Milan Turek: Autobus jezdil s vlečkou. Vzpomínky rodáka z Dolních Bojanovic na Hodonínsku.

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Byly to zlaté časy, měli jsme všechno, jedny boty na kĺzačky, druhé na fotbal, třetí do kostela. Ty jsem nosil i do školy a k muzice. Kabát taky jeden, kožený, aby mně nebylo zima měl jsem kožák bez podšívky a pod kalhotami podvlékačky. Ponožky obyčejné, žádné tlusté. Zima totiž u nás na jižní Moravě jednak netrvala dlouho a když přišly mrazy, brzo odešly.
Na Vánoce obyčejně pršelo, sníh přicházel až po Novém roce a v únoru už bylo po něm.
Stařeček vyprávěl, že o Velikonocích už chodili bosí. Kdo chodil do práce měl třeba i filčáky (filcové boty), rukavice palčáky, obyčejně pletené. Šály jsme i kluci pletli sami na hřebíkách. Stačily dvě lajsničky a pár hřebíků, háček a vlna, jakákoliv. Háčkem se vlna přehazovala z hřebíku na hřebík a šála byla za chvíli upletená. Maminka nosila bombarďáky a sukně, zabalená do vlňáku. V botách jí teplo nebývalo, ale to už se začaly nosit důchodky.

Otec jezdil i v tom sněhu na kole, už měl dynamo a ráno svítil, na cestu si dával hrnek svařeného vína, autobus jezdil jen jeden a do sousedních Lužic žádný.
Stařeček jezdil na kole do Hodonína, deset kilometrů, ten míval ještě vpředu na kole karbidku, lucerna, kam se dalo vápno a trochu polilo vodou, reakcí vznikal plyn, který se zapálil sirkou a lampička svítila.
Ještě začátkem padesátých let jsme svítili doma petrolejkou. Když jsem chodil poslední rok do školy, koupili rodiče bakelitové rádio. Anténu jsem natáhl pod trámy a to už jsme v pětapadesátem měli jednu zásuvku, kam jsem zastrčil šňůru od rádia a bylo to.
S kamarádem Bedřou jsme do té doby občas poslouchali rádio přes krystalku. Bedřa odešel studovat elektrotechniku do Poděbrad, byl šikovný a tak sestrojil aparát velice jednoduše, sehnal nějaký starý potenciometr, krystal, sluchátka a pospojoval to drátky a ono to mluvilo a hrálo muziku.

Když už napadl sníh, měli jsme boty obyčejně bagančata, která byla exkluzivním klouzacím zařízením. Klouzačky bývaly i dvacet metrů dlouhé a pěkně s kopce, takže to byl opravdový kumšt na nich jezdit. Někdy se používal starý lavór, jenže to nebylo to pravé, machři jezdili na botách a nejvíc v podřepu. Ve stoje to málokdo ustál, protože jízda bývala opravdu dobrodružstvím, někdy jsme je polévali vodou, aby do líp jezdilo, pak se to muselo ještě uklouzat a pak už do večera byla nádherná zábava.
Kĺzačkám se věnovali jen kluci, pro děvčata v sukních to nebylo možné, navíc ani z důvodu jejich úlohy v domácnosti se klouzání nemohla věnovat.

Stejně tak děvčata nemohla hrát hokej. Vidlák, Zábrodský, Konopáse, Roziňák, to byly naše vzory. Hřiště nebyla na ledě, ale prostě se hrálo, ať bylo bláto nebo sníh. Hrálo se na trávě a hokejky byly z větví, šikovně obrobených do jakéhosi tvaru podobného hokejce. Po zimě stejně skončily ve sporáku.
Někdy v páté třídě jsme začali hrát i na ledě, někteří z nás dostali brusle-kanady a ty se namontovaly na bagančata, bruslařské boty neměl nikdo, a ti co neměli kanady hráli s bruslemi na kličku. Začali jsme dokonce také tvořit umělá kluziště poléváním plochy v ulici vodou, což se sousedům moc nelíbilo, ale vzhledem k tomu, že v dědině bylo jedno auto a jeden autobus, tak to zas až tak nevadilo a koně dokázaly tu plochu přejít.

Mezi našimi zábavami byla také péče o holuby, což v té době bylo takovou módní zábavou. Vynalézalo se napájení z flašky, krmení na půdě a pochopitelně, že se holubi nechovali jen pro okrasu, ale byla to i dobrá pochoutka. Ze dřeva se vyřezávaly všelijaké flinty a pistole, což byl pozůstatek z války, protože zbraně byly potřeba při hrách na partyzány, ale ty se hrály až slezl sníh, jenže zbraně byly potřeba vyzkoušet a náboje obstarat z babiččiny komory, zvláště fazole byly dobrým střelivem. Nebezpečnou zbraní byly praky a v zimě specielně se používaly na střílení po vrabcích jako největších nepřátelích domácností. Vůbec vrabci se vybírali z pod krovů nejlépe večer. To se posvítilo baterkou pod krov a vrabec byl v hrsti. Ale to dělali větší kluci, protože pod krovy ti menší nedosáhli.

