Miroslav Sígl: Vzpomínka na veterána letectví...

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti


Vzpomínka na veterána letectví, vypravěče, kuchaře a výtvarníka, svérázného filozofa a hlavně „člověčího člověka“…

Tak zněla pozvánka na “Hovory pod vrtulí“, které pořádá už několik let Klub leteckých novinářů České republiky. Tentokrát proto, abychom si zavzpomínali na svého přítele, který nás letos opustil (viz několik článků z let 2009 – 2010 v PN, jeho Dobrou chuť letos ve 12 pokračováních). Něco z těch úsměvných příběhů ze stránek Pozitivních novin se tam četlo (v restauraci Divadla Radka Brzobohatého).

„Pište dál…Připravíme jubilejní publikaci, v příštím roce by Karlovi Helmichovi bylo 85 let!... Počítáme s Vaší pomocí…“ To přece nemohu odmítnout!

Lidičky moji, vy si neumíte představit, kolik těch historek a příběhů zde snesli jeho nejbližší spolupracovníci z různých redakcí: Václav Tikovský (Letectví, Křídla vlasti, Letectví a kosmonautika), Otakar Štaffek, armádní fotoreportér, Karel Beránek, motorista tělem i duší (Svět motorů) nebo Karel Friml (jako právník odpovídal na časté otázky čtenářů Světa motorů a postižené motoristy zastupoval u soudu) s titulem, jaký věnčil i Karla, který ho ale nikdy neuplatňoval. Nanejvýš se zásadně vypsáním toho titulu takto podepisoval: Doktor práva obojího, světského i církevního.

Kdosi z těch mnoha pamětníků přinesl promítací plátno, „cédečko“ s úsměvnými obrázky, jimiž Karel doprovázel jednotlivé články či dopisy čtenářů. Ozdobil jsem některými jeho kresbičkami také naše společné vyprávění „Dobrou chuť“.

Jistým překvapením pro nás všechny byla skupina pamětníků, která se právě vrátila z plavání v Sokolovně v Riegrových sadech, kam chodívá od té doby, kdy s nimi byl poprvé také náš Karel. Ukazovali, jaké jim kreslil pozvánky, jak pro každého milovníka vody a plavání zhotovil „pamětní list“ a jeho posledním počinem bylo namalování klokánka s nápisem sportovního a plaveckého klubu Bohemians na bílá trička. Skupinu vedl jiný fotoreportér Karel Fencl a všichni se nám představili v těch tričkách. Jejich zhotovení se již Karel nedožil.

Karel byl velkým průkopníkem, jak dokládali další účastníci. V roce 1973 přišel s tím, že Svět motorů – do té doby černobíle tištěný, bude od Nového roku barevný. V té době to byl věru průkopnický čin. Byl prvním, kdo zasvětil své kolegy do odesílání faxů, byl také prvním, který z přítomných měl počítač a kdo o počítačové grafice začal učit budoucí novináře na školeních - ta pořádal tehdejší Svaz českých novinářů na svém někdejším zámku Roztěž.

Při různých besedách, které pořádal Klub leteckých novinářů, vyšlo najevo, s jak velkým zájmem poslouchají zejména mladí lidé o slavné historii našeho letectví, jeho konstruktérech, sportovních i vojenských letcích – pilotech. Ale v médiích se nic z toho nedozvídají, nemluvě ani o světových úspěších našich leteckých sportovců. Takže Karel Helmich už jako důchodce spolu také s bývalým modelářem a plachtařem Rudolfem Černým sepsali malou historii našeho létání – jak jinak – bez dodržování přísných pravidel historiků, spíše osobní vzpomínání.



Knížku „Malé zlomyslnosti na českém, moravském i slovenském nebi“ vydal v šedesátých letech Klub leteckých novinářů. Její úvod nenechává čtenáře na pochybách, že jde o úsměvné vyprávění:

Za panování krásného prezidenta (Antonína Novotného), podle mínění socialistického realismu, svolala redakce časopisu Letectví a kosmonautika do Československa mezinárodní konferenci zástupců leteckých časopisů Pochopitelně pouze těch hodných. Kapitalisté utřeli nos. Přichystala řadu tiskovek, návštěv výrobních a sportovních podniků, setkání s našimi konstruktéry i funkcionáři… Ze země největší přijel vlakem sám šéfredaktor. Ten se na těchto akcích nic neptal, jen jako první se přihlásil o slovo a vyřizoval pozdravy od jejich pracujících našim pracujícím. O letecké dění zájem neměl a věděl o něm starou bačkoru. Na konci setkání, po mnoha butylkách vodky, jsme se dotázali, jakouže rubriku vlastně doma vede. Hrdě odpověděl:Pjesňa i poema…A tak se dostala poezie po létech i do naší aviatiky…

Ta historie je totiž sepsaná ve verších, které se týkají našich historických letounů – Šmolíka Š 10 (sardinky), T 24 (krajánka), LF 109 (říkali mu pionýr), LG 124 (galánek), LG 130 (kmotr), L 123 Blaník, LF 107 Luňák, BH 5 Avia – Boska, Aero A 18, Avia BH 21, Avia B 534, Aero MB 200, Letov Š 328, Praga E 51, E 114 (bejbinka), Zlín 12, Saro 19P Cloud, HK 101 Hodek, C 104, Čáp K 65, Čmelák, AN 2 (Andula), M 2 Skaut, HE 2, L 40 Sokol, L 40 MetaSokol, L 200 Morava, C 3 Siebel Si 204, Delfín, L 410, Rogallo, Jora EV 97 Eurostar, Aero Ae 50, Morava, MIL MI 4 (vrtulník) a také Lavočkin 5, známý ze Slovenského národního povstání, ST 4 Aztek (šopička mezi ultralajty) a posledním je D 8 Straton Moby Dick (s motorem od „trabantu“). Každému Karlem vyobrazenému letounu jsou věnována dvě čtyřverší. Ano, tolik jich bylo a všechny původem v našich zemích od konstrukce počínaje.

