„Tvar, podvědomí – základní atributy mých soch a pak snad ještě světlo a ticho. S tím koreluje obsah sochy, který se může v podstatě týkat čehokoliv, co naplňuje, respektive devastuje náš život.
A v neposlední řadě je důležitý aspekt doteku.“

Jiří Plieštik charakterizuje takto své plastiky. Rodák z Nového Města na Moravě (1956) kromě technického směru studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru bravurního portrétisty Stanislava Hanzíka, zároveň u Miloše Axmana (1981 – 1987). Ve škole prof. Karla Nepraše působil jako odborný asistent. Má za sebou škálu skupinových i samostatných výstav doma a po celém světě. Realizace venkovní i v interiérech: například Fontána v Ostravě, šest soch pro Velvyslanectví ČR v Lucembursku, 6metrový monument v Greizu a další, realizaci Ceny Nadace VIZE 97 „Vojtěšská berla".

Od počátku osmdesátých let zaujímal Plieštik ve své sochařské generaci zvláštní postavení: svoje úsilí rozvíjel v rámci klasického konceptu a u vědomí kontinuity s domácí a evropskou tradicí. Ze svých souputníků dovedl nejdále polohu tzv. čistého sochařství, v němž navázal na linii českého moderního umění. Při zachování plastického jádra sochy užíval především sádru, případně bronz a kámen. Jeho výtvarný projev s námětem silně abstrahované a maximálně stylizované figury charakterizují sochy-stély (1987 – 1989), například Ze zášeří I, II, Větrem proti, Stéla I, II, V přísvitu: vyhlazené až bílé plastiky, plné magických a skrytých významů jsou metaforami krásy a hlubokého humanismu. V přelomu do devadesátých let lze v jeho tvorbě vysledovat plynulý přerod stél do nových, mnohem dynamičtějších tvarů. V díle Větrem proti (1989) se hlavní vertikální osa ve vrcholu lomí a horizontální vlnovka jejího „vlasu“ souzní s půvabem naznačovaných ženských tvarů. A například V Přísvitu je zlom vystupňován tak, že se ony vlasy mění v druhou krátkou vertikálu, podporující statičnost osy hlavní. V novějších dílech, například Opustil mě anděl, Anděli, anděli aj. je plastické jádro zpochybněno přítomností dvou zvlněných paralelních os. V Anděli, anděli II pak hybná osa připomíná pověstnou secesní vlnovku života. Emocionální působení Plieštikových soch umocňuje účinek světla, dopadajícího na jemně promodelované tvary stél. Protipólem autorovy tvorby sochařské jsou méně známé fotografické studie, například výstava Nohy a čelo anděla (1993), které velmi přesvědčivě dokazují, že společným jmenovatelem tohoto sochaře – fotografa je poezie. Další svou profesí je ostatně básník. V současné době tvoří Jiří Plieštik střídavě v Čechách a v Dánsku.

Jeho charakteristické stély z mramoru, skla a bronzu, plastiky z drátů a sérii barevných grafik představuje výstava IDOL Z TICHA v Galerii Malostranská beseda – do 20. května 2011.