Advent byl jednak časem, kdy se nejvíc chodilo do kostela. Nejdřív ráno na roráty, potom ke zpovědi a pak ke svatému přijímání a potom zase do kostela. Pořád kolem dokola. V té době jsme také pomáhali péct cukroví. Obyčejně to byly škařupiny, čili mědvědí tlapky a linecké, svátečním cukrovím byla korýtka.
Doma jsme louskali ořechy nebo je balili do alobalu a proužků papírků, aby vznikla ozdoba na stromek, do jablíček se zapichovaly sirky. Nepamatuju, že bychom na stromek někdy dávali čokoládu. Ten zdobily jen kostky cukru, ořechy a jablíčka. Svíčky bývaly na žabičkách a taky už byly rachejtle. Jenže kluci dokázali vyrobit bezvadné štědrovečerní bouchačky z klíčů. Nejlépe vyhovovaly klíče od vinařských sklepů, které bývaly duté. Do dírky se nastrouhaly sirky, na klíč se přivázal provázek dostatečně dlouhý, aby se švihem dosáhlo pořádného úderu na konec klíče a fosfor pěkně bouchnul. Někteří šikovnější používali hasené vápno a to nechali v uzavřené konzervě polité vodou, to byly rány jak z děla.

Dárky pod stromečkem nikdo neměl, nebývalo zvykem. První dárek jsem dostal před maturitou, Nezvalovu Manon doporučila mé matce knihovnice z okresní knihovny. Chodívalo se ke zpovědi, abychom šli na Vánoční svátky do kostela bez hříchů s čistou duší.
Večer starší děvčata s klukamu zpívala po dědině koledy a mladší chodili s rodiči po koledě. Obyčejně se zpívalo „Zdaleka se béřeme, koledu vám neseme, za pohárek, za tolárek, budem zpívati…“ no a pak se povídalo ba spíše popíjelo. Až do půlnoční, kdo vydržel, šel do kostela, kdo odpadl, šel do postele.



Do hodonínských středních škol se jezdilo autobusem z horního konce ve čtvrt na osm. Zastávka bez střechy, jen cedulka. Stávalo se na dešti, za sněžení, prostě za každého počasí až než přijel autobus, ten jel až z Čejkovic a nabíral ještě studenty a dělníky z Nového a Starého Poddvorova. Už tak byl nabitý. Čejkovjáci seděli roztaženi na sedadlech a pokud se jim to dařilo ještě páchali domácí úkoly, na které neměli čas doma. Nebo to taky neuměli a nechali si od kamarádů poradit. Tašky se spoustou učebnic a sešitů vážily určitě aspoň pět kilo, pletly se nám mezi nohama a lepili jsme se jeden na druhého v studeném autobuse.
Topení, pokud vůbec nějaké bylo, tak určitě netopilo. Později začal jezdit autobus s vlečkou, v ní bylo cestování opravdu dobrodružstvím, protože jak autobus jel ze strany na stranu, tak cestující se patřičně kymáceli a padali jeden na druhého. Navíc ve vlečce byla průvodčí, která vždy signalizovala řidiči, že má zaplaceno jízdné a že může jet. Potom se prodírala na schůdek, aby vůbec mohla odejet.
Ani cesta ze školy nebyla bez dobrodružství. O půl třetí jezdilo nejvíc dělníků z práce a to už jezdily dva autobusy, jeden jen do Bojanovic a druhý do Čejkovic, dalo se tedy vybrat cestování v normálním autobuse nebo třeba ve vlečce. Lepší to nebylo ani v sobotu, protože se dělalo do dvou všude stejně a škola končila jen někdy ve dvanáct.

Byl to čas našeho mládí, měli jsme vše, co jsme potřebovali. Nikdo nevyžadoval nějaké speciální oblečení ani boty, televize začínala, ale v dědině jich bylo jen několik, automobil měl mlynář (dokonce ještě jeden závodní Mercedes). K jídlu bylo téměř po celý rok uzené, králíci a občas nějaká drůbež, na jaře kůzle, sádlo na chleba a bohatě ovoce. Pila se voda i v zimě, třeba z kýble, kde bylo zapotřebí prorazit led, často čaj nebo voda ze sušeného ovoce. Sádlo, mléko a buchty pořád dokola. Knedlíky – šišky se namáčely ve společném kastrolku a jedlo se obyčejně jen lžící, nejvýš vidličkou.
Byl to čas našeho mládí a tak nám vlastně nic nescházelo, měli jsme všechno, přesvědčovala nás o tom naše strana a vláda každý den, jen doma, v kostele nebo v bůdách (ve sklepích) se říkalo trochu něco jiného. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 12. 2010.