Egon Wiener: A čarovat umí kdo? | Den nezávislosti v pořadí 235. | Putovní lahve

Rubrika: Literatura – Fejetony

A čarovat umí kdo?

Sněm ptačí na Ještědu končil prazvláštním provoláním. Obec ptačí sněmovala s tím, že už je to neúnosné a dít se musí věci… Čiri, kiri, pták, kiririki krák. Dohodli se na tom všichni. Ti zdejší i ti, co proletěli světa kraj. Jako když rozevřeš vějíř, frr! a byli pryč. Rozletěli se do všech světových stran. Pod nimi ještě spalo město, řeka, celé Podještědí.

Ano, celá ptačí říše se usnesla, že i ptáci pomohou. Svým luzným zpěvem, co dávné sirény povedou turisty krokem uspěchaným, vdaným i rozvedeným, a sdělí všem, co nevědí a nerozumí: „Zastav se, zpomal a rozhlížej se, naslouchej a kochej se, zazpívej si a ponoř se do vší té světa krásy. Vnímej ji všemi póry těla. Ano, třeba i sedni na lavičku, zavři oči a poslouchej, jak všichni jak jeden hlas říkají: Jsi tady správně, je tady krásně…“

Vraťme se na zem. Jsme doma mezi stromy a přerostlými keři, jsme pány zanedbaných ulic a rozbitých chodníků, kde není kam si sednout. Špinavé jsou i kaluže na mramorové podlaze. Přesto je tu krásně, ale to je i jinde. Nemáme, co jinde mají. Jako vzor by mohl stačit Katalog dovolených 2011 ze Žitavy. V něm je cíl a dostatek všeho, co dát turistovi, aby tu zůstal a kochal se všemi vjemy krásy. Jako vysokohorský krystal nabízí přehršel všeho, co kdo z turistů hledá.

Liberci chybí nabídky na výlety, co vidět, co slyšet, co ochutnat. Okruhy pro turisty za kolik, jak často, jak dlouho trvají. A k tomu fotka. Vždy alespoň jedna, jak v katalogu Číňanů, co nabízejí něco k snědku. A k tomu okruh pro VIP. Včetně toho, že je přijme a provede po radnici některý z funkcionářů města. Těm, co si připlatí, bych ukázal i Klimtovu oponu v městském divadle, jak probíhají v Liberci svatby, církevní obřady, prohlídku synagogy, hřbitova či návštěvu v porodnici. Nezapomeňte, že v Liberci máme i nejstarší a dosud i nejhezčí krematorium – lze dojednat i prohlídky. Proč ne? Lidé jsou různí. Co taková strojovna – podzemí liberecké přehrady, kryty civilní obrany. Tohle všechno v balíčku s mašlí by mohlo být v nabídce „dovolená – nabídka – Liberec 2012“ a vystaveno v „i“ v Ausburgu, v Žitavě, ve všech informačních kancelářích v Evropě.

Řekněte, kde revitalizovali opuštěnou textilku jako Centrum Babylonu na IQ centrum evropské úrovně? Kde mají komplex ZOO a botanické zahrady v jedné ulici? Židovské památky, jedno z nejbohatších muzeí široko daleko, skvostnou galerii, jizerskohorské chalupy, lázně, hrady, poutní místa, sportovní areály, obří sudy, nanovlákna, obrovská nákupní střediska? Atraktivní sousedy Jablonec nad Nisou, Turnov, blízká střediska letní rekreace Máchovo a jiná jezera a především 20 minut vzdálená tak charismatická fotogenická česko-německá Žitava se vším, co mají ti nejatraktivnější a umí to „prodat“ včetně kláštera a hory Ojbin?

Ono mít před radnicí takový malý autobus, podobně jako Centrum Babylon, stále připravený po hodinách po celé léto vozit turisty - no řekněte, není to krásný sen? Byl jsem v mnohem menším městě ve Znojmě a tam to funguje. Tak jako kejklíř, flašinetář, trubači na schodech radnice, obarvená voda v kašně, „i“ se stánkem s informacemi. Sochy, uličky, umělecké drobnosti (ne jen od „Spacia“) a pokud nabízí, tak diskuzi, aby se toho lidé nebáli.

