Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (53)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (53)

Protože jsme se v rodině nedopracovali ani k jachtě, ani k soukromému letadlu, mohu dále vzpomínat pouze na zkušenosti s nejrozšířenějším dopravním prostředkem – osobním automobilem. První jsem vyženil v prvním manželství a byla to Tatrovka z roku mého narození! Byla docela zachovalá a jako důkaz svých technických „znalostí“ mohu uvést, že pro mne nejzajímavější byl fakt, že to auto mělo podél dveří stupátka! Má první žena měla řidičák od svých osmnácti let, já až od sedmadvaceti, a tak s tou Tatrovkou jsem vůbec nejezdil. Další naše autíčko, které jsme si už sami koupili, byl Fiátek 600C, přesněji jeho německá varianta Jagst, která měla plátěnou stahovací střechu. S tímto autem, v plném obsazení – manželka za volantem, já vedle ní a vzadu babička s naší šestiletou dcerou a ročním synem – jsme zažili jediný větší karambol. Za jízdy nám praskla pneumatika, dostali jsme smyk a skončili na boku v příkopu. Dopadlo to naštěstí dobře, jen chudák babička, která za smyku držela malého vnoučka a nemohla se ničeho chytnout, si nalomila na zádech lopatku. Pak jsme si pořídili klasicky česky Škodovku a s tou jsme dokonce jezdili různé mototuristické orientační soutěže. Manželka většinou šoférovala a já navigoval.


Součástí těch soutěží byly i jízdy zručnosti a jejich vrcholem pak byl slalom pozpátku mezi kužely! Tehdy nám to docela šlo, ale v současné době jen málokdy zaparkuji do menší mezery mezi dvě auta na poprvé, i když dobře vím, že se musí nejdříve couvat. A to už máme i posilovač řízení!

O současné automobily se už vlastník vlastně téměř nemusí vlastnoručně starat a zdá se, že to snad ani není pravda, ale v té době se často muselo na těch našich „miláčcích“ zapracovat. A právě na jednu takovou „prácičku“ mám zajímavou vzpomínku, kterou jsem našel ve svém šuplíku zpracovanou do následující reportáže.

Tryska

Pokud se někomu bude zdát, že zde popisuji příhodu velmi starou, pak mu musím dát za pravdu. Bohužel už asi jiný nebudu, musíme to zahrnout do lítosti.

Jsou věci velké, ať už svým tvarem či významem a pak jsou věci malé, které jsou většinou součástí věcí větších, ale přesto je jejich význam zásadní. Prostě existují důležité maličkosti! Je jasné, že když se na sebedražších kalhotách poškodí taková maličkost jako je zip, jsou tyto rázem do společnosti nepoužitelné. Tedy alespoň u slušných a soudných lidí.

Obraťme však svou pozornost od garderoby k modernímu prostředku naší doby – k autu. To má – jak je jistě známo – celou řadu maličkostí, bez nichž je jízda zcela nemožná! Jako příklad lze uvést třeba ventilek pneumatiky anebo volnoběžnou trysku karburátoru.

Jednou přišla manželka domů a s vážnou tváří pronesla, že ta naše Škodovka prská a chcípá, tedy že její motor zháší. Od poučenějších kolegů jsem zjistil, že je to asi drobná závada, že bude zanesená volnoběžná tryska, a že stačí ji profouknout. Dále mi prozradili, že se jedná o jakýsi malý šroubek s dírkou, kterou v karburátoru stříká tekutina zvaná benzin. Dokonce mi řekli, kde to vše na motoru najdu, a motor že je vzadu! Tak jsem se začal duševně i tělesně připravovat na odstranění závady.

Protože nepracuji rád sám, požádal jsem o asistenci svého tehdy asi osmiletého syna. Jak se ukázalo zanedlouho, byl to velmi dobrý nápad. Otevřel jsem kapotu motoru a jali jsme se hledat karburátor. Syn ho nalezl velmi brzy a také dříve než já poznal kýženou zlatou hlavičku volnoběžné trysky. Myslel jsem, že máme vyhráno, ale člověk míní ….

