Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (8)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý


ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (8)


(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)



Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát



V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

Kolem Semaforu se sdružovali různí umělci a intelektuálové - mezi ně patřil Jan Schneider, velmi zajímavý básník, který měl blíž k Waldovi Matuškovi než ke mně - myslím si, že vím proč. Byl jsem jaksi - jiného druhu. Jakoby uhněten z jiného těsta.
Teď trochu odbočím. Kdysi jsem přijel do Finska, abych tam režíroval našeho Fausta (teď jsem přeskočil nejmíň o čtvrt století, ale nejde tu o Fausta, jde o něco jiného). K mému příjezdu byla svolána tisková konference, přišlo hodně novinářů a vyptávali se... Když jsem pak dostal do rukou všechny ty noviny (a pečlivě vyhotovené překlady článků do češtiny), velmi mě pobavil podtitulek, který tu byl pod mou fotografií, pořízenou při tiskovce: byl jsem na ni v saku, s kravatou na bílé košili, s brýlemi - a pod obrázkem stálo: čekali jsme režiséra a přijel bankovní úředník.
Ano, svým nebohémským zevnějškem jsem je tehdy zklamal - naštěstí ne odvedenou prací. Nikdy jsem se nestylizoval tak říkajíc umělecky.
Vousy, dlouhé vlasy, vytahaný svetr a manžestráky - to bývaly všesvětové atributy rebelujících umělců a já nějak na tuhletu módu nenajel. Nejdřív proto, že mě to nenapadlo a pak, protože už bylo pozdě. Všichni si na mě zvykli a smířili se s tím, že jsem takový, jaký jsem. Co měli taky dělat.
Jan Schneider patřil k té bohémštější části uměleckého světa a to nás asi přece jen trochu dělilo - při vší úctě, která byla tehdy vzájemná (dneska už si mě J. Sch., tuším, neváží). Bylo mezi námi sklo, jak by řekl Jan Werich, kterému se na mně líbilo, že si mě - narozdíl od mnohých jiných - dokáže obejít.
Jan Schneider spolu s Waldemarem Matuškou ukuli - co to bylo? Nejspíš večer Schneiderovy poezie. Neúspěch Divadla zázraků se tentokrát neopakoval. Schneiderova poezie byla natolik nosná a současná, že si získala publikum. Nebylo to na bůhví jaké množství repríz, ale rozhodně to nebyl propadák. K Waldemarovi tu přibyla Pavlína Filipovská, Zdeněk Braunschläger a Jiří Sýkora.
Jiří Sýkora tehdy vystřídal Jiřího Sehnala, který hrál v Takové ztrátě krve zvláštním a neopakovatelným způsobem roli šéfredaktora Chlebodarských obzorů a jednou se odejel oženit do NDR, nevrátil se, a pak jsme ho slýchali z Kolína nad Rýnem, kde na Deutsche Welle hlásil zprávy, které velmi objektivně pomlouvaly naše socialistické zřízení.
Tou dobou nám při zájezdu do Berlína zdrhl i náš intendant Jiří Planner - ten potom uváděl jazzové programy na Hlasu Ameriky - ostatně po nějakém čase jsme odtamtud slyšeli i Jiřího Sýkoru a posléze zdrhl i Zdeněk Braunschläger.
Na pořadu Vo co de? se však ještě oba podíleli a oba taky fungovali v Takové ztrátě krve. Že emigroval posléze i Jan Schneider, jsem snad už říkal, nebo ne? Zkrátka po osmašedesátém roce emigroval i on. Občas jsem se bál, že tu zůstanu sám, že dopadneme jako NDR, kde úprk obyvatelstva na Západ byl tak veliký, že se tak trochu počítalo s kompletním vylidněním a razilo se heslo „poslední zhasne!“.
Já jsem zůstával, vědom si rady pana Wericha: má-li se udržet oheň, musí být někdo, kdo fouká do jiskřiček - při tom je třeba zaujmout sice mnohdy nedůstojnou polohu, ale kdyby se nefoukalo, zbyl by jen popel a nebylo by jiskry, z niž jednou zase vyskočí plamen. Tohle mi říkával v nejhorších dobách, kdy jsem se sám vrátil z krátké emigrace v roce 1968, protože mě povolal Šlitr.
Bylo to v Londýně, někdy koncem září 1968, kdy jsem si dodal odvahy a zavolal jsem do obsazené Prahy, odkud jsem neměl žádné informace a vlastně jsem se jich i bál, v domnění, že budou neblahé. Zavolal jsem Jiřího Šlitra a ten spustil: „Kde seš? Proč nejsi tady? My začínáme pozejtří hrát!“
A tak jsem šel a koupil jsem si letenku do Prahy.


Pokračování příště...               Další díly najdete zde

(text k fotografii)
Jiří Šlitr na dobové pohlednici.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 11. 2010.