Nedělní chvilky s poezií .... sonet

Rubrika: Poezie   |   Zobrazit všechny články autora

 
Nedělní chvilky s poezií pro vás připravuje herec, esejista a poeta
Vladimír T.Gottwald.
Máte-li zájem představit svou poezii v Pozitivních novinách, pošlete své básně včetně vlastního portrétu, krátkého medailonku o Vás a v ideálním případě i s ilustrací (fotkou, obrázkem nebo obálkou Vaší sbírky) na e-mail: vladimir054@gmail.com.
Děkujeme.

Sonety

Je tomu měsíc, co pojal jsem nápad bláhový, usneslť jsem se, že bych některou z těchto chvilek s poezií pojal odlišně než doposud. Nikoli coby prezentaci jediného autora, ale coby současný pohled na některou z klasických básnických forem v podání autorů rozličných, ať již v Pozitivkách publikovali či nikoli. Po ledva krátkém zamyšlení jsem jako první téma zvolil sonet, i vyzval jsem autory s tím, že je venkoncem jedno, rozhodne-li se ten který pro sonet italský či anglický, ba poeta sám venkoncem ani nemusí vědět, zda napsal sonet petrarkovský, martovský, alžbětinský, peletiérský, verlainovský račí („sonet a rebours“) baudelairovský sonet polární... a jak se všechny nazývají.
K mému milému překvapení zareagoval autorů plný půltucet (shodou okolností si inspiraci italsko-anglickou rozdělili přesně na polovinu) a výsledky jsou zde. A protože se nejednalo o klání soutěžní, vítězi jsou všichni!
(Á propos, pokud by Vás snad zajímalo, zda bude mít tento pokus pokračování, nahlédněte prosím na konec stránky!)
Kamila Urbanová
Voníš mi lásko
po heřmánku

Voníš mi lásko po heřmánku
v náručí plné kopretin,
kradeš mě něžně z kouzla spánku,
chutnáš jak jedno z drahých vín.

Lahodná sladkost na jazyku
brání mi polknout doušek malý,
omámen krásou okamžiku
v přívalu deště, který pálí...

Voníš mi lásko po heřmánku,
nasávám vůni v jemném vánku
za nocí probdělých.

Opilá vínem něžností
v záplavě křehkých tajemství
procitám do rána.


Marta Urbanová
Zatmění

Čekala jsem tu noc
mezník mezi životem a smrtí
až vytáhne z rukávu tu moc
zahladit stopy po tobě – po oběti

Po tvých slovech posledních
lásce, polibcích, po slzách
Po všem, co zbylo z nich
chystala proměnit už v prach

V lůně té noci se vzpříčil čas
když křídlem zavadil
o břitkou bolest v nás

Tvé srdce kříslo o zatmění
Posledním vzdechem zmlklo
a víc ho slyšet není

Robert Poch
LI.

Dnes víc, než kdy jindy,
za tebou ve vzpomínkách,
pospíchám tichem,
šedavým soumrakem

za tebou na druhý břeh,
dnes víc, než kdy jindy,
netoužím být sám.
Zahrada usíná.

Modravý opar nebe nachoví.
Za oknem, za staženou žaluzií,
noc co noc Tě vyhlížím.

Rozsvěcím lampu
mihotavý plamínek,
že z dálky uvidíš, věřím.
Michal Krejdl
Kuchařka samovraha

Ale rci, proč bys nevzal sobě lžíci,
bys nemusel rukou holou mísit?
Neumdlévej, ač jsi už rudolící.
Není zde ten, kdo by tě křísil.
A beř s sebou lavor, coby šablonu,
v něm poměr cementu, písku a vody.
Míchej z nich svou porci bethonu,
bys do něj následně vložil své oudy.
Hledej k té práci správné místo
a pamatuj, že všeho jen do času.
Měl bys v tom mít zcela jisto,
že voda ti dosáhne akorát do pasu.
Bude-li to tak ráno, za odlivu,
až přijde příliv, nebudeš naživu.


ecuyer
Já nebojím se koukat do hrobů

Já nebojím se koukat do hrobů,
když odcházejí moji vrstevníci,
však zakrývaje děsnou podobu
už pomalu se stydím na ulici,
jen chtěl bych ještě aspoň jedenkrát
zasytit touhu, která ve mně dříme:
pokradmu naposled se podívat
do těch míst, odkud všichni pocházíme.
Příteli Wille, ani nemukni
a neříkej, že by tě nenapadlo
též ještě jednou kouknout pod sukni
překrásné kočce, jež nenosí prádlo.
A pak už, vězte, klidně skapu rád
a můžete mě ke zdi zahrabat.
Eliška Peroutková
Když člověk poslal všechna svá slova po proudu řek

Když člověk poslal všechna svá slova po proudu řek,
když člověk všechno co na práci tu měl splnil,
když srdce lidské všechnu lásku ze sebe vydalo,
když ze zvonů se neozývá nic, co by tě ke stolu pozvalo,
když už ti není dáno cítit vůni luk a chleba z polí,
když srdce lidské opuštění lidí tolik bolí,
když už není léku, jenž tvé rány zhojí,
když není vděku, za to, že jsi člověče,
když už není na světě místa, kam se před lijáky utečeš,
když v moři svého hoře není majáku jež v přístav tě přivede,
když není pro tebe slovo, mám tě rád můj sousede,
když snad i na Velký pátek Bůh na člověka zapomněl,
pak přicházím já ta bílá vteřina,
jenž nekonečně láskou svou tě navěky objímá

 
DO(o)UŠKA   Ano, sonety mne vskutku potěšily, a protože se mi v tom zlíbilo, dovoluji si tímto vyhlásit i téma příští: rondel / rondeau. Jaká je to forma půvabná, zjistíte jistě snadno na síti (třeba ve Wikipedii). A že není formou mrtvou, si můžete ověřit třeba u Miroslava Macka (případně u autora těchto řádků). Na Vaše rondely se těším zhruba do konce dubna.
A pokud byste snad chtěli vědět, zda (a o jakých) formách uvažuji pro případné pokračování, pak snad o trioletu. – Ale kdoví, třeba se zblázním ještě víc, a časem dojde na ritornel, haiku, madrigal, villonskou baladu, rispet, tanku, ghazal, oněginskou sloku, a sestinu a siciliánu a villanelu a tercanelu... (a nedejpámbu paradelu).  pterodaktyl

 

http://v-t-gottwald.webnode.cz  |  http://vladimirt.gottwald.blog.idnes.cz  

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 17. 04. 2011