Dát městu textilní museum. Zaslouží si to i ti, co v textilkách pracovali. Ukázat našincům i turistům a hlavně našim dětem, kde pracovali prarodiče, čím město zbohatlo a čím bylo slavné… Je toho moc, čím by mohlo město a jeho okolí zkrásnět. Jenom konečně začít. Je čas.
Den nezávislosti v pořadí 235.

Protože to neumíme, máme se co učit. Je to o hrdosti a vzájemné úctě. Nikdo se na nikoho netlačil, nechtěl servilně autogram, nepospíchal. I to sluníčko svítilo a hřálo, přes všechny negativní meteorologické předpovědi.

Prezident republiky Václav Klaus stál metr před námi. Nikdo nepředbíhal. Někteří drželi v tlapce květiny, jiní čokoládové bonbóny. Stáli jsme v zástupu po dvojicích, těsně před námi pohublý kardinál Vlk s teologem Hermanem, k nim se připojila „jaderná“ inženýrka Drábová s usměvavým Indem.

Moc hezké bylo její objetí s kardinálem. Indiskrétně jsem vyslechl jejich rozhovor. Neuvěříte! Chtěla, aby kardinál loboval za patrona pro jaderné fyziky. Kardinál jí to slíbil, a že se bude rvát jako lev příští týden u Svaté kurie v Římě. Kdo by to řekl!

Všichni stojící ve frontě na podání ruky panu velvyslanci se mezi sebou znali. Pouze se občas dohadovali, co mu popřát, aby neslyšel pořád to samé. Jana mu poděkovala za pozvání, já mu popřál sluníčko a hodně úspěchů. Co mi odpověděl, nevím, víc se věnoval Janě. Jeho paní zase srdečně a mocně cloumala mou paží. Pár kroků davem generálů, církevních hodnostářů všech náboženství, velvyslanců, atašé, vědců a intelektuálů a byli jsme na schodech rezidence vedoucích do zahrad bývalého paláce rodiny Petschků.

Před námi hrálo hudební těleso americké armády a zaměstnanci ambasády, kteří to také dobře uměli. Na všechny čekalo občerstvení až takové rozličné a matoucí, že jsem si spletl malé černé kamínky v misce zatěžující letáček s exotickou pochutinou. Pokud budu pozván i příště, vezmu panu velvyslanci ochutnat české buchty s povidly a mákem. Počkám, až si kousne a zhodnotí, jak chutnají.

Nikdy bych nevěřil, kdo všechno přišel oslavit s Američany jejich svátek. Byla tu celá naše vláda, prezident bez manželky, zástupci obou komor parlamentu, generální štáb, zástupci univerzit, diplomaté, představitelé institucí, kléru, zástupci organizací, novináři, spisovatelé, osobní přátelé, významní lékaři, vědci, podnikatelé, politici, opozice, bývalý premiér Zeman i bývalý primátor Liberce Jan Korytář.

Českou hymnu zazpívala Iva Bittová, hymnu USA Michael Horák. Český prezident pronesl projev v angličtině, ambasador USA jej prošpikoval českými bonmoty. (Jak známo, maminka Normana Eisena je z Čech). Prezident Klaus využil téměř celých dvou hodin k neformálním rozhovorům mimo protokol, a tak většina z nás, stojících okolo, využila té příležitosti představit panu prezidentovi svůj doprovod. Poklidnou atmosféru „zneužili“ pouze redaktoři TV Prima k dotazu na názor prezidenta k ukončení vládní krize.

Norman Eisen bodoval tím, jak lehce spěchal podat si ruku s každým v zahradě a poptat se tradičně: „How do you do?“ Trochu mne vyvedl z míry hlavní hygienik, který mi polil kravatu červeným vínem. O to větší radost jsem měl z toho, že generál Sedláček je stále ve formě i ve svých více než devadesáti letech.

Odešli jsme s Janou spolu s MUDr. Pirkem. My jsme šli na metro, expremiéra Zemana odvážela na Vysočinu limuzína.

