Egon Wiener: Lidé si mají povídat | Kde jsme doma | Jak slepit hrnek rozbitý na dva kusy

Rubrika: Literatura – Fejetony

Lidé si mají povídat

Skoro všichni si chtějí povídat. Je málo těch, co nechtějí a přitom je tolik krásných věcí na světě, že by se o nich mluvit mělo. Pusa nikomu neupadne, každý by občas měl klapnout zobáčkem. Co nás tak učili ve škole, občas si každý pustí pusu na špacír a každý se občas prokecne. Říká se přeci naopak, líná huba, holé neštěstí nebo pro hubu – na hubu a tak dál. A tak to je se vším. Mlčíte – mlčeti zlato, držíte klapačku, malér je na světě. Tak to je se vším. Jednou si zadáš, jsi nahoře, podruhé lezeš blátem po břiše. A přitom v mém případě to je půl na půl. Zleva i zprava. Po celý život pořád stejný. Nepřipadá mi, že bych vybočoval, občas se mi zadaří, potom zas naopak. Že jsem se raději nekousl do jazyka! Mohl bych pokračovat.
Komunikace, ne ta děravá silnice pod vašimi okny, mám na mysli tu, co vedete se svými dětmi, vrstevníky, kterou obcujete se svým partnerem, na úřadě, na cestě městem za nákupy, ta nás pokaždé vede zákonitě do konfliktu, pokud máte na druhé straně příjmu někoho se šumem na přijímacím aparátu. Není tu, co by rušilo, jen na kontaktu je usazenina z minulého spojení. Kontakt koroduje, baterie se může nato šup vyměnit. Kéž by vše šlo tak snadno i na druhé straně, u mne, něco zkorodovaného vyměnit.
Byl by tu nový člověk, nová kvalita spojení. Zázraky se však nedějí. A tak se znova a znova snažíme: mluv se mnou proboha. Řekni něco, svěř se mi… Na druhé straně kontaktu sedí na drátě někdo hluchoněmý.
A tak si tiše zoufáte, točíte klikou a slyšíte, jak říkáte: „Tady havran, tady havran, jak mě slyšíte?“ Někdo vám přistřihl křidélka, havránku, někdo vám sedí na drátě. Na druhé straně sílí boj. Spojař se brání mušketou, střílí bezhlavě kolem. Kde není spojení, není velení. Kdo nechce naslouchat, bojuje sám, bez podpory ze shora. Je v tom sám. A vy, vy se můžete jít s vaším telefonem na kliku vyfotit.
Probudíte se a máte v ruce mobil, mačkáte, mačkáte a nic moc se nezměnilo. Sluchátko je hluché, přes vaši snahu přesvědčit tu horu bakelitu, že vaše zpráva má prioritu. Na to vše musí být dva. Na jakékoliv početí, na jakýkoli vztah. Popovídám si, to je dnes výsadou silných mužů, žen. Jakoby hospoda, zápas, plný sál něčeho byla záruka, že je tomu tak.
Neohrozí to asi fakt, že jde dnes o komunikaci trochu intimnější, z ouška do ouška, o míru smíru mezi dvěma válkami, mezi nejbližšími, co hledají dosud cestu. Jak bych si přál, aby se mnou mluvili celé světy, aby už nikdy nepadaly bomby, aby si měly co říct máma s dcerou, táta se synkem. Neboť a v tom to vězí! Svět stojí a padá na komunikaci plné děr, na komunikaci, kde jeden musí a druhý dělá, že neslyšel. A až se jednou tohle změní, pak budu šťastný a se mnou spousta obyčejných lidí, kteří se dneska ještě stydí říct svým dětem: já nejsem tvůj nepřítel… 