Přístupu k trysce vadila jakási hadička, která jistě měla nějaký účel a netroufl jsem si ji poškodit. Po několika pokusech zapadl šroubovák do rýhy hlavičky trysky a nastalo sondování, kterým směrem je třeba otáčet. Doprava to nešlo, tak jsem použil přímo svého tehdy ještě pružného mozku a otočil jsem doleva. Heuréka – šroubek povolil! Za chvíli se tryska ocitla v mé ruce a mé vědomí zalil báječný pocit vítězství nad technikou. Profoukl jsem všechny dírky, které jsem na ní našel a poznal, že přátelé nelhali. Opravdu jsem pocítil na rtech příchuť benzínu. Syn mě okouzleně pozoroval a povzbuzoval k finálnímu výkonu – ke zpětnému zašroubování trysky.

Pomalu a opatrně jsem šroubek nasadil tam, kam patří a v tom – cink! Tryska vypadla, cinkla o jakýsi plech a zmizela v útrobách motorového prostoru. Co teď? Dech se mi zatajil, ale tu mi přispěchal na pomoc synek, který si vzpomněl na jednu pohádku. V ní mladý kralevic nemohl nalézti vystřelený šíp a tak stejným směrem vystřelil šíp druhý a brzy našel oba! I vzal jsem další šroubek podobný trysce, nasadil do boku karburátoru na stále zející díru a tentokrát úmyslně pustil šroubek do útrob motoru. No – zkrátím to. Opakovali jsme tuto akci ještě asi třikrát, ale historie se neopakovala anebo pohádka lhala. Dokonce jsem donutil své nebohé dítě lehnout pod auto, ale ani jeho malá ručka žádný šroubek nenahmatala. Ještě jsme autem všelijak různě kývali a čekali, zda z něho něco vypadne. Ale nevypadlo!

To už jsme kolem sebe měli několik kibiců. Jeden navrhoval, abych pokračoval v házení dalších šroubků, že se pak někde musí objevit celá hromádka a mezi nimi že tryska bude. Druhý poradce se tázal, zda znám přesnou váhu svého auta, abychom po vhození dalších šroubů a po převážení zjistili, zda ty šroubky vůbec zůstávají v autě! Nakonec jsem poslechl třetího. Dle jeho rady jsem ucpal dírku v karburátoru dřevěným kolíčkem, přihlížející mě roztlačili a já opatrně dojel do nejbližšího servisu. Motor sice při každém přibrzdění zhášel, ale protože to bylo většinou z kopce, přece jen jsem do cíle dojel. Jak to tehdy chodívalo, novou trysku neměli na skladě a tak opravář s jistou nechutí vlezl do hluboké díry pod autem a odstranil plech na spodku motoru. Celý prostor prosvítil lampou jako roentgenem, prošťoural všechny možné a nemožné škvíry, leč opět bez úspěchu! Tryska a všechny další vhozené šroubky jakoby se vypařily, tedy spíše vysublimovaly! Prostě záhada! Mechanik usoudil, že jsem asi všechny ty šroubečky cestou do servisu vyklepal, já tomu však nevěřím.

Auto jsem nechal v servisu a pak jsem prošel pěšky a v předklonu cestu od servisu až k nám domů, což naštěstí nebylo daleko. Ačkoliv jsem měl oči na stopkách a nedal se vyrušit posměšnými dotazy okolních chodců, zda hledám včerejší den, mosaznou trysku ani další šroubky jsem nenašel a tak záhada zůstala nevyřešena!

Trysku jsem sehnal až za několik dnů, ušetřil jsem na benzínu, příroda si trochu oddechla od mnou vyráběných exhalací a já si vzpomněl na Miroslava Horníčka, který hned v úvodu své knížky Chvála pohybu píše – lidstvo by mělo více chodit!

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 02. 2011.