Den nezávislosti USA 235. v pořadí se vydařil. Budu se těšit na další.
Putovní lahve

Na rozdíl od putovních pohárů, kde se majitel zvěčňoval rád a dobrovolně, na drahé lahve koňaku si psala moje maminka, kdo ji přinesl zpět. Asi tomu nerozumíte. Uvedu vás do obrazu. Maminka prodávala jistý čas ve speciálce potravin, v dárkovém balení všelikerých dobrot, kterých bylo za socialismu jako šafránu. Běžně na pultech obchodů scházely olejovky, losos, párky v plechovkách, sardelová očka, čínské vepřové konzervy. K tomu se připojil drahý koňak, lepší víno, káva a vše úhledně zabaleno s mašlí v igelitovém pytlíku nebo v proutěném koši naplňovaly regály „dárkových potravin“ v liberecké Pražské ulici.

Za pultem stála moje maminka a otec, oba víc jak dvacet let. Od počátku šedesátých do konce osmdesátých let dvacátého století. Zažili v tom obchodě tolik, že se až divím, že oba zemřeli sešlostí věkem. Ten obchod stál uprostřed rušné ulice a s obchodem pana Pleštila naproti byl jedním z nejprestižnějších obchodů N. P. Potraviny Liberec.

Tady se scházeli lidé od divadla, kultury, z radnice, z politiky, automobiloví závodníci, doktoři, obchodníci, novináři, úředníci, aby buď s matkou přes pult, nebo s tátou vzadu řešili, co nemohli na svých pracovištích. Často i vzadu bez táty. To táta hlídal závěs, aby dozadu nikdo ani omylem nešel, protože tam se kuly pikle. Psala se léta šedesátá a každý by hned privatizoval, profiloval se a byl ve výhodné pozici, „až to praskne“. A všichni přitom potřebovali dobře jíst a pít.

V krámě se děly věci! Turisté z Německé demokratické republiky koukali nevěřícně na olejovky, které neviděli 10 let, i na párky v plechovce. Potom nabízeli východní marku za dvě koruny a vedli k tomu velezrádné řeči, ve kterých posílali vedení své země, ani se neptejte kam. Ale maminka to vždycky nějak otočila a nechávala jim něco i mimo to dárkové balení. Tatínek si v té konspiraci počínal jako ryba ve vodě. Zavedl si takový malý diplomatický protokol. Lékaři se nesetkávali navzájem, aby si nezáviděli, obchodníci měli vyhrazeny pozdní pondělky. Nejvíc v tom klopýtala slečna prodavačka Soňa. Mnohokrát prověřena, nekradla, ale jinak v tom chodit neuměla. Kolikrát jí jen maminka říkala: „Soničko, na každého se usmívej. Budeme tu v sobotu odpoledne, uděláme si inventuru.“ Sonička se přestávala usmívat na zákazníky a nebylo jí hej. Do toho chodili později občas polští a ruští turisté nabízející polární lišky, zlaté prsteny, čaj a hodinky.

Vraťme se na začátek. Standardem bylo v oněch dobách dávat v ordinacích drahý alkohol. Lékaři jej brali a s malou ztrátou vraceli mé mamince výměnu za peníze zpět. Byl to už takový rituál. Maminka si vedla evidenci a přímo na lahve si dělala tužkou jednoduché poznámky. Tím získala přehled, že doktor F. P. z ortopedie má lepší výsledky než doktor X. Y. z chirurgie. Lékaři o statistice nic netušili. Ta přestala existovat s odchodem maminky do důchodu. Nikdy ji nepotřebovala a její tajemství o úspěšnosti libereckých primářů odešlo s ní.

Egon Wiener z Liberce je jedním z autorů přispívajících do Pozitivních novin. V poslední době vydal dvě velmi zajímavé knihy:

Rub a líc mých pohlednic je knihou humorně podaných vzpomínek a příběhů spjatých s autorovou celoživotní zálibou, kterou je sbírání starých pohlednic. Tuto knihu je možno objednat za cenu 200,-Kč + poštovné.
Kniha Egonovy pohledy a pohlednice spojuje tuto autorovu zálibu zveřejněním starých pohlednic z Libereckého kraje doprovázených krátkými fejetony a postřehy různého zaměření od historie po součastnost. Knihu lze objednat za 99 Kč + poštovné.
V říjnu tohoto roku je plánováno vydání dalšího dílu knihy Egonovy pohledy a pohlednice II., za stejnou cenu jako první díl.

Obě knihy můžete objednat e-mailem: egon.wiener@gmail.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 07. 2011.