Antonín Suk: Starostlivý hajný

Rubrika: Literatura – Povídky

Stávala a dosud stojí Pavlovská hájenka na svahu Pavlíkovského polesí směrem k Ledči. Budova obytná, dvůr, stodola a vedle rybníček-prameňáček. Nad ním vysoké třešně a vrby.
Vládcem zde byl strejček Uhlířů, hajný jak má být. Na co sáhl, to se mu dařilo, v dudáku na něj nikdo neměl a to raděj nemluvím o té trošce rumu, který jsme občas u Mařenky ve Vilémovicích vypili. Člověk to byl veskrze veselý, nedokázal promluvit bez vtipné nadsázky.
Do jeho rudlu patřila baculatá, milá a starostlivá mamina, které závidět nemohl nikdo. Žít po boku takového hajného nebyla žádná legrace. Dále tu byl synek Fanda, moc hezká černovlasá dcerka Jaruška a pak výškrabeček Pavlík.
Jak to tak v životě chodí, začala žhnout skoro předčasně lýtka Jarky. Mimochodem – vůbec se nedivím tomu chlapci z Pavlova, kdyby bylo v té době šestnáct let mně, byl bych tam asi obcházel sám! Jenže – páni rodičové, poslyšte vyprávění mého, jak léčí rodinné problémy starý hajný.
Do rybníčku jsme vysadili několik pstroužků. Na jednoho se dostal pod kamenem žabák, na něhož nezbyla žabka. Tak do svých předních nožek popadl to, co se natrefilo. Pstroužek ovšem pro tyto projevy náklonnosti neměl vůbec pochopení. Ať toho otrapu tahá na zádech nějaká skřehotavá krasotinka! Tečkovaného stálo to nedorozumění málem život. Vylovili jsme tu podivnou dvojici hráběmi a domlouvali žabákovi: „Fuj, styď se – buzerante!“
V tu chvíli přiběhl synek Fanda a hlásí: „Tatí, Jarka tu má zase galána.“ Zamyslel se tatík Uhlíř a rozhodl: „Ty, Toníčku, pojď a dávej mi za pravdu ve všem, co budu říkat! A ty, Fando, doveď nám mladého do světnice!“
„Mámo, kafe, koláče a prostři parádní ubrus!“ Mamina, která už s námi měla svoje zkušenosti, opáčila: „Odkud jdete, chlapi?“ Museli jsme ji ujistit, že jen od rybníčku. Nevěřila, pořád se kdesi v pozadí pohybovala Vilémovická hospoda. Vysvětlili jsme jí, jak ukrutně nám křivdí. Tam že jsme se zatím ještě nedostali, snad až odpoledne.
Zasedli jsme ke stolu, strejček, tetina, Jarka a já. Pavlík byl někde v lese a Fanda lovil galána, kterého přes dost protestů dopravil do světnice.
„Tak, mladej, sedni si, vítáme tě u nás!“ Mladíček se podobal březňáčkovi před mordou ohaře. Nemohl pochopit, co se děje. Upřímně řečeno – mimo strejčka to v tu chvíli nevěděl nikdo!
„To víš, nemáme svoje, bydlíme v režijním. Moc toho místa nemáme, ale mámo, tu zadní světničku jim můžeme nechat, že? Pojď se podívat, velké to není, ale pro začátek vám to musí stačit!“
Krásné černé oči Jarušky jsou velké jako měsíček v úplňku a nápadník nevnímá, co se s ním děje. Poslušně jde a obhlíží pokojík nabízený pantátou. Něco odpověděl, ale nikdo jsme nerozuměli, co.
„Víš, žádný velký věno tu čekat nemůžeš. Dáme vám kravku a jedno prase. Dál se už budete muset starat sami. Jó, mámo, hoď sem kalendář! Tak se podívejte, je konec května, mámo, jak dlouho ti bude trvat, než připravíš svatbu? A Toníčku, půjdeš za svědka?“ „Samozřejmě“, já na to, „jen si koupím nové boty.“
Židle pod zadkem nápadníka se stává rozžhaveným plátem a Jaruščina lýtka naopak rychle chladnou. Sama si teď není jistá, co se to děje. Jak jen to ten táta myslí? A do toho nahlásila mamina: „Tak za měsíc a půl je to možný!“
„Tak to by bylo. Ať vaši, mladej, přijdou dohodnout další. Vlastně ne, nejdřív přijdeš Ty s pugetem a požádáš o ruku Jarky! Teprve potom to všechno s vašima dohodneme.“
Ta trpělivá židle, na které se mladík do té chvíle vrtěl, se změnila na katapult. Najednou vystřelil, cosi zakoktal, dopotácel se ke dveřím a pak už od hájenky zbyl jen oblak prachu k Pavlovu. Jaruška se na nás chvíli moc zlobila, ale dnes už má z této příhody jistě hezkou vzpomínku na tátu.
A pak že hajní rozumějí jen lesu a jeho duši!

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 01. 2011.