Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (4)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Zdeněk Pošíval

TÉ NOCI SVÍTIL ÚPLNĚK (4)
Příběh z roku 1000 o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice

Na pozadí skutečných událostí z konce prvního milénia podává román obraz doby v českém prostředí. Autorovým cílem je však snaha postihnout podstatu neměnné povahy člověka. Dobrodružný a drsný příběh připomíná spíš milostnou romanci, než onen obvyklý typ historického románu, jehož převažujícím tématem bývají významné skutky z naučné dějepravy.
Lidská situace vztahu nesourodé dvojice je i klíčem k myšlence příběhu o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice. Existuje-li krutost jako stálá samozřejmost bytí, pak zde autor nabízí i jistá osvobozující východiska, jejichž adresátem pochopitelně není historik, ale člověk žijící na prahu třetího tisíciletí.

Kapitola třetí

SLUNEČNÍ KÁMEN

Před rozbřeskem jsem byl v sedle.
Nad vesnicí se vznášel mlžný opar.
Pohanskou slavnost, včetně svatební noci, prožívala celá vesnice. Alespoň to tak vypadalo. Mnozí tanečníci, zmožení namáhavým trdlováním, nedokázali se patrně doplazit na svá lůžka a nyní pospávali kolem vyhasínajících ohnišť, někteří z nich ještě ve vzájemném objetí.
„Člověče!?“ zaslechl jsem před sebou.
Z vodních par, řinoucích se z hladiny řeky, vynořila se na břehu přede mnou ženská postava. Stála u loďky, naložené až po okraje nejrůznějším nákladem, malovanou masku si z obličeje dosud nesmyla, ale z uší již odložila cinkavé kruhy z bronzu.


„Dobrý den, Zubřice!“ pozdravil jsem ji, aniž mne napadlo sesednout z koně.
„Čekám tu na Velše,“ oznámila mi Zubřice pohoršeně.
„Domluvili jsme se, že odveze loďku s mými věcmi na Sluneční kámen, abych mohla jet s tebou na koních, ale jak tak koukám, nic z toho nebude. Ten mizera si z kotle naplnil pivem pár vlastních džbánků, někam zalez a ožral se jako prase.“
„Budeš se muset vydat po vodě sama,“ pravil jsem jí ze sedla, když jsme ji míjel.
„Vypadá to tak,“ zabručela.
„Trefíš tam?“
„Jak je to daleko?“ zeptala se.
Netušil jsem, jak jí to podat. „Víš, co je sáh?“
Roztáhla paže. „Myslíš takovouhle délku?“
„Je to dobrých šest tisíc takových sáhů.“
„Nedovedu si to představit!“ zavrtěla odmítavě hlavou.
„Ty nevíš, kolik je to k tobě mille passus?“
„Vím. Latinských mílí je to asi pět.“
„Pětkrát tisíc dvoukroků.“
„Asi tak.“
„Měls to říct hned, člověče, nejsem hloupá!“
A to bylo všechno, co jsme si toho rána řekli.
Na prvním pahorku jsem se zastavil a ohlédl.
Údolí pode mnou ukrýval mrak vodních par i s pohanskou vesnicí. Řeku bylo možné pouze tušit, ale nezaslechl jsem ani šplouchnutí ženiny loďky. Z východního obzoru se vynořilo slunce a svět kolem mne se zalil barvami jarních květů. Zdálo se mi, že jich přibylo a rozkvetlo od včerejška už zase nějak víc a nevím, proč mě zase napadlo, že by se z nich dal natrhat a uvít docela bohatý svatební věnec nebo pěkná kytice.
Jednou si koupím vázu a dám ji v domě na stůl, umiňoval jsem si, aby to tam vypadalo stejně jako kdysi u nás doma, ale bylo jasné, že mi to stejně žádná kytka vrátit nemůže.
V poledne nastal čas přesedlat kobylky.
Zatímco se popásaly a zapíjely pastvu u potůčku, uvařil jsem si v malém kuthanu odvar ze sušených borůvek, neboť mě po pivu a pohanském pohoštění pobolívalo v břiše, a zakousl se do placky, kterou se mi podařilo včera zapomenout v kapsáři. Toulal jsem se hlubokými lesy již pátý rok a měl již zaběhané návyky. Vozil jsem při sobě drahnou zásobu troudu z chorošů, jichž tu na kmenech rostla hojnost, a nelitoval námahy dlouze rozdělávat oheň a rozhlížet se neustále kolem sebe po  kořisti, abych si připravil čerstvé jídlo pro příští dny putování. Pak jsem si uvědomil, že letos se nikam vydávat nebudu a chci zůstat na stejném lovišti. Přesto jsem tesákem naostřil věčně roztřepené hroty šipek z jasanového dřeva, na špičkách opálené a broušené o kámen. Jednu z nich jsem vložil do kuše a pákou natáhl tětivu.
Mé lovecké choutky schytali dva králíci.
Střelil jsem je ze hřbetu Lilky, která teď vystřídala pod sedlem Bělku. Šipky ušáky pouze poranily a tak jsem je musel dobít úderem o skálu. Přivázal jsem tu kořist za zadní běhy k sedlu a zvolna pokračoval k místu, o němž jsem si usmyslel, že by se měl stát mým novým domovem. Chuť po návratu kalila představa, že mě tam bude čekat jedna podivná žena a trochu mě to brzdilo.
Na Sluneční kámen jsem dorazil v podvečer.

