Danuše Markovová: Radost z nalézání

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

V životě stále něco hledáme. Dřív nebo později třeba i nalezneme, pokud jsme urputní a nehodláme se jen tak lehce a zbytečně vzdávat.
U mě to bývá také tak. Sotva si skvělý okamžik z nalezení stačím vnitřně uvědomit či dokonce zažít, namísto něj se dostaví zvláštní neklid z klidu. Tato nedefinovatelná posedlost, popoháněná vnitřním hlasem nespokojenosti, ze mě dělá věčně hledající bytost. Nevím, zda je to dobře či ne. Jedno je však jisté: Touha po hledání mě žene kamsi do meziprostorů neprobádaných možností.
Jestliže je hledané hmatatelně uchopitelné a může se jasně definovat často kladenou banální otázkou: Kde se nyní nacházejí mé brýle?, je nasnadě, že po určitém čase bedlivého prohledávání neotřelých míst domu je konečně naleznu. O to více mě udivuje místo nálezu. Tato ukvapená hledání, provázená negativními emocemi, propukajícími až do stadia zoufalého boje s časem, nemohou přinášet žádný pocit naplnění, byť by v případě nevšedního úkrytu brýlí mohly. Copak není zadostiučiněním a bez dávné nápovědy z dětství „ zima, zima, přihořívá, hoří!“najít za poměrně relativně krátkou dobu brýle v lednici?
A právě v kýženém okamžiku se mi vybavila tato nejoblíbenější hra. Uměla jsem schovávat věci na nečekaná místa tak dobře, že až s nápovědou symbolického „hoří“ byla ostatními odhalena. Obdobně jsem prožívala také schovávanou. Často se odehrávala u nás doma díky velkým prostorám bytu, ale i velké benevolenci naší maminky, která nám většinou nedokázala odepřít nádherný požitek ze hry. Uměla jsem se schovat tak nenápadně, že bylo obtížné mě najít. Využila jsem zdánlivě nevyužitelných prostor, na které nejenže nikdo nepomyslel, ale ani okem o ně nezavadil. Já však ano. Za závěsem, na tenkém okenním parapetu, jsem půl hodiny vydržela střídavě balancovat na obou nohách téměř bez dechu, což vyvolávalo nevýslovné napětí, ale i křeče v chodidlech, díky nimž jsem byla nakonec nucena opustit svůj důmyslný úkryt. Očekávané ovace nenastaly. Jediným pozorovatelem neblahého vítězství byl bratr, který mou poctivou zarputilost neocenil, jen vyčinil slovy: Proč ses nezapykala dávno? Nikoho už nebavilo tě do nekonečna hledat, a tak odešli všichni domů.
Naproti tomu urputně hledané brýle si spokojeně hověly mezi sýry v lednici už drahnou chvíli. Po jejich objevení jsem na ně s úžasem civěla. V ten moment mne sice zaplavila směsice radosti s hrdostí, že jsem jim toto absurdní místo neodepřela a nahlédla zvědavě do neprobádaných míst. Avšak alibistické myšlenky byly záhy vyloučeny přesvědčením, že jsem lednici prozkoumala jako poslední zoufalé útočiště “ hoří“, přičemž dětská hra s tím neměla tentokráte nic co do činění.
Náhlá radost proto odezněla nadmíru rychle. Byla vystřídána výčitkou: Jsi neskutečně roztržitá… a jde to s tebou z kopce. Takto si člověk sebevědomí neposílí, zvláště když je mu milejší chodit do kopce…
Avšak někde v hloubi duše stále cítím, že dávné dětské hry ovlivňují dodnes naše jednání. Jsou příčinou stálé touhy po nalézání. Provázejí nás skrytě celým životem, ale čím jsme starší, o to méně jim jdeme v ústrety. Dnes jsem sice pootevřela dvířka dětství, byť jsem se nakonec ocitla u šedivých dveří lednice.

Raději přejdu k jiné příhodě, zvláštně protkané jemnými nitkami ztrát a nečekaných nalezení, protože šlo o tkaninu. Tento nevšední zážitek mě tak hluboce zasáhl, že vnitřně přerostl do osudově krásných rozměrů, které mohou člověka potkat jen ve vykonstruovaném románu, zřídkakdy v životě. Proto nelze nepopsat tuto událost jako malý zázrak. Ačkoli šlo pouze o šál, pro mě cenný tím, že jsem ho dostala k Vánocům od milého člověka, dodnes přemítám nad souběhem neuvěřitelných náhod, postavených do cesty.
Poté, co jsem barevně strukturovaný šál kamsi založila a dávno oželela jeho ztrátu, tak se zničehonic vynořil ze skříně. Nebudu popisovat, s jakou radostí jsem po něm skočila a omotala si ho kolem krku, aby mě hřál především vnitřně. Ten den jsme od rána instalovali výstavu. V poledne jsem z galerie kvapem odskočila na náměstí, abych si tam něco vyřídila. Nutno podotknout, že cesta vedla přes most. Vál příjemný vítr do zad a popoháněl mě rychleji k cíli. Na zpáteční cestě jsem už z povzdálí zahlédla vlát cosi v povětří nad řekou. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím: můj rozevlátý šál se z posledních sil bránil poryvům větru jsa držen jedním konečkem tkaniny o žebroví mostu a volal o pomoc. Chtivě jsem po něm chňapla a láskyplně si ho omotala kolem krku. Zároveň jsem na sobě cítila nevěřícně odpudivý pohled kolemjdoucí slečny, jíž jsem raději nic nevysvětlovala. Sotva by uvěřila neuvěřitelnému, že šál na mě čekal, protože ke mně patří…

A tak hledejme raději nehmatatelné a nalézejme v sobě touhu objevovat nové nevšední vjemy. Nejedny oči by nás měly na cestě bedlivě sledovat, zda směřujeme k nalezenému… 

Obraz Naplnění © Danuše Markovová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 11. 2010.