Vláček na klíček

Jdu rušnou ulicí našeho města, když nechtěně odposlechnu rozhovor, pravděpodobně babičky, odhadem s tak pětiletým chlapcem: „Už jsi velký kluk a už se musíš chovat, jako babička.“ Ač se mě rozhovor netýkal, zastavil jsem se a čekal, jak chlapec zareaguje. Udělal totéž co já. Zastavil se. Stáhl si čepici skoro až po oči a dlouze, dlouze se díval vzhůru. Někam, kde stála ona. Autorita. V tom okamžiku jsme si oba uvědomili, že svět hraček, radovánek a televizních pohádek skončil a začíná předvojenská, branecká příprava.
Také mě životem provází podobná slova. Jednou, poprvé, asi tak v těchto letech je vyslechne každý chlap. Nemá cenu plakat, křičet, vzpouzet se, volat na linku bezpečí. Vláček na klíček navždy odjíždí. Veze s sebou dětský pláč, smích, svět dětských her, dětské vzpouzení. Dupání, křik a marné volání. Konec snům a snění, že svět je tu pro mě a pro mé potěšení. Ten den se člověk dozví pravdu. Svět tu není, abychom se měli, ale svět, co světem stojí, jde podle kýmsi předepsaných not.
Chlapče, milý hochu, žáku, studente, jinochu či mladý pane, cosi neznámého vstoupilo do vašeho života a je na vás, zda se začnete chovat jako babička, nebo setrváte v opozici a budete se chovat jinak. Došel jste až na konec kolejí. Dál už vlak nejede. Právě jste vystoupil z vlaku a je na vás, opustíte-li nádraží či setrváte na perónu. Babička už vám koupila jízdenku. Máte před sebou ještě dlouhou cestu. A babičky? Ty tu budou pořád. Stále se budou přetahovat s malýma rukama a vnucovat jim svou nepopiratelnou pravomoc, říkat nám chlapům co a jak máme dělat. Už od dob, co naši tatínkové neuhnuli šavlozubému lvu, musíme čelit zájmu dam všech věků, které si činí nárok na naši sílu. Pokud statečně odoláme, pak je to jenom zvyk a z nostalgie trochu pozměnit ten náš svět. Pokud to půjde, pak jenom z vůle žen, pokud se s naší touhou ztotožní. Pokud si vyhovíme, bude se nám dařit dobře.
I když nevím, zda tohle je přesně to, co si zrovna teď váš vnouček přeje. Ale budiž. Svůj požadavek jste mu dala a teď je na něm, zda půjde vedle vozu a jako hříbě se naučí tahat nebo se vzepře a pokusí se snít. 

Telefonní seznam – okénko do přírody

Jana mi stále připomíná, že jsem k živočichům chladný. Že nejsem za jedno s přírodou, že mě psi neberou. A že má exkurze do života fauny je humorná a někdy i k pláči. S tím už asi nic neudělám. Tak, jako řada z vás, do přírody moc nechodím. Mně úplně stačí, co o zvířatech na konci zpráv uvidím v televizi na Nově.
Kamarádit se se zvířaty není až tak moc zdravé, viz klíšťata, komáři a prudce jedovatí hadi. Je nedostatek sér nebo nejsou k dostání ta pravá. A pak zašlápnete nechtěně ježka a jeden se nedoplatí. Trháte pro svou potřebu pár kukuřičných palic a je tu divoké prase. Chytíte si jen tak pro zábavu rybu a je tu vodní stráž s bločkem.
Vždyť já vlastně, pokud chci poznat zvířenu, nemusím za ní. Pozvu si ji podle telefonního seznamu až domů. A bez stresu že mě pan doktor Ptáček klovne, ing. Ježek píchne, velký pan Ryba polkne, Had že mě uštkne. Jsem v pohodě a otevírám telefonní seznam. Je to tu jako na obrázcích pana Lady. Jsou jich tu tucty a kopy. Jako u veterináře či ve voliéře mého strýce Waltra v Hrádku nad Nisou. Zobáky nezavřou. Ptačí dámy jen klevetí a zobou: Čau, Stehlíku, to je let, co jsme se neviděli, kamarád Střížek nemá čas, ladí si své housle. Čížek bydlí v Jablonci. Špačková sbírá pohledy, jako já a je od České Lípy. MUDr. Láďa Kos už asi nežije, takže si sotva vzpomene na moje polypy. Slavíková se mnou chodila, jen do třídy. Gábina mě taky nechtěla. Chocholoušková si vzala kamaráda. Slavíček byl slavný malíř. Brabec byl kuchař, Jahodová peče slavné koláče. Smrž není jenom jedlá houba, ale chlap, co píše do novin. Holub z liberecké radnice byl nositelem řádu práce. Jarda Sýkora už taky nežije, kdo žije je Vrána, sousedka Čermáková, policistka Naďa Sovová, starožitník Strnad, Poštolka, sousedovic Andulka, Papoušková a taky Orel – jak mě slyšíte?
Pan náměstek Sokol, Pelikán (v zoo co mi spolkl svazek klíčů), Skřivan, co si ještě letos nevrznul. Čáp, co chodí rok co rok za sousedkou a nic, Havránek z Libverdy, Kafka, kterému tak, jako Havlovi moc nerozumím. Pan Sojka, co mu patřil dům v Barvířské, vinopalník a fabrikant z Bílého Kostela, kamarád, co mluvil na Alenu jen a jen anglicky. Černý havrani z pohřební služby. Jindra Lejsková, sestřička Čejková, Ilja Racek z turnovského nádraží. Ivana Bukačová, co mi připomíná revoluční mládí, ze školy na Husovce Kvíčala, bavič Lelek. Ing. Kukačka. Spolužačka Kulichová. Známý chemik Kalousek, vládní národohospodář. Slepička, mně neznámý pan docent Bažant. Kuřátko, pan Páv z LVT.
Listuji a očím nevěřím. Samí velcí savci. Pan Lev, fotograf V. Vlk, pan Pardál, Puma, Veverka, Koníček, Králík, malíř Beran, Koťátko, Kočka, Macek, Chrt, Kuna z Jablonce, můj učitel na dílny pan Plch. Medvídků je tu jak naseto, profesor Vydra z Chrastavy, Jelen, ing. Jelínek z naší obce, Pavel Liška ze Svazu mládeže, Zajíc z Rudého práva, učitel dějepisu Daněk, ruštinář Včelka. Ryby, Rak, Vokoun z Grabštejna, Pulec, co emigroval. Karas, Žabka, hejtman Skokan. Dovolat se můžete i na vdovu Blechovou, panu Brabcovi, Motejla se už asi nedovoláte. Ale je tam Slunéčko, Šídlo, Mlok, Potápka, profesor Komárek.
Řekněte, proč chodit ven? Stačí mít sluchátko nebo mobil. Údajná říše pohádek – příroda - vám padá k nohám. Brehmův svět zvířat - telefonní seznam, je k dispozici. Proč se po kolena brodit vysokou trávou a chytit boreliózu nebo encefalitidu, uštknutí zmijí.
Je tu východisko: nechat se svést ne přírodou, ale telefonním seznamem. Je plný krásných, šťastných lidí, kteří neublíží a za své jméno (třeba dravců) nemohou. Nemají se za co stydět. Taková je příroda. I když já si, rozhodně raději než vyjít ven, listuji telefonním seznamem.