Nedělní chvilky s poezií .... Marie Urbanová

Rubrika: Poezie   |   Zobrazit všechny články autora

 
Nedělní chvilky s poezií pro vás připravuje herec, esejista a poeta
Vladimír T.Gottwald.
Máte-li zájem představit svou poezii v Pozitivních novinách, pošlete své básně včetně vlastního portrétu, krátkého medailonku o Vás a v ideálním případě i s ilustrací (fotkou, obrázkem nebo obálkou Vaší sbírky) na e-mail: vladimir054@gmail.com.
Děkujeme.

Marie Urbanová

"Narodila jsem se v roce 1952 v Brně – Bystrci, kde doposud žiji. První pokusy o poezii byly již na základní škole, velice kostrbaté. Ruku mi, v té době, vedla (mimo jiných) má učitelka kreslení Ivana Kalábová – dnes Ivana Barazi, skvělá malířka. Psala jsem ještě chvíli na učilišti, kde jsem se zúčastnila soutěže Marušky Kudeříkové ve Strážnici.

Když se narodily mé tři děti a já, s nimi, zůstala sama, nebyl čas, ani nálada na psaní. Ta prodleva trvala téměř dvacet let. Po úraze jsem získala invalidní důchod a s ním i čas na psaní básní. Děti opustily rodný dům, tak jsem se mohla věnovat tomuto koníčku naplno. V roce 2009 jsem soukromě vydala sbírku ‚Před úsvitem‘, v nákladu jen 60 kusů. Bylo to určeno jen pro rodinu a známé. V roce 2010 mi vyšla již sbírka autorizovaná, ilustrovaná, v nákladu 600 kusů, s názvem ‚Zlatá mříž‘. Publikuji na třech uměleckých serverech a chystám básně do sbírky třetí. To je, zatím, vše z mého života.“

JARNÍ VLÁNÍ

V povětří
své roztoužené srdce chladím,
jak suchý list rozdrolím sebe.
Křídla mi pálí výheň z nebe,
toužení zvolna zmírá hlady.

V povětří
se mému sídlu bortí stěna
a vzdušný vír mi slepí oči.
Bičíkem marně práská kočí,
kopyta snu jsou ochromena.

V povětří
jsem nasávala tvoje vůně,
šum perutí ke mně nedozněl.
Chlad vstoupil do rozpálených těl,
ústa mlčí, mé snění stůně.

V závětří
chci čekat nové roztoužení,
na zemi stát a rosit květy.
Kořenit cit, ať neuletí,
a představám svým zpevnit stěny.

NAPOSLEDY

Smíš lákat mě do víru snění,
točit mě v kole fantazie,
stát při mně, v čase probuzení,
až sluneční svit touhy skryje.
Návod k lásce však k mání není.

Můžeš vázat svůj pohled vřelý
tisícem uzlů v kytce krásy.
Jiné pouto mé oči chtěly,
lákal mě soumrak rudovlasý,
vánky, jež temnem osiřely.

Pomněnkou smíš mi ještě mávat
a poslat letmé políbení.
K čaru noci si chystám návrat,
jenom tam uložím své snění
a tobě marše nechám zahrát.

Měníš se, lásko, v oblak šedý,
mé podkovy zvoní v kraji hvězd.
Tam roztají věznící ledy,
až dosáhnu Luně na pelest.
Jen tam spatříš mě - naposledy.


BLUDNÝ KOŘEN


Není světlo, není víra.

Ztichnou hlasy v noci temné,
neslyším ani těžký dech.
S tíhou rosy tráva lehne,
skrývá se vítr v pahýlech,

vyčkává a sílu sbírá.
Obzor můj se uzavírá,

když světlo zamkne petlice.
Kořen bludný v cestě stojí,
já čekám na svit Měsíce,
v noci je mou zlatou bójí.

Září časem, kde strach tlačí,
v půlnoc probudí se spáči,

zachvěje se srdce v zvonech.
Z pahýlů život ševelí,
kořeny si, cesto, ponech,
v jasu hvězd stíny shořely.

K mému cíli stačí škvíra.


ilustrace © Ľudovít Ševčík



TVŮJ DEN


Považ si střípky dnů do kytic,
odlesky růží, kobalt snění.
Ochraňuj úsvit, co jde ti vstříc,
není nad zlaté rozednění,
jenž hledá cestu do zřítelnic.

Naslouchej písni, když déšť šumí
větvovím, v mollové tónině.
Z vody se těší jarní chlumy,
s jezírkem života na klíně.
Jen naslouchej, pak porozumíš.

Jak krásná můžeš míti rána,
když v srdci si je vytvaruješ.
Partie snu je rozehraná,
úskalím, s pláčem, nepropluješ,
v říši štěstí nejsi zvána.








SAMA II

Jsi dítě vichrů a plískanic,
mrazivých krust a vloček bílých
i saténem rozevlátých kštic.
Měl jsi vždy málo, teď nemáš nic,
zůstal ti úsměv zarputilý.

Vedls‘ mě vánicí, tvůj dech hřál,
nořil ses větru do tajností.
Vzpomínal jsi nekonečný bál,
že tanec skončí ses nenadál,
zas kraj ledu tvou duši hostí.

Už neposbíráš v náruč květy,
teď, lásko, umíráš, v jarní čas.
Náš sen jsi vsadil do rulety,
mrazy tě vzaly do obětí,
nechal jsi city mé napospas.



ZMATENÝ SVĚT

V půlnoc mám ráno,
v úsvitu tmění,
proč jen je život naruby?
Rampouchy planou,
padají stěny,
zítřek mě jistě zahubí.

Polom mám v duši,
pařezy kvetou,
slzami dříví zalévám.
Jsem váha muší,
přežiji léto?
Na bedrech těžký náklad mám.

Nač tisknout ódy
pro oči slepé,
city si třísnit červánkem?
Proud bystré vody
v lopatkách klepe,
než pramen její uzamknem.

Mlýnice žití
na věky mlčí,
obrůstá temnem nových rán.
Půlnoc se vznítí
pod mákem vlčím,
chlad vchází tiše, nepozván.

 
DO(o)UŠKA Věřte nebo nevěřte, opět se na těchto stránkách objevuje příjmení Urbanová, a opět to není opakování, ale na těchto stránkách básnířka toho jména již třetí (a to ještě vím o Urbanové další). Naštěstí mají odlišná křestní jména, a tak zmatek v mé hlavě ještě není zcela završen. Urbanová Marie mne těší a překvapuje, krom jiného i tím, že – jakkoli poetka povýtce snad spíše městská – mne umí ve svých verších tak sugestivně zavést do přírody. Možná je to tím, že nás zhusta láká to, co zrovna nemáme, ale taky je možné, že Bystrc není zas tak úplně město... – anebo může být taky koneckonců všechno jinak. Ale že se to čte pěkně? ;o) pterodaktyl

http://v-t-gottwald.webnode.cz  |  http://vladimirt.gottwald.blog.idnes.cz  

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 24. 04. 2011

Jižní ČechySamota chataChalupa TelčJižní Čechy PenzionyPenzionChalupa Nová BystřiceRybářRybník chataUbytování velké skupinyKunžak penzionMěsto StrmilovUbytováníKomorník chalupa