Nedělní chvilky s poezií .... Drahomíra Holmannová

Rubrika: Poezie   |   Zobrazit všechny články autora

 
Nedělní chvilky s poezií pro vás připravuje herec, esejista a poeta
Vladimír T.Gottwald.
Máte-li zájem představit svou poezii v Pozitivních novinách, pošlete své básně včetně vlastního portrétu, krátkého medailonku o Vás a v ideálním případě i s ilustrací (fotkou, obrázkem nebo obálkou Vaší sbírky) na e-mail: vladimir054@gmail.com.
Děkujeme.

Drahomíra Holmannová

„Křtěná Labem a Orlicí, trvale spjatá se svým rodným městem. S psaním a kreslením jsem začala koketovat už jako malá, ne že bych nyní byla velká, ale tehdy jsem byla nejen malá, ale i prvnotřídově školně docházková. Od té doby mě tyto dvě ‚disciplíny‘ provázejí životem a doufám, že stále budou. Jsou odreagováním, zdrojem radosti, ale i terapeutickým prostředkem. Podařilo se mi vydat nějakou tu sbírečku a také jsem se protlačila do sborníků Posvícení, několikrát jsem si knižně zailustrovala a některé textíky dostaly i hudební kabátek, to když si je našel jeden šikový hudebník z Děčína, který zformoval skupinu Joywork. Nebudu již zdržovat a popřeju hezké počtení.“
Slepá

ruce neuvěřitelně prázdné
natahuju k pohřbenému světlu
a žárovky samy praskají
v dlaních mám střepy
a iluzi světla
oči zahalené v černém plédu
hledají úlomky paprsků
tančících teple ve vlasech
jsou cítit, ale zůstanou nespatřené
ruce neuvěřitelně prázdné
natahuju ve směru odkud teplo
zářivě svítí skrz černá skla
slepeckých brýlí
a pohřbívám iluzi světla
nevidím



Hřebenatky

rozcuchané hřebenatky
ostříhaly gurmáni
moc jim sluší sestřih krátký
jsou teď prostě k sežrání.


Srdeční obruče

slýchám rolničky ztracených ovcí
a křupání ledu na ledovcích
i mávnutí křídel kolibříka
jen neslyším, co mi právě říkáš
zda ještě vůbec ke mně mluvíš

oči rozostřené beznadějí
ze rtů odečítat neumějí

slýchám růst ospalou jarní trávu
a šustění látky od rukávu
i střemhlavé létání sokola
jen neslyším, když za mnou zavoláš
zda ještě vůbec na mě voláš
otočená k minulému zády
nevidím šeptat rty teď a tady

slýchám hřmoty sopek před explozí
a jak hádají se řečtí bozi
i pukání srdečních obručí
mám zalehlé uši, tak neručím
za to, že ještě někdy uslyším
i když vím
že stále mluvíš
 


Ilustrace © Drahomíra Holmannová

Prahneš

prahneš po modravé dálce bez konce, co vlévá se do náručí oceánů
prahneš a polopoušť převlékáš do pouštního hávu dunícího pískem
zavři oči, než ti víčka rozrazí nečekaný poryv větru
než ti do nich zasekne sekery smrákání
a nakape rozpálené kapky bezsoucití

hneš prachem cest, které ustrnou v bolestném sevření pohybu
hneš pramenem bez výkřiku tryskajícím z nitra zraněné země
otevři oči tetované inkoustem viděného
co vpíjí se do vyprahlé duše, však nedává vláhu
otevři oči, než oáza utone v suchu

Hádavá

při při přítel vyřkl slova
která nelze opakovat
i vepře pře překvapila
jak „špinavě" si lidi spílaj

Arytmická

Jeho básním rytmus schází,
slabiky tam jen tak hází.
Je to tím, že polyká
anti(a)rytmika.



Top

Top, Oli,
bude zima.
Topoly vidím dřímat.
Plat Anny
padne na to.
Platany
raděj zatop.


Chvíle k cíli


až mě zahalí
mořské korály
červené a bílé
snad se zpomalí
úprk této chvíle
v pouhé loudání
plné nutkání
a zas zrůžoví nám brýle

až se vysráží
vlaky v nádraží
pomalé i rychlé
vesmír předpaží
a z hvězd budou krychle
i nás promění
v padlé zatmění
horkou jehlou lehce spíchlé

až mě zastaví
jezdci bezhlaví
červení a bílí
suché záplavy
přelijí tu chvíli
hladce mazlivou
srostlou s kopřivou
co pod kůži střílí
šípy vedoucí nás k cíli

 
DO(o)UŠKA Dráža si hraje. Hraje si se slovy, hraje si s tužkou, hraje si s rytmem, hraje si s významy a zvukem slov, hraje si s barvami... Dráža si hraje s námi. – Inu, proč ne, tak si pojďte chvilku hrát (a zlobit můžeme zas až pak). pterodaktyl

http://v-t-gottwald.webnode.cz  |  http://vladimirt.gottwald.blog.idnes.cz  

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 15. 05. 2011