*   *   *

Z ohniště se linul dým.
U něho dřepěla Zubřice a míchala cosi v kotlíku. Její loďka byla vyprázdněná a vytažená na břeh. U přístřešku z plachty, kam jsem se uchyloval s klisnami před deštěm, se tyčila hromada jejích věcí. Seskočil jsem ze sedla, odvázal králíky a položil je k ohništi.
„Kdybych měla čekat na úlovek od tebe, člověče, pošla bych hladem,“ pravila pohanka a vzdorně vyšpulila odulé rty, jaké naše ženy obvykle nemívají, a mne napadlo, nemá-li mezi svými pestrými předky i někoho z dalekých teplých zemí, kde žijí mouřeníni. Výčitka zněla dost nerudně. „Máš uvaříno!“ dodala.
„Dobrá,“ řekl jsem, odsedlal Lilku, zbavil koně ohlávek a vypustil je popást se do ohrady, ohraničené několika břevny ze spadlých stromů. Stáhl jsem ze sebe notně upocenou halenu, boty i suknici, a jen ve spodních nohavicích se odebral k řece opláchnout tělo.
„Nemáš snad hlad?“ ozvala se útočně.
„Mám, ale copak ty se nemyješ?“
„To ano, ale až po setmění.“
„Proč až po setmění?“ bublal jsem do vody.
„Kvůli uslintaným čumilům,“ vysvětlila mi.
„Aha,“ řekl jsem, „to by mě nenapadlo.“
Trochu ji to zarazilo. „Hele, člověče,“ vysoukala ze sebe, „k čemu ti tu mám vlastně bejt?“
„Na to se zeptej stařešiny,“ řekl jsem.
„Chci vědět, jak mě bereš ty!“
„Jako někoho, kdo tu jenom se mnou obývá místo.“
Chviličku o tom přemýšlela. „To by šlo.“
Vylezl jsem z řeky a přidřepl k ohništi. „Cos vlastně uvařila?“
„Moravani tomu říkají polívka.“
Ochutnal jsem to lžící. Kusy bílého masa, bulvy z nějaké zeleniny, silný vývar, sůl, koření. „Ujde to.“
„Nežvaň,“ pohodila hřívou rusých vlasů, „a přiznej, že ti to chutná!“
„Chutná mi to,“ přiznal jsem. „Z čeho je to maso?“
„Bacila jsem vodního hraboše.“
„Bože,“ zaskočilo mi trochu, „hraboše pojídám poprvé v životě. Čím jsi to zvíře skolila?“
„Kamenem, jak jinak? Oblázků je tu jak naseto.“
„Máš dobrou trefu.“
„Umím i jiný věci.“
„Umíš snad také latinsky?“
„Ne,“ odsekla, „a proč?“
„Znáš latinskou míli.“
„A co má bejt?“
„Někdo tě to musel naučit.“
„To víš, že musel!“
„Kdo tě to naučil?“
Znovu nade mnou zavrtěla odmítavě hlavou. „A co je ti do toho, člověče?“
„Nic,“ řekl jsem a pokračoval v jídle.
Začalo se zvolna stmívat.

