Asi poslední vymožeností lidského umu jsou samočinné počítače a i s těmito potvůrkami na stará kolena bojuji se značně střídavými úspěchy! V krátkosti by se to dalo shrnout do následujících řádků.

První velký sálový počítač v Českém hydrometeorologickém ústavu byl západoněmecké provenience, vyžadoval klimatizované místnosti, sloužil pouze spojovacím účelům a nahradil dálnopisy. Na obrázku pak mohu připomenout počítač EC 1030, kterému jsme říkali „EC půl jedenácté“. Byl z dílen RVHP a sloužil už výhradně pro meteorologické účely. Pro tento výrobek se připravilo v Komořanech několik přízemních místností a my jsme někdy kolem roku 1974 museli při této adaptaci brigádnicky prosýpat písek a pak i několikrát zametat betonovou podlahu, aby se na sále do těch velkých drahých beden moc neprášilo.

A nedá mi to, abych při této příležitosti nevzpomenul na jednu z největších křivd, které se dopustil minulý režim na několika našich generacích po roce 1948. Podobně jako v genetice jméno Mendela, tak i jméno profesora Wienera se ocitlo na indexu. A jestliže Mendel byl nahrazen Lysenkem, tak Wiener nebyl nahrazen nikým! A možná si to málokdo uvědomuje, ale odsouzení kybernetiky jako kapitalistické pavědy se podepsalo na naší vědě a tím i na celé naší společnosti tak katastrofálně, že ten velký skluz v počítačové gramotnosti hned tak nedoženeme. Bohužel i já jsem toho „zářným“ příkladem!

Přestože jsem díky svým kolegům pamětník našich prvních samočinných počítačů SAPO profesora Svobody – blahé paměti, a mezi mými nejlepšími přáteli už od dob studií jsou první naši programátoři, já sám jsem tento vynález začal denně používat až ve „stolní“ podobě koncem osmdesátých let minulého století a poměrně dlouho jsem se „kompjútrů“ docela bál. Tedy – samozřejmě nikoliv toho, že by mi ty tehdejší už stolní bedýnky něco provedly, ale naopak bál jsem se, abych já něco neprovedl jim. Věděl jsem, že je v nich uloženo příliš mnoho příliš cenných meteorologických dat, které bych mohl jediným špatným klepnutím snad třeba i nadobro vymazat! Ony ty tehdejší programy nebyly ještě nejdokonalejší.

Přiznám se, že tak trochu závidím a zároveň velmi přeji našim mladým možnosti, které mají nejen na tomto poli! Je to samozřejmě dáno i normálním věkem, ale obdivuji je, jak zcela bez zábran mnozí téměř virtuózně ovládají počítač.

Na závěr a na odlehčení dávám k lepšímu jednu svou příhodu s počítačem v jedné internetové prodejně. Jednou - není to tak dávno – jsme „dostali chuť“ na nějaký nový vodní vysavač. Doma jsem si našel na internetu několik typů a vydali jsme se na nákup, leč jako sklerotik jsem papírek s údaji zapomněl doma. V té prodejně měli počítač samozřejmě volně k dispozici, leč byl fikaně instalován na velmi moderním vysokém stolku, který připomínal barový pul, s nímž mám už zašlé zkušenosti z bujného mládí. Bohužel klávesnice byla dle mého gusta divně zastrčena v jakémsi šuplíku a já na ni tak nějak nemohl dosáhnout. Když se mi nepodařilo ji povytáhnout, začal jsem na ní klepat pod deskou, až nakonec prodavač spařil můj zápas s technikou, přispěchal a klávesnici i s podložkou povytáhl! No – styděl jsem se velice velmi a zapřísahal jsem se, že příště už nikdy doma nezapomenu údaje, pracně vydobyté z domácího počítače!

Nyní na stará kolena používám počítač každý den a na rozdíl od manželky si to nemohu vynachválit.

Mám ho místo psacího stroje, čtu si v něm noviny, mírně na něm zpracovávám, ukládám a občas bohužel i ztrácím digitální fotky. Samozřejmě i „mailuji“ a „Skypuji“ s celou řadou přátel doma i ve světě, a i když to určitě nepřeháním, přesto ve mně stále hlodá někde v hloubi duše jakýsi červík pochybnosti, kam až nás tenhle vynález vynálezů dovede. A to prosím využívám té moderní vymoženosti jen dosti omezeně, ale z mého hlediska na až příliš neomezený zdroj informací to bohatě stačí!

Je jasné, že jsem se ve svém životě potýkal s mnoha dalšími technickými vymoženostmi jak se dalo. No a v důchodu jsem se technických trablů zbavil tím, že jsem ty automobilové už dávno přenechal servisům a částečně i zeťovi, a všechny ty elektrotechnické, s dráty i bez nich, jsem hodil na bedra svému synovi, který má na to glejt. Ano, tomu, jehož dětská ručka kdysi neuspěla, když hledala trysku karburátoru.

A to by myslím na závěr „technických“ střípků mohlo stačit.

♦♦♦