Zdeněk Pošíval: Na přítele Mirka Plzáka budu vzpomínat s nesmírnou vděčností

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


V dnešních novinách se lze dočíst smutnou zprávu, že ve věku 85 let zemřel MUDr. Miroslav Plzák, CSc.

U jeho odborné specializace a zaměření je však mylně uváděn přívlastek, že byl "známým sexuologem". V tomto ohledu jde o mediálně eklektický omyl. Doktor Plzák se nikdy nezabýval sexuologií, ani klinicky, ani publicisticky, byť byl autorem velké řady knih, esejí a divadelních her.
Jeho specializace spočívala v klasické psychiatrii, sloužil dlouhá léta jako primář jednoho z oddělení II. psychiatrické kliniky v ulici Ke Karlovu v Praze 2. Jeho druhou specializací byla choroby vztahů mezi manžely, (což se myslím snad odborně nazývá "matrimoniopatologie"): vedl dokonce manželské poradny.

Znal jsem se s ním velmi dobře, byl jsem režisérem jeho edukativních divadelních her a komedií, na některých z nich jsem se částečně podílel i autorsky. Mnohokrát jsem mimochodem od něho slyšel, jak se dotčeně brání pověsti, že je autorem citátu: "Zatloukat, zatloukat, zatloukat!" On prý nikdy prý něco takového neprohlásil.
A rovněž jsem od něho neslyšel /kromě privátních anekdot/ žádnou poznámku k samotné sexuologii.
Také jsem se dočetl, že měl údajně aktivně spolupracovat i s komunistickým režimem: mám zcela opačnou zkušenost, neboť mě ve chvílích, kdy jsem kvůli jistému politickému postoji ztratil i poslední naději na práci v oboru, mě hospitalizoval: chránil mě na klinice půl roku jako pacienta, byť jsem chodil přespávat domů, abych získal čas se nějak vyrovnat se svou novou sociální situací. A nebyl jsem zdaleka sám: nemohu však z taktních důvodů uvádět zde seznam známých osobností (disidentů), jimž všelijak docela odvážně pomáhal, přesto prohlašuji, že je jich celá dlouhá řada.

Přečetl jsem si dnešní zprávu s lítostí a budu na přítele Mirka Plzáka vzpomínat s nesmírnou vděčností.
Zdeněk Pošíval 

Přečtěte si část mých ROZPRAV s Jiřím Melíškem, která se týkala Miroslava Plzáka.


ZP ••  V úvodu jsem zmínil tvé životní přátelství s MUDr. Miroslavem Plzákem, CSc.
Sám jsem režíroval jeho čtyři hry, jednu dokonce s dlouhodobým úspěšným provozem ve stovkách repríz. Dovolím si drobnou odbočku: někde jsem četl nebo slyšel, že dr. Plzák byl prominentem režimu a údajným spolupracovníkem STB. Rád bych na tomto místě znovu a odpovědně prohlásil, že ho znám jako člověka ohleduplného, snad i neohroženého, jenž jako primář na území své psychiatrické kliniky dokázal ukrýt nejednoho disidenta nebo člověka pronásledovaného režimem. A také bych rád ještě opravil fámy o jeho mnohoženství a dodal, že ženatý je teprve podruhé a nikdy neprohlásil větu „Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“, jež je mu stále a úporně přisuzována.


S doktorem Plzákem se máme rádi. Dokonce mě po roce 1968 rovněž schovával na své psychiatrické klinice. Mezi blázny mi bylo lépe než mezi posrpnovými funkcionáři.

ZP ••  Dokonce jste sdíleli rekreační chalupu. Učinil jsem tam u vás návštěvu a obdržel na trvalou památku košík vlašských ořechů z vašeho stromu. Vydržely však jen do Vánoc.

Pan doktor o mně napsal ve svých spisech, na což jsem hrdý. Zde je ukázka:

»Nedaleko obce Krchleby, na kraji jabkenikých lesů, stála o samotě usedlost mající dva názvy: jednak hezké Sloupčí, jednak ošklivé Burdovna, protože tam kdysi bydlel jakýsi Burda. Malý statek patřil kamarádovi Jiřímu a jeho ženě Olze. Na jednu rodinu byla tahle chalupa příliš veliká, tak jsme si část pronajali. Jezdili jsme tam soustavně až donedávna, dokud mě nezačaly zlobit nohy, určitě patnáct let.
A jezdilo tam taky hodně známých, kterým stejně jako nám to místo přirostlo k srdci.
Jiří a Olga jsou takoví malební lidé. Když jsme byli sami, já jsem je sledoval, tak nepronesli ani slovo a koukali tak, jak se kolem sebe dívá lesní zvěř, rozhlíží se… Jakmile někdo přijel, rozpovídali se s hosty.
Musím prozradit, že Jiří je zakladatel českého »halabalismu«. Došlo k tomu takto: Jemně pršelo a Jiří natíral dveře od koupelny tapetovacím lepidlem. Padající kapky vytvářely bublinky, takže je pořád roztíral.
Kolem poskakovala Olga a křičela: „Nech toho, vždyť prší!“
Jiří nereagoval a vytrvale pracoval štětcem, najednou však ustal, šel přes celý dvůr ke mně a pronesl výrok přímo zakládající: „Buď tak laskav a řekni mé ženě, že všechno, co dělám, tak dělám halabala, protože kdybych to nedělal halabala, byl bych řemeslník, a to nejsem!“
Velice záhy jsme se na Sloupčí seznámili s místními lidmi a od nich se dozvídali o fámách, které kolovaly po kraji: za prvé, že statek patří mně; za druhé, že se v něm odehrávají neřestné orgie; a za další, že naše opilé veselí bývá slyšet až v Nymburce…
Zárukou, že se zde nemohla uhnízdit jakákoliv neřest, byla přítomnost mé ženy a taky Jiřího, který byl pro každou legraci, ale v tomhle ohledu mohu potvrdit, že jde o člověka neobyčejně cudného. Z ostatních fám bylo něco pravdy na naší oblibě automobilů: vše ostatní byly výplody fantazie. 
  

Jiří o sobě veřejně prohlašoval, že pracuje jenom přes zimu a jakmile přijde jaro, končí s prací… Tohle říkal kombajnérům, když se k nám přicházeli napít, nebo zedníkům, co u nás na chalupě melouchařili. Povalovali jsme se na sluníčku, kolem makali zedníci a Jiří prohlašoval: „Tohle bych nikdy nedělal, a za ty prachy, co vám dávám, už vůbec ne! Kdepak, pánové, já se vám divím! Tohle bych fakt nedělal…“ «

úvodní foto Miroslava Plzáka © http://www.rodinaonline.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 11. 2010.