Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (55)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (55)

Asi poslední vymožeností lidského umu jsou samočinné počítače a i s těmito potvůrkami na stará kolena bojuji se značně střídavými úspěchy! V krátkosti by se to dalo shrnout do následujících řádků.

První velký sálový počítač v Českém hydrometeorologickém ústavu byl západoněmecké provenience, vyžadoval klimatizované místnosti, sloužil pouze spojovacím účelům a nahradil dálnopisy. Na obrázku pak mohu připomenout počítač EC 1030, kterému jsme říkali „EC půl jedenácté“. Byl z dílen RVHP a sloužil už výhradně pro meteorologické účely. Pro tento výrobek se připravilo v Komořanech několik přízemních místností a my jsme někdy kolem roku 1974 museli při této adaptaci brigádnicky prosýpat písek a pak i několikrát zametat betonovou podlahu, aby se na sále do těch velkých drahých beden moc neprášilo.


A nedá mi to, abych při této příležitosti nevzpomenul na jednu z největších křivd, které se dopustil minulý režim na několika našich generacích po roce 1948. Podobně jako v genetice jméno Mendela, tak i jméno profesora Wienera se ocitlo na indexu. A jestliže Mendel byl nahrazen Lysenkem, tak Wiener nebyl nahrazen nikým! A možná si to málokdo uvědomuje, ale odsouzení kybernetiky jako kapitalistické pavědy se podepsalo na naší vědě a tím i na celé naší společnosti tak katastrofálně, že ten velký skluz v počítačové gramotnosti hned tak nedoženeme. Bohužel i já jsem toho „zářným“ příkladem!

Přestože jsem díky svým kolegům pamětník našich prvních samočinných počítačů SAPO profesora Svobody – blahé paměti, a mezi mými nejlepšími přáteli už od dob studií jsou první naši programátoři, já sám jsem tento vynález začal denně používat až ve „stolní“ podobě koncem osmdesátých let minulého století a poměrně dlouho jsem se „kompjútrů“ docela bál. Tedy – samozřejmě nikoliv toho, že by mi ty tehdejší už stolní bedýnky něco provedly, ale naopak bál jsem se, abych já něco neprovedl jim. Věděl jsem, že je v nich uloženo příliš mnoho příliš cenných meteorologických dat, které bych mohl jediným špatným klepnutím snad třeba i nadobro vymazat! Ony ty tehdejší programy nebyly ještě nejdokonalejší.

Přiznám se, že tak trochu závidím a zároveň velmi přeji našim mladým možnosti, které mají nejen na tomto poli! Je to samozřejmě dáno i normálním věkem, ale obdivuji je, jak zcela bez zábran mnozí téměř virtuózně ovládají počítač.

Na závěr a na odlehčení dávám k lepšímu jednu svou příhodu s počítačem v jedné internetové prodejně. Jednou - není to tak dávno – jsme „dostali chuť“ na nějaký nový vodní vysavač. Doma jsem si našel na internetu několik typů a vydali jsme se na nákup, leč jako sklerotik jsem papírek s údaji zapomněl doma. V té prodejně měli počítač samozřejmě volně k dispozici, leč byl fikaně instalován na velmi moderním vysokém stolku, který připomínal barový pul, s nímž mám už zašlé zkušenosti z bujného mládí. Bohužel klávesnice byla dle mého gusta divně zastrčena v jakémsi šuplíku a já na ni tak nějak nemohl dosáhnout. Když se mi nepodařilo ji povytáhnout, začal jsem na ní klepat pod deskou, až nakonec prodavač spařil můj zápas s technikou, přispěchal a klávesnici i s podložkou povytáhl! No – styděl jsem se velice velmi a zapřísahal jsem se, že příště už nikdy doma nezapomenu údaje, pracně vydobyté z domácího počítače!

Nyní na stará kolena používám počítač každý den a na rozdíl od manželky si to nemohu vynachválit.


Mám ho místo psacího stroje, čtu si v něm noviny, mírně na něm zpracovávám, ukládám a občas bohužel i ztrácím digitální fotky. Samozřejmě i „mailuji“ a „Skypuji“ s celou řadou přátel doma i ve světě, a i když to určitě nepřeháním, přesto ve mně stále hlodá někde v hloubi duše jakýsi červík pochybnosti, kam až nás tenhle vynález vynálezů dovede. A to prosím využívám té moderní vymoženosti jen dosti omezeně, ale z mého hlediska na až příliš neomezený zdroj informací to bohatě stačí!

Je jasné, že jsem se ve svém životě potýkal s mnoha dalšími technickými vymoženostmi jak se dalo. No a v důchodu jsem se technických trablů zbavil tím, že jsem ty automobilové už dávno přenechal servisům a částečně i zeťovi, a všechny ty elektrotechnické, s dráty i bez nich, jsem hodil na bedra svému synovi, který má na to glejt. Ano, tomu, jehož dětská ručka kdysi neuspěla, když hledala trysku karburátoru.

A to by myslím na závěr „technických“ střípků mohlo stačit.

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 03. 2011.