prvotřídní oceli. Díly byly na zemi tak přesně vyrobené, že se při montáži nemusel ani jediný vracet dolů!
• Věk: V roce 1989 již 100 let.
• Odlehčení – redukční dieta: Hmotnost celé konstrukce se snížila o 10%, to je o 700 tun. Odmontovalo se 1.500 betonových dílů a nahradilo se ocelovými deskami.
• Počítač: Je v podzemí vedle strojovny výtahů. Hlídá střežení všech nových bezpečnostních zařízení. Hlídá také množství lidí v jednotlivých patrech a nedovolí překročit únosnou mez.
• Předloha pro stavby: Věž byla také předlohou mnoha imitací, například i pro Petřínskou rozhlednu v Praze.
• Slavnostní otevření: Sešli se - vedle 300 dělníků, kteří jí stavěli 3 roky – dokonce i čtyři králové a jeden šach.
• Posloužila při rozvoji telegrafie.
• Její anténa odhalila největší špiónku světa Matu Hari.
• Německé miny, které ji měly zničit, odstranilo povstalecké komando 24.srpna 1944 ještě před příchodem spojeneckých vojsk.
• Dnes je nejlepší anténou televize.
• Kronikáři zaznamenali, že skokem z některého ze tří pater ukončilo život více jak 200 sebevrahů. (Shora se dnes již skákat nedá. Pletivo je i na stropech.)
• Osvětlení vyžadovalo specifikaci svítidel proti nárazovému větru o rychlosti až 180 km/h. Philips vyvinul čelní skla s přesností jednoho mikronu! Byly použity velmi zesílené příruby i veškerý další spojovací materiál. Nový systém plní všechny striktní požadavky. Vizuální efekt věže je zachován a zároveň je dosaženo úspor ve výši 38% původních nákladů na osvětlení.

Takové má nacionále ona slavná „láska na první pohled“. V dětských letech byla ovšem nazývána „zrůdností, jež zneuctila Paříž, město které nemá na světě soupeře a kde se tyčí nejvzácnější památky, jaký kdy zrodil lidský genius.“
300 spisovatelů, malířů a architektů zvučných jmen pozvedlo proti ní svůj hlas. V zástupech protestujících vztyčovali tehdy paže Guy de Mopassant, Emile Zoila, Anatole France, Alexandre Dumas mladší.
Léta však plynula a všechno dopadlo jinak. Eiffelova věž se stala symbolem velikosti Francie, potupené prohranou válkou s Pruskem, a také skvělou atrakcí pro malé i velké, prosté i mocné. Navštívili ji králové i císařové, stejně jako nejchudší ubožáci z bidonvillů.
Když ji Picasso, Utrilo a Chagal vtáhli přes její obludné rozměry do umění, bylo definitivně vyhráno. Dnes nechybí na žádném snímku Paříže, slouží jako kulisa detektivkám zrovna tak jako módním přehlídkám Diona a Cardena.
Je první Pařížankou, ješitnou a rozmarnou, a proto se ani moc nesluší připomínat, že již v 75 letech ji de Gaulle prohlásil za historickou památku. Možná, že podobný zákon chystá i ministr financí pro kodifikování titulu nejlepší obchodnice země. Ročně ji totiž zdolá 3 miliony turistů, přestože vstupné až na vrchol stojí dnes v roce 2010 celých 12 EU.
Paříž se přes svoji sentimentální krásu vlastně podobá veliké mořské hladině s ostrůvky zelených pásů na bulvárech a v parcích popsaných Balzacem stejně jako Aragonem. Jako v pohádkách o obrech však do obrazu po staletí neměnného vtrhly nové symboly.

Loučíme se s Matějem jako dobře spolupracující průvodci a přátelé. Navrhuje mi, že příští setkání bude na soše Svobody v USA. To má však opět výhodu. Již to tam znám a Matěj  si do svého PC jistě opět zanese nové informace. Návrh mého dalšího setkání s Matějem je Nový Zéland a Austrálie. Souhlasí a říká: „Ano Pepo!"

Některé doplňující použité materiály:
- Různé odkazy z internetu, novin, časopisů a příruček průvodců.
- Osobní archivy průvodců – poskytli Pepa a Matěj.
- Fotografie autor Josef Zeman 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 10. 2010.