Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (54)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (54)

Jsou ale i daleko menší a možná i zajímavější věci, než automobil, které tu zpříjemňují, tu naopak znepříjemňují náš život. Mezi ně patří věcička zvaná telefon, nejlepší to prý to dárek pana Bella našim ženám! A kupodivu i k této věcičce jsem našel jeden svůj krátký, už novější příspěvek do ankety nějakého časopisu.

Čím je mi telefon? Tato krátká a na první pohled jednoduchá otázka mi byla položena velmi stylově – telefonicky. Jak jinak – na osobní setkávání už dávno není čas! Váhal jsem jen trochu, grafoman ve mně zvítězil nad leností, a tak jsem přislíbil, že na toto téma napíšu pár řádků.

Tehdy jsem ještě neměl počítač a tak to psaní bylo doslova ruční a navíc jsem brzy zjistil, že zodpovědět tuto otázku zodpovědně nebude snadné.Takovéto otázky totiž obvykle svádějí ke chvále a oslavě podobných vynálezů, ale – zasluhují si to vždycky? A tak jsem nejdříve začal pátrat v paměti.

První telefon jsme si „vyrobili“ jako kluci v Jičíně koncem války z dvou víček od krémů na boty a kusu režné nitě. Volali jsme si z pokoje do pokoje a hráli si na jakousi konspiraci. Další telefon, pracující už na principu pana Bella, jsme pořídili našim dětem někdy počátkem sedmdesátých let. Opravdového telefonu jsme se dočkali v našem sídlištním bytě až teprve v roce 1985. Ten už byl řádně zaregistrován v oficielním pražském telefonním seznamu a snad to byl netušený dárek státních spojů k mým padesátinám!

Tímto jsem ovšem o více než třicet let přeskočil dobu svých prvních telefonátů. Tehdy jsem používal veřejných telefonních budek a na druhém konci drátu bývali přátelé a zejména přítelkyně. Proto byl v té době telefon mým velkým a příjemným přítelem, ježto mě spojoval pouze s těmi, s nimiž jsem chtěl mluvit. Byť i tehdy někdy nebyla o překvapení nouze.

Tento jednoznačně kladný a vřelý vztah však léty trochu ochládal. Ve své profesi – více než čtyřicet let – jsem byl naopak volán a tázán já a hlas na druhém konci jsem si nevybíral. A věřte, že dotazy na počasí byly mnohdy nejen ošemetné, ale někdy i velmi stupidní! Právě jejich zásluhou dodnes telefonuji dosti nerad a pro telefonní společnosti jsem velmi špatným klientem. Samozřejmě nefandím telefonním atrakcím typu „Zavolej mi!“, nejsem obdivovatelem mobilů, nakonec jsem si ho pořídil až po své sedmdesátce, používám ho minimálně a vadí mi, když vidím volající za volantem, což je pro mne donebevolající! Také nejsem příliš rád, když se mi ve sluchátku ozve záznamník, jenž je zosobněním dalšího odosobnění komunikace mezi lidmi.

Abych ale nebyl nespravedlivý, dobře vím, že tuto snůšku výčitek samozřejmě bohatě vyváží nezastupitelnost telefonu ve všech představitelných i nepřestavitelných situacích. Takže – telefonu zdar a jen samé co nejpříjemnější hovory. A propos – tyto řádky byly samozřejmě paradoxně namlouvány na záznamník!

Kdybych ještě intenzivněji zapátral ve své paměti, jistě bych našel celou řadu dalších mých soubojů s technickými vynálezy nejrůznějších velkostí i tvarů. Pokud vážení čtenáři omluvíte jistou menší lascivnost, dovolím si uvést dva tak zvané „toiletové“ příklady.

Když jsme se v roce 1967 před Vánocemi nastěhovali do panelové bytu, leccos bylo pro nás nové. A tak na našem „útulném“ WC zvící necelého metru čtverečního jsem při prvním použití marně tlačil a bouchal do splachovacího tlačítka, než jsem zjistil, že ten černý čudlík je třeba povytáhnou nahoru!

Druhý případ z podobného intimního prostředí jsem zažil se svou téměř osmdesátiletou maminkou v pražském Paláci kultury, brzy po jeho otevření v roce 1981.

Byli jsme tam jen na krátké prohlídce a mamince se zachtělo „někam“, kam jsem s ní bohužel nemohl. Čekal jsem venku na chodbě a to poměrně dlouho. Když stále nešla, musel jsem vkročit na zakázané území. Naštěstí tam nikdo nebyl a jen jsem slyšel, jak někdo buší do jedněch dveří. Chudák stará maminka se nejen lekla samočinného splachovacího zařízení, ale navíc se nemohla dostat ven a já musel hledat někoho, kdo by ji odemkl. Trochu jsem se pak na ten zámečnický vynález mrkl a zjistil, že i mně by možná trochu potrápil! Oba jsme tam byli poprvé a ona i bohužel naposled…

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 02. 2011.