Kde jsme doma

Na to se ptají tažní ptáci, kteří se rok, co rok, vrací. Tajemný radar ponorky našich srdcí, nohy, co v bačkorách pevně vězí. Též vlaštovky jej mají. Ti všichni zcela neomylně přes pevniny, moře, hory, zamíří do přístavu. Kdysi jsme tomu všemu říkali být doma za pecí. Mít doma kdesi suchý kout, kde voní mámino vyprané prádlo, vařené brambory a v kastrolu omáčka. Na polici ve sklenici je med, mák a strouhanka. Krabička sirek, od nepaměti se svíčkou, když snad nedej bože zhaslo a máma měla v troubě králíka…
Tak nějak voní mě i tobě domov. Vlaštovčí hnízdo nahoře pod trámem, v krovu, kde každoročně přichází na svět nové a nové… Domovem může být i bouda z plechu, oblouk betonu pod mostem, studená místnost s jedním kohoutkem studené vody a rezavým dřezem. Domovem může být i vězeňská cela. Studená chata, co zbyla po rozvodu. Domov důchodců nebo i špitál. 3+1 v paneláku. Drahá mansarda či dražší apartmá v honosné vile. Všude může být dobře, všude se můžeš cítit doma. I v červeném stanu na kře ledové. V kokpitu letadla, v batyskafu. V koši balonu ve stratosféře. V chatě Pygmejů. Domov je nora králičí, hnízdo orla, supa, co vláčí mršinu, či kolo na komínu a na něm čáp.. Ovečce za přístřeší stačí převis skály a šnek zná domov jen z povídání…
Všichni mají svou adresu. Voják, co bydlí v kasárnách, pacient v nemocnici. Svišť, který bydlí v Tatrách, student na kolejích, bezdomovec, co jezdí pořád tramvají. Ti všichni přechodně někde žijí. Domov má i workoholik, co spí v práci. Hasič, co nebyl pár dní doma. Včela má úl, noru sysel, i ten, co světem bloudí. Dítě, které odpočívá v kočárku, rorýs, co spí za letu, kondor ve vysokých Andách. Had ploskolebec v horkém písku, ryba co nemá nic a spí ve vodním proudu, roztoč, o kterém nevím nic tak, jako o bleše v psím kožichu. Domov má myška pod kořeny stromů, milenka u svého muže.
Pionýrský šátek v bývalém rudém koutku, bota v botníku, příbor v příborníku, cukr v cukřence. Všichni máme své místo na téhle planetě a i ta má své místo – domov v téhle sluneční soustavě.
Dovolat se domů dá někdy spoustu práce. A když máš smůlu, uslyšíš, nejsem doma, ale nevěšte hlavu, já se ozvu až doma budu…. 

Jak slepit hrnek rozbitý na dva kusy

Otevřel dveře, píchl do mě prstem a řekl: „Jsem tady“. Představovat se nemusel. Dvakrát odložena beseda s MUDr. Plzákem se bude konečně konat. Sál klubu mládeže Plamen v Liberci byl obsazen do posledního místa. Míra Macháček si stěhoval své fotografické nádobíčko, všichni kolem jsme byli nervózní.
Na kalendáři bylo datum 2. února roku 1982 a podvakráte zrušená beseda s odborníkem na manželství, spisovatelem, hercem, lékařem, scénáristou a srandistou Mirkem Plzákem mohla začít. Mistr si dal kafe, podepsal se mi do památníku, vzpomenul, kdejakých společných známých, přátel a příbuzných a - šup na „scénu“! Pokud si někdo, kdo tam byl, ještě vzpomene, tak takhle rozesmáté publikum liberecký svazácký klub dlouho neměl. Otázka za otázkou, bonton za bontonem, příklady z praxe, co se komu stalo a jak z toho vybruslil. Salvy smíchu. Přesto, že šlo o závažná témata, jakým jsou mezilidské vztahy a hlavně rozvody a rozbitá manželství, nikdo netruchlil. Určitě padlo i to známé „zatloukat, zatloukat, zatloukat…“
Mě to už manželství nezachránilo, ale i pan doktor Plzák poznal, co obnáší rozvod. Proti špatnému chování a jeho důsledkům není imunní nikdo. Přesto. Byli jsme mladí a měli jsme za to, že svět nám leží u nohou a život i po rozvodu jde dál. Ten podvečer byl ale především o Plzákovi, který konečně přijel a byl úžasný, vtipný a komunikativní. Až doma, po vystřízlivění z euforie setkání s osobností, jsme se mohli zamyslet nad malicherností nebo naopak nad nebetyčnou hloupostí, která vede k rozpadu vztahu dvou lidí, vychovávajících děti, které rozvodem rodičů přichází o jednoho z nich. I to bylo poselství, které tento moudrý člověk vnášel do besed nejen s mládeží.
Žel, často jsme z toho všeho chápali jen ten úžasný humor, kolorit slavných a mocných. Celý podvečer s MUDr. Plzákem byl zážitek, který všechny přítomné pobavil i poučil. I proto jeho smrt v posledních dnech tolik překvapila. Svět už se nikdy nedozví, zda MUDr. Plzák vymyslel něco nového. Lék na rozvody, recept, jak slepit hrnek rozbitý na dva kusy. 
  
Egon Wiener z Liberce je jedním z autorů přispívajících do Pozitivních novin. V poslední době vydal dvě velmi zajímavé knihy:

Rub a líc mých pohlednic je knihou humorně podaných vzpomínek a příběhů spjatých s autorovou celoživotní zálibou, kterou je sbírání starých pohlednic. Tuto knihu je možno objednat za cenu 200,-Kč + poštovné.
Kniha Egonovy pohledy a pohlednice spojuje tuto autorovu zálibu zveřejněním starých pohlednic z Libereckého kraje doprovázených krátkými fejetony a postřehy různého zaměření od historie po součastnost. Knihu lze objednat za 99,-Kč + poštovné.
V říjnu tohoto roku je plánováno vydání dalšího dílu knihy Egonovy pohledy a pohlednice II., za stejnou cenu jako první díl.

Obě knihy můžete objednat e-mailem: egon.wiener@gmail.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 12. 2010.