Už jsem tady kdysi kdesi napsal, že jsem vlastně chtěl být profesorem tělocviku, a tak i když jsem si tuto profesi nakonec nevybral, není divu, že jsem minimálně do svých pětadvaceti let strávil značnou část svého volného času na hřištích a v tělocvičnách.

Hned po maturitě se pro mne stával sportem číslo 1 volejbal. Ačkoliv jsem nikdy nedosáhl výšky 170 cm, přesto jako nahrávač jsem byl většinou v základní šestce. V polovině padesátých let ovšem byla pravidla odbíjené jiná, než jsou dnes a malí nahrávači se mohli uplatnit i v reprezentaci, což ještě dokážu a připomenu. Perfektní volejbalový nahrávač je ovšem nejmenším na kurtu i dnes. Navíc – volejbal jsem pak v té době hrál dokonce na „na dvou frontách“. V Praze i ve Vrchlabí. 

Nejprve si dovolím tvrdit, že polovina padesátých let minulého století byla vrcholným obdobím československého volejbalu! V roce 1956 vyhrálo naše „dvojnárodní“ družstvo Československa v Paříži mistrovství světa a zástupcem kapitána toho družstva byl Zdeněk Malý. Ten byl asistentem tělovýchovy na naší fakultě, a byl to on, kdo ze mne „udělal“ nahrávače. Mimochodem, v tom tehdejším mistrovském družstvu byli hned dva „menší“ nahrávači. Oficielně jeden z nejlepších tehdejších světových hráčů, Pepa Musil-Bulda, který pak jako trenér přivedl na výsluní italský volejbal a ještě menší, Karel Paulus. Dále tam hrálo pár hráčů mistra republiky pražské Slávie vysoké školy. A zde se mohu zase jednou konečně snad i oprávněně pochlubit.

Zdeněk Malý trénoval nejen naše fakultní družstvo, ale také družstvo University Karlovy a později i naše reprezentační národní družstvo. Naše univerzitní družstvo tehdy svádělo na našich univerziádách poměrně vyrovnané boje s družstvy pražské Techniky a Fakulty tělovýchovy a sportu. A někdy v červnu 1956 jsme na antukovém hřišti v „Julifuldě“ sehráli zápas Univerzita - Technika.

V týmu našich soupeřů tehdy hráli tři mistři světa – Purnoch, Humhal a Petr a další tři borci z mistrovského mužstva Slávie VŠ. A náš milovaný Zdeněk nás koučoval tak báječně, že jsme sice samozřejmě prohráli 0:3, ale byla to velmi čestná prohra. Ve dvou setech jsme uhráli asi 10 až 12 bodů (hrálo se tehdy jen do patnácti) a třetí set se dokonce protáhl na konečných 14:16! Byl to můj jednoznačně nejlepší zápas, na který nikdy nezapomenu, už proto, že trenér po utkání prohlásil, že jsem hrál „jak z partesu“ a litoval, že jsem nevyrostl ještě alespoň o 15 centimetrů.

V dalších dvou letech jsem se také dočkal „slušné slávy“ v barvách Vrchlabí. Na jaře 1957 jsme jeli na první zahraniční sportovní zájezd na druhou stranu Krkonoš do sousední Jelení Góry. Tam jsme sice vyhráli oba zápasy, ale jeden z nich, v dusné atmosféře haly s podlahou z dřevěných kostek a za neslýchaného fandění místních fanoušků, jsem nervově nezvládl. Opravdu se mi klepaly ruce a několikrát jsem byl vystřídán. Z tohoto zájezdu mám ale ještě další velmi pozoruhodné vzpomínky. Hned třeba nato, jak jsme kšeftovali se silonovými pruhovanými ponožkami či plastovými slunečními brýlemi. Byli jsme ubytováni ve státním tělovýchovném středisku a dosti nás hostili. Sice nám moc nejela sladká polévka s marmeládou, ale závěrečná večeře byla na svou dobu opulentní, tedy zejména co se alkoholu týče! Vidím to jako dnes – sál téměř zvící tělocvičny, stoly seřazené do písmene U, a na nich, vždy asi po půl metru, se střídaly láhve s vínem, vodkou a minerálkou, a to přesně v uvedeném pořadí. Minerálka došla po půl hodině a tak to nemohlo dopadnout dobře. Navíc - půl roku po maďarských událostech to ani v Polsku nebylo nejklidnější a já coby exhibicionista jsem začal rusky vyprávět několika Polákům politické anekdoty. Když je uslyšel kuchař, který právě něco doplňoval na stole, pozval mě do kuchyně. Moc se mi nechtělo, nevěděl jsem o co půjde, ale on mi také rusky řekl, že tam má lepší víno. Byl to bělogvardějec, duše spřízněná a v kuchyni měl opravdu skvělé arménské portské! Co se týče „ovínění“ a „ovodkování“, byl jsem pěkně načatý, ale portské mi chutnalo tak, že to skončilo nechutně. Promiňte mi mou upřímnost, ale nikdy jsem si nemyslel, že je možné, aby hltanem probíhaly zcela současně dva naprosto protichůdné pochody – dolů víno a nahoru…

O rok později počátkem prázdnin 1958 slavila vrchlabská odbíjená další velký úspěch. Vyhráli jsme turnaj ve známé volejbalové vsi – v Dřevěnicích. 

Na něm jsme pouze v sedmi hráčích, tedy jen jeden na střídání, porazili i družstvo Bílé Třemešné, za něž hrál další mistr světa Karel Paulus! Je pravda, že tehdy byl ten turnaj podstatně slaběji obsazený, než dnes, ale také je pravda, že v dalších třiceti letech se stal největším volejbalovým turnajem v Evropě a naše vítězství je v jeho historii zaneseno! Náš hrající trenér Standa Jaroš, který na vojně „válel“ za ATK s takovými esy jako Brož či Tesař, během dalších několika let dovedl vrchlabský volejbal až do druhé ligy. A když se vrátím k trenérským úspěchům našeho pražského trenéra Malého, tak ten nejen později vedl československé reprezentační družstvo, ale i tým Slávie mat.–fyz. fakulty a ten dovedl až do nejvyšší volejbalové ligy!

A kdyby náhodou tyto střípky četl někdo z volejbalových pamětníků konce padesátých, nesmím zapomenout na dalšího skvělého trenéra – Pepu Polívku. Ten vedl družstvo Slávie Vysoké školy B, kde jsem se také koncem studií snažil a tento trenér pak dovedl do světové špičky volejbal v tehdejší NDR!

♦♦♦