*  *  *
Po večeři jsem šel pro klisny.
Dostaly znovu ohlávky. Připoutal jsem je pak volně pod přístřešek k větvi a vedle nich rozestlal své lůžko. Zubřice drhla u řeky pískem kotlík, a protože ten zvuk nepocházel z mé vlastní činnosti, drásal mi uši.
Navykl jsem si na naprostou samotu, uměl v tichu večera i ve tmě rozpoznat kdekterý sebemenší zvuk, určit jeho původ, ale teď se to zcela změnilo. Nová situace zaútočila na mou běžnou ostražitost jako otravný vetřelec. Věděl jsem, že se budu muset naučit oddělovat v uchu vjemy, které do soustavy
běžných šelestů krajiny nepatřily. Žádnou radost jsem z toho nepociťoval. Ani příliš dlouhé řeči mě nezajímaly a unavovaly celou mou osobu podobně, jak bolestivé puchýře po namáhavém pochodu.
„Kde mám spát?“ zeptala se od řeky.
Trhlo to se mnou. „Spi si, kde chceš.“
„Pod ten přístřešek se mi nechce.“
„Nenutím tě.“
„Šlápnul by na mě kůň.“
„Říkám, že tě nenutím.“
„Já vím, že mě nenutíš, ale třebas mi ukážeš nějaký jiný místo.“
„Nic mě nenapadá.“
„Lehnu si k ohništi a občas přihodím trochu dřeva.“
„Jak myslíš,“ řekl jsem, vrátil se k ohništi a nalil si z kuthanu trochu odvaru z loňských lipových květů.
„Moc toho nenamluvíš, že ne?“
„Ne, odvykl jsem.“
Vrátila se od vody s umytým nádobím a rozestavila ho kolem ohniště, aby oschlo. Potom sebrala z trávy králíky a zavěsila je s roztaženýma zadníma běhama na větev. Vytáhla odněkud nůž s neobvykle zahnutou čepelí a začala ty hlodavce stahovat z kůže. „Úplně jsi ta zvířata rozmlátil,“ sykala
s nelibostí.
„Já vím, potřeboval bych jemně vykované a nabroušené hroty na šipky. Tyhlety z jasanu dokážou ulovit leda tak menší zvěř a ptáky, anebo omráčit člověka.“
„Železnou košili neprostřelíš?“
„Ne, neměl jsem nikdy u sebe šipky do bitvy.“
„A co medvěda? Nebo zubra?“
„To už vůbec ne,“ řekl jsem. „Občas se mi jen podaří zasáhnout srnce, pochroumat mu běhy a dorazit ho tesákem.“
„Pak ty ostrý hroty ze železa potřebuješ!“
„Jistě, ale pro mne jsou velmi drahé a mně se už vůbec nechce mluvit o penězích, o stříbře nebo o zlatu.“
„Nemusíme mluvit o ničem,“ trhla ramenem.
„To mi vyhovuje.“
Vydržela mlčet jen chviličku. „Hele, člověče, neříkej mi,“ ukázala nožem na přístřešek, „žes moh vydržet celou zimu jen pod touhletou hadrovou střechou!“
Přemáhal jsem zívání. „Netvrdím to.“
„Jaks přežil ty mrazy?“
„První zimu jsem měl chatrč a hodně kožešin. Odnesla mi ji vichřice a rozcupovala na kousky.“
„A další zimu?“
„Postavil jsem si znovu chatrč, ale s ohništěm. Tu mi zas strhla námraza, všechno v ní shořelo a bylo po teplíčku.“
Zasmála se tomu jako žertu. „Jaks přezimoval pak?“
„Po osadách, ale jen v nejhorších mrazech.“
„Pěkně drahá věc, ne?“
„Stálo mě to všechny kožešiny.“
„Člověče,“ ulevila si, „pak nemáš bejt nahá řiť!“
Po těch slovech jsem ztratil veškerou chuť si povídat. „Mluvíš jak voják po mázu medoviny.“
„Žila jsem se sprostým lodníkem, to bude tím,“ pravila a mírně zrozpačitěla. „Zato ty mluvíš jako nějakej kněz.“
„Učil jsem se mezi kněžími a mnichy.“