Avšak náš letecký průmysl se od padesátých let musel podřídit také výrobě letadel v sovětské licenci, což jsem poznal na své vlastní kůži, když jako vyhozený redaktor Mladé fronty jsem nastoupil do známé fabriky s názvem Letov, přejmenované v těch letech na Rudý Letov. Krátkou dobu se jmenovala Závody Rudolfa Slánského, než nositele toho jména popravili, později ještě Letňanské strojírny a nyní od listopadu 1989 opět Letov se sídlem v Letňanech. Musel jsem se tenkrát velmi rychle zapracovat jako stovky dalších v obrovském náboru „nabíraných“ pracovníků. A vyrábět s přesností setiny milimetru součástky pro letadla, která Karel nemohl rovněž vynechat spolu s jejich kresbami a básničkami: IL 14, MIG 15, B 228 Iljušin 28, MIG 21, IL 2 Šturmovník.

A mezi těmito československými a sovětskými typy letadel se autorům podařilo umístit či propašovat ve své knížečce také slavnou Dakotu, Boeing Airbus, švédský Gripen, britské typy Spitfire, Hurrican, Wellington a Liberator.

Pár ukázek přikládám, protože stojí opravdu za shlédnutí a přečtení.

Karel však dovedl potěšit vždycky, jak se říká při každé příležitosti: k narozeninám, svátkům, kulatým výročím, doktorkám a jejich sestřičkám, pro podnikové večírky, o lásce vůbec anebo pozdravy z lázní. Protože si netroufl nazývat své výtvory ani pojmem „veršíky“ (což je hodno svých Seifertů, Nezvalů či Máchů), zvolil termín „rýmovačky“, k nimž připsal, že jsou to „výkaly mých mozkových závitů asi tím nejpřijatelnějším názvem“. Tak se zrodila jeho další knížka „Rýmovačky bez kačky anebo poezie kytičky pro velký i maličký“

Jednou – někdy zkraje roku 1967, se Karel dopustil jakéhosi přestupku v naší pražské dopravě. I napsal „Soudruhu majoru XY, Městská správa VB, Konviktská 14, Praha 1“ neobvyklý dopis v archaické češtině. Nemohu čtenáře Pozitivních novin připravit o zážitek ze čtení onoho Karlova rukopisu, abyste o něm věděli zas o trochu víc:

Vážený soudruhu hejtmane žoldnéřů polem pracujících, Království českého a Kapitanátu čtyř měst pražských, jakož i hradů vinných a pivnic přilehlých.
Obracím se na Vás, neboť různici měltě jsem s biřicem novoměstským, který podobné krzno krznu Vašemu nosí. Jeltě jsem totiž ulicí Žitnou směrem k Dobytčímu trhu, cestou maje náklad naložiti do vozu pohyblivého, jak přikázal můj Pán, sezením na zboží neopatrném na Letné.
Věda, že ulice ta v hantýrce knih popravčích „okruh“ se zove, snažil jsem se náklad ten naložiti podle paragrafu 18 ohlášky, kterou purkrabě pro zemi Česko a Moravskou, jakoýž i pro část Uher, jež Slovensko se zove, pod číslem 80 vydal. Mým úmyslem bylo nepodržeti samohyb v klidu déle, než řehola ta mi ukládala.
U téhož chodníku stály ještě fúrverky mohutnější a krásnější, z nichž a do nichž robotězi náklady značné skládali a nakládali, potíce se velmi, delší dobu meškajíce.
Jelikož kánon 18 Corpusu pravidel jízdních neuvádí velikost a množství nákladů, domníval jsem se, že dobrodiní toto i na mne se vztahuje. Biřic patrolující, jater zatrpklých, nabádal mne slovy drsnými k opuštění míst těch. I disputaci učenou vedl jsem k němu, odvolávaje se, že lid pražský pod Mistrem ze Želivi, též pravdu hájil.
Ozbrojenec však k disputaci nakloněn nebyl a 100 grošíků ražby poctivé požadoval. Měšec můj je prázden, neboť den předtím milostenku rozmilou objevil jsem, jejíž adresu též ke hře na loutnu ochoten jsem podati Vaší milosti.
I odvolal jsem se k soudní stolici vyšší, doufaje, že Bůh sám při mou rozsoudí. Božímu soudu rád se podrobím, bez škorní po žhavých státních poznávacích značkách choditi hodlám, neboť věřím, že i Vaše milost příznivě nakloněna mi bude a odpustek mi uděliti ráčí. V Novém městě Pražském den před svatou Matyldou L. P. 1967. Karel Helmich, doktor práva obojího, světského i církevního, jakož i lenník svobodného pána, posledního velitele ztracenců…

Co se nestalo? Či vlastně stalo. Zavolali si milého Karla, ten s lahvinkou pod paždí a v kapse saka ukrytou, přišel pobledlý na městskou správu VB, aby si páni policajti toho šprýmaře prohlédli, lahvinku posléze dovolili Karlovi otevřít a spolu s ním opojný mok popili. Předvolání s výhružkou pokuty před ním roztrhali…
Měli smysl pro humor, i když doba moc humorná nebyla , ale snad právě proto někdo do ní trochu vtipu dokázal přinést a pak i škarohlídi roztáli. Karel si přitom zachoval čistý rejstřík. Až do smrti. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 12. 2010.