Michal Čagánek: Luky, šípy, samopaly

Rubrika: Literatura – Povídky

Luky, šípy, samopaly

Sousedovi kluci. Martin a Jarek. Bez těch dvou by mé dětství nebylo úplné. Bez společných výprav do útrob opuštěného statku v naší ulici. Bez šplhání po stromech. Bez plastových vojáčků a cvrnkacích kuliček. Bez luků z prutů zlatého deště a kusu rybářského vlasce, bez pistolí kapslovek a špuntovek koupených na pouti.
Indiánské čelenky z gumy do trenýrek s našitými pery holubů našeho dědy jsme doplnili pery papoušků, které choval táta obou kluků. Někde jsem vyštrachal vestičku z pravých králičích kůží, kalhoty musely být s třásněmi. Děda mi daroval zub na provázku, tvrdil, že z medvěda, já jsem ale dobře věděl, že mu v puse chybí jedna stolička.
Film Poklad na stříbrném jezeře jsme viděli snad stokrát. Pokaždé, když ho u nás v kině dávali, jsme ho museli vidět. I když se nás naše maminky snažily zadržet: „Tys to ještě neviděl?“ „Viděl, ale...“
Jako bychom jim mohli něco vysvětlit. Ne, to žádná máma nikdy nepochopí, jak opojné je sednout si do lavice v kině, vrazit si do pusy lízátko a zajíst ho sladkými tyčinkami, počkat, až se setmí a ozve se hrom, tam někde v zákulisí to duní a zase přímo tady, jednou, dvakrát a potřetí. To už se rozevřela opona a zjevilo se plátno, svítí stříbrně jak úplňkový měsíc, ještě pohasnou světla a potom už to spustí.
Jak můry lampa nasávalo nás kino silou příběhů plných dobrodružství, napětí i humoru. Takovou sílu mělo, že jsem někdy prošel kolem pokladny bez placení, ne že bych chtěl, ale protože jsem se tak těšil, až si přisednu ke klukům, a paní pokladní jsem vůbec neviděl.
Vrátil jsem se, zaplatil dvě koruny a dostat kousek papíru. Někdy i plakát pro nás zbyl a jednou jsem dokonce směl nahlédnout do kabiny pana promítače, ale žádní indiáni tam nebyli. Ty bylo snazší spatřit u nás na zahradě nebo na louce za domem, kdekoliv, kde se našlo pár stromů, kde se dal napnout luk a zavěsit terč. Taky oštěpy jsme měli a praky a nádherný samopal, nevystřeloval náboje, zato však krásně řehtal a blikal.
Ve školce na zahradě jsme si udělali tank, ze tří starých pneumatik, jedné velké od traktoru a dvou menších, větev byla hlaveň, každý z nás partyzán.
Sbírali jsme pohledy s Vinettouem, milovali ohníčky a stanování na zahradě. Kouřili jsme trávu, ale ne jako dnešní mladí, obyčejná stébla suché trávy, taky orobinec - čibuk, ten vůbec netáhl, zato však vypadal jako opravdový doutník.
Všude jsme měli své bunkry, všude bylo něco zajímavého, všude se dal objevit poklad. Ve sklepě, na půdě, v dutině starého kaštanu. Všechno rostlo na louce za domem, švestky a jabloně, lesní jahody, maliny, občas jsme našli pár hříbků. Z koziček byl dobrý čaj na zimu, kopřivy jsme nosili Pašíkovi.
Šplhali jsme po zdech starého statku a vyhlíželi nepřítele, málo kdy nějaký přišel, to jsme se spíš poprali sami mezi sebou. I to patřilo k našemu přátelství zpečetěnému na opáleném listu papíru úmluvou, kterou jsme zakopali u potoka v lese.
Chtěli jsme se taky píchnout do prstu a stvrdit naši smlouvu vlastní krví, tak jako Vinettou s Old Shatherhandem, ale nakonec jsme to neudělali. Obyčejný podpis obyčejným perem stačil, stejně jsme už dávno byli bratři, nebo skoro bratři, přinejmenším rodina jsme zaručeně byli – přes naše prababičky, které byly sestry. Tak či tak naše přátelství trvá dodnes. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 11. 2010.