„Vážně?“ podivila se. „Proč tedy děláš lovce?“
O té otázce jsem ani nepřemýšlel. „Nechce se mi na nic vzpomínat, nezlob se.“
„Tvoje věc.“ Stažené králíky odřízla od větve a uložila je do velkého pekáče. „Co mám udělat s kůží?“ zeptala se, ale ani ji nenapadlo počkat si na odpověď. „Však se hodí na zimu do škorní.“
„Jistě,“ řekl jsem.
„Chutnala ti večeře?“ zeptala se zvědavě.
„Docela ano, ale něco chybělo.“
„Co?“
„Kapka vína.“
„Hrome,“ zaklela, „kde já bych sebrala víno?“
Měla pravdu, víno je tady velkou vzácností.
Sám jsem si dopřál doušek jednou za čas. Dostal jsem ho trošičku od kněze v německé osadě, neboť ten služebník Páně zatoužil opsat si z mého svitku životopis svatého Václava, sepsaného mnichem Křišťanem. Nevím proč, ale zachtělo se mi udělat cosi příjemného pro uvítání ženy na Slunečním kameni.
„Víno najdeš v čutoře uvnitř toho většího koše.“
„Nechtěla bych se ti hrabat ve věcech.“
„Můžeš, nemám co skrývat.“
Rychle na mne pohlédla, myslím-li to vážně, a zavrtěla hlavou. „Nechci pít víno. Oslabuje hlavu víc než pivo nebo medovina. Ukaž mi radši, kde postavíme dům!“
„Na to je už příliš tma,“ odmítl jsem ji a povstal od ohně. „Zítra ti to tam ukážu, je to pěkné místo, bude se ti líbit.“
„Nadřeme se hodně s tou stavbou z kmenů?“
„Myslím, že ano,“ rozesmála mě tou otázkou a šel jsem se natáhnout pod přístřešek. „Dobrou noc, Zubřice!“
„Dobrou. Jestli chceš, můžeš mi říkat i jinak. Moje jméno je hrubě zvířecí, nemyslíš?“
Položil jsem vedle sebe kuši a zabalil se do pokrývky. „A jak jinak bych ti měl říkat? Družko?“
Zachechtala se. „To by šlo, ale je to podivnost! Mně by se líbilo, co není vůbec o zvířatech.“
„Mám ti snad říkat Pomněnko?“
„To se ke mně moc nehodí,“ zařvala smíchy, „já jsem spíš něco jako přerostlá divizna.“
Taky mě to rozesmálo. „Třeba na něco přijdu, ale teď budeme chvíli mlčet, ano? Nejlíp bude, když vydržíš nemluvit alespoň do rána.“
Ani nemukla.
Snad se urazila, zadoufal jsem a zavřel oči.
„Člověče, spíš?“ probrala mě po chviličce.
Málem mě vylekala. „Děje se něco?“
„Nehněvej se, ale můžu si u tebe něco uschovat?“ špitla mi do ucha, sáhla kamsi pod šaty a vytáhla balíček od Druida. „Jdu do vody a nerada bych nechala tuhle věcičku bez dozoru.“
„Co je to?“
„To ti nepovím,“ zašeptala, přestože široko daleko vůkol nebylo nikoho, „ale slib mi, že to nerozbalíš.“
„Tak dobře, nerozbalím to.“
Zastrčila balíček pod nastlané větvičky mého lůžka. „A nedívej se, až polezu do řeky.“
„Vždyť je tma.“
„Svítí měsíc,“ upozornila.
„Ten by mi toho moc neukázal,“ řekl jsem a otočil se k řece zády. „Co bych na tobě měl vlastně uvidět?“
„Sprosťáku!“ zahihňala se. „Dobrou noc!“
Zaslechl jsem, jak se čvachtá ve vodě.
A slastně si přitom pobrukuje.
Rušilo mě to při usínání.

Pokračování příště...   
 

Román vyšel v roce 1999 v nakladatelství AGAVE.
Copyright © Zdeněk Pošíval
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Portrét autora románu naleznete v článku
Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 07. 2011.